Výstava v pražské Hunt Kastner Artworks vám ho totiž možná vyrazí. Už dávno jsem nezažil, aby se lidé z ulice zastavovali před výkladem galerie a zírali dovnitř, aby nakonec vcházeli a fascinovaně procházeli expozicí.
Takovou přitažlivostí disponuje v oblasti moderního umění máloco. César Martínez si ale může oddechnout. Jeho soubor "dýchajících" latexových plastik dýchavičný není. Naopak divákům dech spíš bere.
Mexičan Martínez (1962) vystavuje samostatně v České republice poprvé, ale rozhodně není na mezinárodní výtvarné scéně žádný nováček. Pochází z Mexiko City, kde absolvoval Národní uměleckou školu malby, sochařství a rytin La Esmeralda. Doktorát získal na univerzitě Castilla la Mancha ve Španělsku. Od roku 1985 se
prezentuje především doma.
V posledních letech se ale prosazuje také v Evropě, především ve Španělsku a Itálii; za sebou má už i Británii, Belgii, Německo nebo Maďarsko. Performuje, fotí, maluje, vytváří sochařské instalace, provokuje. Je velmi kreativní a neortodoxní ohledně volby materiálu.
Pro své aktivity už využíval střelný prach, dynamit, gumu, vosk anebo rosol. Pozornost musely nutně vzbudit třeba jeho malé čokoartové objektíky ve formě exkrementů, které v roce 2003 servíroval v Barceloně na talířcích oblečený jako číšník s utěrkou s potiskem americké vlajky přes ruku. Tentokrát padla volba na latex.
Martínez latexové pláště svých figurin vytváří z forem odlitých z živých lidí. Zachovávají přirozené měřítko, gestiku a výraz, ale i hyperrealistické detaily až do úrovně vlasů či nehtů. Lidé jsou nazí, s čepičkou na hlavách jako plavci - mají do jednoho zavřené oči, což sugeruje pocit vnitřního stažení se do sebe, kontemplace anebo intenzivního prožitku.
K tomu přispívají typická sebeobjímavá gesta nebo ruce s propletenými prsty, které se občas stávají samostatným námětem Martínezových prací. Umělec někdy zpodobuje celé figury, jindy jen hlavy nebo busty, které spolu nechává v těsné kontaktní blízkosti "komunikovat".
Klíčovým prvkem je ovšem "dech". Respektive střídání přítomnosti a absence vzduchu. Všechny postavy jsou "pupeční šňůrou" připojeny k ventilátoru (fénu na vlasy) s časovačem, který jim každých třicet vteřin dodává "životodárnou" látku.
Právě ona je vlastně ústředním tématem výstavy a Martínez, který nepostrádá silné ekologické cítění, to nezastírá. Je to vzduch, který naplňuje těla až k hyperživotnosti. Sochy jsou na něm stejně závislé jako lidé v reálném světě.
Jen díky němu se propnou údy, zpevní gesta a tělo dostane sílu. Potom vzduch uniká a vše se zase zhroutí do sebe. Z člověka zůstane de facto jen hromádka chemických prvků. To jsou dvě extrémní polohy, ale nejpůsobivější jsou pohybové mezistavy, kdy se těla zvedají nebo naopak bezmocně klesají k zemi.
Doslova mrazí především tehdy, když se k sobě sklánějí dvojice tváří tak jako při polibku, při umělém dýchání Místnost navíc naplňuje šumění ventilátorů jako někde na operačním sále.
Sochy (2002) ještě doplňuje soubor barevných fotografií (2003-2005) založený na principu přirozeného pronikání obrazů v rámci městského prostoru. Vzniklé "koláže" sice nejsou tak silné jako zbytek expozice, ale i tak výstava Césara Martinéze může aspirovat na jednu z expozic roku.
César Martínez: Neodmyslitelná přítomnost. Hunt Kastner Artworks. Kamenická 22, Praha 7. Výstava se koná do 16. prosince, otevřeno pondělí až pátek 12-17 hodin.
