Recenze - V Praze měly nedávno premiéru dvě symbolistní Ibsenovy hry. V obou za zvláštních okolností někdo v rodině zemře, ústřední dvojice obou dramat řeší sžíravé manželské nebo milenecké vtahy. Jak již název recenze napovídá, tvůrci zvolili k Ibsenovi diametrálně odlišný přístup.
Jan Nebeský, režisér, který již inscenoval několik Ibsenových her, v každé chvíli Ibsena interpretuje, má dar v každé jednotlivosti i v celku vyhmátnout a divadelním jazykem sdělit, čím z dramatika je v současnosti osloven a svou schopnost oživit starý text přenáší na diváky.
V Divadle na Vinohradech nedostáváme odpověď, proč hrát tady a teď Rosmersholm, hru, kterou tvůrci překřtili na Rebeku. Snad proto, aby se název lépe vyslovoval, a odhaduji, že i proto, že do Rebeky obsadili Dagmar Havlovou.
Eyolfek: Ironie a nadhled jsou skvělými klíči ke hře
Eyolfek je devítiletý syn manželů Alfréda a Rity Allmersových. Zmrzačení syna a vzápětí také synova smrt jsou nositeli dramatických situací i leitmotivů hry. Jako by manželství Alfréda a Rity potřebovalo nějaký „čep", na kterém se vše točí stále dokola a není z toho úniku.
Většina hry se odehrává v zabydleném pohodlném skleněném teráriu, které zabírá skoro celou scénu. Terárium je skvělý scénografický trik, který slouží jako podpora stále přítomného analytického přístupu k Ibsenově hře. Představení se hraje bez přestávky a Divadlo v Dlouhé hru inzeruje jako „kuchyňský psycho-horor".
Eyolfkův otec Alfréd (Jan Vondráček), který se na začátku hry vrací z tvůrčího pobytu na horách, trpí výčitkami, že se synovi dosud dost nevěnoval a chce to křečovitě napravit. Rita, Eyolfkova matka (Lucie Trmíková) na svého syna žárlí. Za zdůrazněnými replikami, které Lucie Trmíková umí skrz nápaditou gestikulaci, pózy a gesta i větné kadence ze sebe vykřičet, vnímáme nenaplněnou erotiku ženské hrdinky. Neláska slabošského muže ji vede k zoufalství a hysterii všeho druhu. Vidíme nelichotivý portrét neukojené ženy, která hledá záminky své nespokojenosti ve všem možném. Exaltovanost, střídající se sexy kostýmy a gesta o ní říkají více, než se vejde do slov.
Vondráčkův uskřípnutý Alfréd se své divoké ženy bojí a jeho slovní výboje připomínají spíš jen poštěkávání muže, který je v tom nejdůležitějším nejistý. Nasazuje si různá slovní i postojová klišé, neboť muži, který se ženil víceméně kvůli majetku a chvilkovému opojení, nakonec nic jiného nezbývá. Neupřímné grimasy působí stejně směšně, jako jeho nedokonalá blond paruka. Vztahová patologie zasahuje i další postavy, které překročí práh této domácnosti.
Na návštěvu přijíždí Alfrédova sestra Asta (Klára Sedláčková-Oltová), o které se až ve třetím obraze dozvíme, že je sestrou nevlastní a chvíli se zdá, že může po Eyolfkovi nastoupit jako další osoba do vztahového trojúhelníku. Naštěstí je tu ještě inženýr Borgheim (Jan Meduna), jemuž dá Asta nakonec přednost. Možná mohla být Borgheimova větší vzdálenost od rodinných trablů vyjádřena i méně stylizovaným kostýmem?
Ironii, nadhled a odstup od dialogů, které postavy mezi sebou vedou, dává Jan Nebeský, výtvarnice Jana Preková i herci najevo vynalézavě a s humorem. Nebeský režíruje manželské dialogy, situace i postavy s velkou nadsázkou. Jako by inscenací říkal, jestliže se ani po sto dvaceti letech nezměnily, jak je ještě stále můžeme brát vážně?!
Nevím, jak přijímá publikum reprízy, na premiéře bych se bývala mnohokrát smála i hlasitě, kdybych nepociťovala ostych z toho, že můj smích bude osamělý. Myslím však, že nás tam takových (snad ne úplných cyniků, spíše bavících se diváků) bylo více.
Na konci 19. století byly Ibsenovy psychologické sondy do rodinných vztahů něčím, co vnášelo nový pohled do nitra člověka i společnosti. Dnes patří partnerské problémy Ibsenových her k běžným konverzačním tématům, a proto je ironizující Nebeského pohled na věčně se rozpadající manželství namístě.
Divadlo - laboratoř - pohled do kuchyně
V komfortním „teráriu" je kromě moderně zařízené kuchyňské linky také sauna, sprcha, možná i ložnice, těžko říci, co všechno roh terária symbolizuje, neboť funguje pokaždé jinak a pokaždé se na tomto místě říkají a dějí zvláštní věci. Automatická pračka symbolicky pere během hry špinavé prádlo.
Rychlost otáček a zvuk pračky chvílemi melodramaticky přispívají k tempo-rytmu dialogů. Hlučný odšťavňovač v akci, který je třeba překřikovat, je další paralelou trýzně i násilí, které si působí ústřední dvojice. Lucie Trmíková s chutí a energicky propojuje kuchyňské činnosti s obsahem dialogů.
Výtvarnici Janě Prekové jsem byla vděčná, že někdy přece jen stereotypní manželské štěkání proměňuje v barvách i ve střihu vynalézavými kostýmy, takže když už bychom se mohli občas trochu i nudit, je stále na co se dívat.
Kolem skleněných stěn terária je ochoz a vlevo na zemi je pohozená obrazovka, na které využívá Nebeský skvělý trik video-artu. Němě a mučivě se ve stále stejné smyčce opakuje scéna mordování. Minuta promítaná stále dokola mimo terárium umocňuje nesnesitelnost stále téhož ve vztahu dvojice a trýznivost sděluje formou moderní umění. I tato paralela je na místě.
Působivé a funkční je také promítací plátno nad kuchyňskou linkou. Může klidně symbolizovat i stále větší televizní obrazovky v současných domácnostech. V dramatické scéně Eyolfova utonutí se obrazovka mění v okno, kterým manželé sledují smrt svého syna skoro v přímém přenosu.
Herci mají v Nebeského režii od svých postav takový odstup, který jim umožňuje zkoušet si herecké rejstříky a s komediální nadsázkou své repliky přehánět. Po první polovině hry se zdá, že už není nic, co bychom o postavách ještě nevěděli, a možná by se slušelo hru dosti razantně krátit. Je ovšem otázka, jestli by tím neustoupila mučivost, kterou zjevuje nejen obsah hry, ale kterou naplňuje i její forma.
Vrcholem ironického přístupu ke hře je závěrečná scéna, kdy se manželé chystají na „krásný večer" ve dvou. Že by po tolikerých špinavostech, které si řeknou, přišla „katarze"? - Kdepak. Zatímco Alfréd připravuje dvě skleničky a šampaňské, vede Rita řeči o tom, jak je vlastně logické, že chudé děti, které umějí plavat, nezachránily jejich syna, když skočil z mola do moře. Cožpak se o ně někdy zajímali? „Rita: Měli jsme pro ně jen zavřené ruce. A zavřená srdce." Rita se dnes večer rozhodne, že těm dětem bude pomáhat a Alfréd Allmers prosí, aby mohl být u toho. - To bude již od zítřejšího rána smyslem jejich života. - V souladu s Nebeského koncepcí jim bohudíky nevěříme ani slovo. Copak (na ojedinělé výjimky) jsme my v hledišti takového života schopni?
Kdo ví, jestli se i sám autor při psaní závěrečných dialogů také trošku cynicky nebavil.
Eyolfek. Překlad: František Fröhlich. Režie: Jan Nebeský. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna: Jan Nebeský, Jana Preková. Kostýmy: Jana Preková. Hudba a projekce: David Vrbík. Hrají: Jan Vondráček - Alfréd Allmers, majitel nemovitosti, literát, dříve výpomocný učitel; Lucie Trmíková - Rita Allmersová, jeho manželka; Vojtěch Lavička*,Vlastimil Kaňka* - Eyolf, jejich devítiletý syn; Klára Sedláčková-Oltová - Asta Allmersová, Alfrédova mladší nevlastní sestra; Jan Meduna - Inženýr Borgheim; Ivana Lokajová - Krysařka; * - Členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Divadlo v Dlouhé, Praha. Premiéra: 23. února 2013.
Rebeka: Ibsen bez výkladu
Rosmersholm je pokládán za jednu z nejtajuplnějších Ibsenových her. Když si ji Divadlo na Vinohradech vybralo, očekává se, že by se měla její tajemnost, ale i jistá politická plakátovost, projasnit, výkladem proměnit a promluvit k současnému divákovi. Pokud se ovšem režisér se scénografem (David Bazika) domluví a postaví na scénu měšťanský pokoj s ohromnou knihovnou v pozadí a hromadami netknutých knih na psacím stole, těžko poznat, čím by tato Ibsenova hra mohla promluvit k současnosti.
Na první pohled je jasné, že nepůjde o odstup, který si plnými doušky můžeme užít v Divadle v Dlouhé. Kromě toho, že v jedné ze závěrečných scén hlavní hrdinka (Dagmar Havlová) pateticky knihy rozhazuje po pokoji, aby se mohl její partner podivit, proč je tam nepořádek, je ohromná knihovna celou dobu mrtvou součástí scény, na kterou postavy dlouho vcházejí a dlouho z ní odcházejí.
Ibsen však nenavrhuje do interiéru, kde se jedná o politice, víře a svobodě knihy. Chce v pokoji obrazy předků, což jistě není ve hře, kde jde o zásadní (ibsenovské) opuštění dědictví předchozích generací, náhodný požadavek.
Téma hry, kterou si vybrali v Divadle na Vinohradech, se odvíjí stejně jako u Eyolfka od smrti. Tentokrát za podivných okolností skončila svůj život manželka pastora Rosmera (Roman Zach).
Rosmer s mužskou naivitou či spíše natvrdlostí věří, že se mu podařilo před svou stonající manželkou Beatou utajit duchovní spříznění s její společnicí Rebekou (Dagmar Havlová), ale v průběhu hry vychází najevo, že Beata o vztahu Rebeky a Rosmera nejenže věděla, ale onemocněla a zemřela právě proto, aby mileneckému vztahu nestála v cestě.
Paradoxně svou smrtí ale duchovně spřízněnou dvojici Rosmera a Rebeku odsuzuje k tomu, že neumějí spolu žít ani jako milenci, ani jako manželé, ale ani jako přátelé. Pastor Rosmer se proměňuje z idealisty v pragmatika v soukromí i na veřejnosti. Jeho pastorace končí. Důvody, které vedou jeho postavu k tak zásadní proměně, zůstávají zamlžené.
Konfliktní a neřešitelná je nejen situace mezi Rosmerem a Rebekou, ale i v politické rovině hry probíhá konflikt mezi idealisty a pragmatiky. Hodně se o politické situaci toho nahovoří. Linii soukromou a veřejnou propojuje především postava rektora Krolla (Luboš Veselý), který má mnoho práce s tím, aby se v nenadálé proměně svého švagra zorientoval a zaujal k ní v několika návštěvách domácnosti stanovisko. Spolu s Krollem se orientuje v ději i divák. V základním ději bez výkladu, vědomém posunu k dnešku, k divákovi.
Jak se hraje „milostná vášeň" na Vinohradech?
Od začátku předvádí Roman Zach s Dagmar Havlovou vyhaslý vztah bez touhy. Těžko z jakéhokoliv projevu (včetně polibku) uvěřit, že Rebeka v podání Havlové se ještě nedávno dopouštěla vůči Rosmerově ženě podlostí z lásky k němu.
Podle toho, jak Havlová Rebeku hraje, to vypadá, že utýrala manželku jen proto, aby mohla na Rosmersholmu háčkovat dečky a chodit od křesla k pohovce a zase zpět. Že by to tedy nebyla láska, co Rebeku vyhouplo do role paní domu?
V inscenaci chybí však výklad, co to tedy bylo. Svou touhu nesměruje k hereckému partnerovi, ale předvádí ji akademicky, například tím, že se válí po podlaze, pohrává si s červeným plédem nebo žádostivost nahradí videoprojekce, city odehraje filmově používaná hudba. Z použitých prostředků je těžko uhodnout, o jakou hrdinku a jaké motivy tu vlastně jde. Ani odměřený, suše působící partner Havlové Roman Zach nám klíč ke své postavě nedává.
Osvěžující a rozkošnou bytostí inscenace je Daniela Kolářová, která projasňuje hru do detailu prokreslenou postavou služky. Charakterizuje Helsethovou úsečností v řeči, schopnost dlouho uchovat tajemství vyjadřuje přesnými akcenty, strohostí, prkenným držením těla, chůzí i milým způsobem, jakým si pohrává s prachovkou. Podává o postavě i o situacích naprosto přesné a jasné informace a člověk si v těchto osvobodivých chvílích přeje, aby podobně průzračně a jasně hráli své role i všichni ostatní. Její výstupy budí v hledišti osvobodivý smích.
Nemohla jsem se při sledování hry v Divadle na Vinohradech ubránit tomu, abych občas nezavřela oči. Všechny prostředky scénou počínaje a kostýmy konče působí bohužel staře a obnošeně, a tak mi bylo milejší text chvílemi jen slyšet. V tu chvíli paradoxně ožil, lépe se mi přemýšlelo o vztazích postav i o vztahu celé hry k dnešku.
Vedralova dramaturgie a Deákova režie by možná stačila na rozhlasovou hru, na velké divadlo jim schází odvaha rozhodnout se pro jasný výklad postav, jednu cestu.
Když jsem si doma chtěla osvěžit některé dialogy z Rosmersholmu, poučená Nebeského optikou, jsem se i u četby této hry dobře bavila. Copak není směšné, jak opakujeme stále tytéž vztahové i společenské modely a jak jsme jako jednotlivci i jako společnost toužící po svobodě bez závazků nepoučitelní?
Škoda, že z vinohradské inscenace se do publika přenáší jen jakási umělá vážnost a ušlechtilost. Možná však, že publiku, které sem chodívá, to bude stačit. Ibsen je přece jen Ibsen, i když mrtvý.
Rebeka. Překlad: Jan Rak. Režie:Juraj Deák. Dramaturgie:Jan Vedral. Scéna:David Bazika. Kostýmy:Sylva Zimula Hanáková. Hudba:Ondřej Brousek. Hrají: Dagmar Havlová-Veškrnová - Rebeka Westová; Roman Zach - Johannes Rosmer; Luboš Veselý - Rektor Kroll; Petr Kostka - Ulrik Brendel; Otakar Brousek ml. - Petr Mortensgaard; Daniela Kolářová - Helsethová. Divadlo na Vinohradech. Premiéra: 22. února 2013.
