Expozici Záclony tvoří dvacet především maloformátových černobílých fotografií lidí z okraje společnosti: bezdomovci, pankáči nebo třeba pacient psychiatrické léčebny. Není od věci podotknout, že se jim Nikl zařadil po bok jako rovný rovným. Konec konců lidé si většinou myslí své i o umělcích
Otevřený koncept
Nikl je umělec jedné tváře s mnoha podobami. Vyjadřuje se malbou, kresbou i grafikami, píše pohádkové příběhy, konstruuje interaktivní multifunkční objekty, cizí mu není ani řeč těla. Fotografie-dokument pro něj moc typická není, však také v rámci tohoto projektu působil hlavně jako scénárista, dramaturg, "vizážista" a jeden z protagonistů; fotografovali Martin a Ondřej Polákové. Vystavené snímky pocházejí z několika zdrojů a vznikaly v různém období.
Jde o otevřený koncept, jehož první část Bezdomovci je z roku 2002, zatímco Pankáči byli zachycováni na jaře o dva roky později. K těmto dvěma sériím Nikl přiřadil svou fotografii z parku na náměstí Míru, jež odkazuje k jeho dřívějším aranžovaným portrétům, a také snímek pana Jiřího z bohnické léčebny, který do těchto dvou sérií bezprostředně nepatří, i když s nimi svým způsobem souvisí.
Pohled, který vy/nikl
Niklova fotografická expozice je, ostatně jako skoro každý jeho projekt, zvláštní. Kombinuje dva přístupy a jejich syntéza je působivá. Za prvé jsou to zmiňované aranžované portréty, kdy Nikl různými helmami, maskami, kornouty na krk nebo čepicemi, které nemají daleko k těm šaškovským, už léta "ozvláštňuje" sebe, své přátele i běžné lidi. Za druhé je to sociálně-reportážní styl, který v takové míře a ryzosti použil možná vůbec poprvé.
Objektem jeho zájmu jsou extrémně vyhraněné skupiny lidí, kteří se od většinové společnosti liší způsobem života i vizáží už na první pohled. Navíc jsou zachycováni ve svém přirozeném prostředí (lavičky a průchozí pasáže s tagy sprejerů na zdech v okolí Národní třídy a Masarykova nádraží), obklopeni typickými atributy (psi, "majetkem" nadité igelitové tašky, alkohol) a při běžném chování. Pózuje málokdo; lidé se baví, zevlují a nebo mají prostě svých starostí dost.
Výsledný dojem se různí kus od kusu; někdy průhledný plastikový kornout na krku dodá výjevu tragiku, jindy zdůrazní klid a radost ze života. Přestože Nikl nementoruje a sociální kritika tohoto typu je mu cizí, je rozhodně o čem přemýšlet.
Kdo nebo co zaclání
Záclony cloní, oddělují prostor ve směru dovnitř a ven, brání nahlédnout do soukromí, ať je jakékoli. Dají se interpretovat jako ochrana, stejně jako prozaickým vzkazem "Nečumte!" I když se může zdát, že tady někteří lidé zaclánějí, není to pravda.
Název Niklovy výstavy nemá naznačovat fakt, že se na určité lidi prostě nechceme dívat; i když, nebo možná právě proto, že je to pravda. Nikl je hravý a jeho hra v tomto případě hravě ukazuje, že tady existují minimálně dva světy - a ať už je vzdálenost mezi nimi jakákoli, neznamená to, že spolu nesouvisejí nebo že některý z nich je lepší.
Nakonec to, že maska-zá/clona, stejně jako na první pohled výrazný kus oblečení, se svým způsobem týká všech, naznačuje i polopostava figuríny, která expozici doplňuje. Jako vždy záleží jen na úhlu pohledu.
Petr Nikl: Záclony. Galerie Gambit, Mikulandská 6, Praha 1. Otevřeno úterý až pátek, 12-18 hod. Výstava se koná do 27.1.
