Benátky - Vystavovat díla na benátském bienále je pro umělce stále atraktivní, i když se někdy říká, že je italská mezinárodní přehlídka současného umění spíš otázkou snobismu, setrvačnosti či romantiky.
"Do národního pavilonu se umělec může dostat jednou za život. To je najednou kategorie, která mění všechno, to není jako někde znovu vystavovat za dvacet třicet let, tam se člověk dostane jednou. Mě moc těší, že komise vybrala náš projekt," řekl po otevření československého pavilonu Zbyněk Baladrán, který je jedním z autorů jeho expozice.
Čtěte také
Výtvarné hvězdy odhalují nitra na bienále v Benátkách
Uvědomuje si ale také, že Benátky jsou v době bienále jakýmsi "neuralgickým centrem mezinárodní umělecké komunity, která se tu schází ať už ze snobských, ambiciózních i romantických důvodů, ale schází se tu a pořád je to nesmírně atraktivní".
"Sám to cítím, že jsem obklopen lidmi, které mám rád a kteří jezdí na bienále kvůli umění - a možná i z těch zmíněných důvodů," říká český umělec.
Projekt prezentovaný ve společném československém pavilonu má název Stále to isté miesto; slovenský název má proto, že v pořádání výstav se od rozdělení Československa obě nástupnické země střídají, letos expozici organizovali Slováci. Vyhrál ale projekt českého kurátora Marka Pokorného, který oslovil slovenskou umělkyni Petru Feriancovou a Baladrána.
"Bavilo mě zabývat se tím, co znamenají Benátky jako fenomén. A protože jsem se tou dobou zabýval metodologií práce, která je ovlivněna psychoanalýzou, zkusil jsem si představit, že toto město je určitý symptom. Zajímalo mě, jak bych z něj mohl vytáhnout určité interpretace a poznatky jako o symptomu," popisuje vznik svého jedenáctiminutového videoeseje.
Benátky každé dva roky, když se koná bienále, ožívají tisícovkami návštěvníků, od umělců a výtvarných kritiků až po světové pop celebrity. Samotných obyvatel města ale ubývá, od 50. let 20. století klesl jejich počet na polovinu, tedy na přibližně 70 tisíc. Do města se nedá zajet autem, náročné je i zásobování a mladým lidem dnes pravděpodobně nestačí, že různá omezení kompenzuje romantika křivolakých uliček a výhled na lagunu obklopenou historickými stavbami. Do jaké míry jsou Benátky ještě živým městem, a odkud již jen kulisou, zjišťoval i český autor ve svém projektu pro bienále.
"Myslím, že se dost proměňuje obsah toho, co to znamená živé město, kde lidi žijí, nebo nežijí. Tady, myslím, pořád ještě jsou dvě vrstvy určitého potkávání, myslím, že Benátky jsou živé město, žijí tu normální lidé, jen je třeba umět je potkávat," říká. "Celé město je nastavené tak, aby vysálo peníze z turistů, z turismu je živo, návštěvník má nutně pocit, že prochází velkou kulisou, ale stačí se trochu víc zorientovat. Když do toho člověk pronikne, zjistí, že tu žijí normální lidi. Je to jako mikroorganismus, funguje právě díky těm obyčejným lidem," popisuje své vnímání Benátek.
Druhou vrstvu života Benátek podle Baladrána tvoří potkávání. "Tohle místo je na globální mapě světa, jezdí sem často milionáři typu Romana Abramoviče, jezdí sem politici, umělci, tisíce turistů, kteří touží poznat něco romantického. Je to jen jiný druh prožívání světa, třeba naivního, plochého, ale proč sem jezdí Roman Abramovič? Taky něco prožívá, asi někde v jiné rovině, ale něco to znamená. To jsou právě věci, které mě zajímaly v mém filmu a snažil jsem se to trochu generalizovat, abych se neutopil v tom, že bych sledoval osudy někoho konkrétního. Snažil jsem se to převést na obecnou lidskou zkušenost," uzavírá.
Nakonec i Abramovičova návštěva Benátek při minulém bienále má své pokračování na tom letošním. Ty největší jachty, k nimž loď ruského oligarchy patřila, zabraňují při několikadenním kotvení u břehu výhledu na benátské panorama, hlídá je ochranka a s obtížemi lze i jen kolem nich procházet. Součástí letošní expozice v britském pavilonu je nástěnná malba, zachycující postavu obra, který uchopil Abramovičovu jachtu a vrhá ji do laguny.
