Právě 18 z nich lze do příští neděle stále vidět na komorní výstavě v Galerii Josefa Sudka, která se nachází na Úvoze na pražských Hradčanech. Přehlídku symbolicky otevírá snímek Filiálního řeckokatolického kostela svatého Michaela Archanděla v Medvedovcích u Mukačeva, který dnes ale většina Pražanů zná z Kinského zahrady.
"Když bylo samostatnému Československu deset let, chudá Podkarpatská Rus se rozhodla poděkovat matičce Praze za to, že ji přijala do nového státního celku. Darovala jí dřevěný kostel, který stál nedaleko Mukačeva. Kostel byl rozebrán, odvezen na třech železničních vagonech do Prahy a umístěn v Kinského zahradě," popisuje neobvyklý přesun kostela z roku 1929 kurátor výstavy Jan Mlčoch.
Podle něj dnes pravoslavný chrám v pražské zahradě stojí jako "memento naší nestydatosti", jak říká. "Protože zanedlouho poté jsme Podkarpatskou Rus darovali Stalinovi," dodává Mlčoch, podle nějž byla Podkarpatská Rus, ten "zapomenutý kraj", při loňských oslavách 100. výročí vzniku Československa připomenuta jen jako minulost, kterou už se není nutné zabývat.
Mlčoch to vidí jinak. "Myslím, že je povinností, abychom se jako Češi vypořádali s naším tehdejším chováním vůči Rusínům i příslušníkům dalších národnostních etnik, kteří tam tehdy žili," míní kurátor.
20. a 30. léta minulého století znamenala pro Podkarpatskou Rus šťastnější etapu jejích dějin, v červnu 1945 ale nastal dramatický zvrat. Přestože se podle dohody mezi Edvardem Benešem a Josifem Stalinem měla stát součástí Československé republiky, byla násilně přičleněna k Sovětskému svazu.
Stalinská krutovláda se projevila hned v následujícím roce 1946, kdy byli popraveni všichni rusínští poslanci prvorepublikového parlamentu. Poválečnou novinku představovalo i zřízení koncentračních táborů. Aby se na dramatické události co nejrychleji zapomnělo, bylo následně vydáno nařízení, které zakazovalo názvy Sudety a Podkarpatská Rus.
Ničeho z toho už se ale dokumentarista Bohumil Vavroušek, jehož fotografie jsou teď k vidění v pražské galerii, nedožil. Některé z jeho dobových zvětšenin už byly vystaveny v minulosti, jak naznačují popisky na zadní straně, které se kurátor Mlčoch pokusil rozšifrovat.
Ve Vavrouškově odkazu se nacházejí většinou snímky lidových staveb - pohledy do chalup s typickou hliněnou pecí, nábytkem i keramikou, nebo snímky kostelů a synagog, včetně třeba dodnes dochované synagogy v Užhorodu postavené v maurském stylu.
Kurátor však při výběru na nynější výstavu upřednostnil fotografie obyvatel Podkarpatské Rusi. "Často jde o jednoduchý centrální pohled, takže je dobře vidět oděv i měřítko vůči dané budově. Vybíral jsem nejrůznější profese, ale také dívku, která nese z poloniny mléko, dvě bosé ženy v huňatých kožiších, krojované svatebčany tančící čardáš, vesničany s narozeným teletem, děvče s věncem na hlavě nebo dvojici děvčátek s bandaskami, která jdou pro vodu k lesnímu pramenu," vypočítává Jan Mlčoch.
"Zajímaly mě i ukázky živností, konkrétně jasinští voraři s jejich klasickou výbavou, sekerou, místní horal, který se chlubí svojí ovcí, nebo pohled na trh s dobytkem, který působí jako vystřižený z hraného filmu," dodává kurátor.
Prostor na výstavě dostaly také etnické menšiny žijící na Podkarpatské Rusi jako Huculové, dnes paradoxně méně známí než stejnojmenné plemeno koní, dále rozesmáté cikánské dívky nebo vzácný snímek židovského kameníka při práci na náhrobku.
Jan Mlčoch je kurátorem sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového musea, které od roku 1995 spravuje právě Galerii Josefa Sudka v Úvoze. "Ta se dlouhodobě zaměřuje i na prezentaci polozapomenutých a neznámých osobností. Kromě děl velkých českých fotografů, jako byli Drtikol, Funke či Sudek, mě zajímá fotografie živnostenská, amatérská nebo národopisná, což je právě případ dodnes málo doceňovaného Bohumila Vavrouška," objasňuje Mlčoch konání současné výstavy.
Autor fotografií Bohumil Vavroušek v odborných kruzích není neznámý, neboť jako vystudovaný učitel, nadšený národopisec a uznávaný amatérský dokumentarista od začátku své fotografické dráhy spolupracoval s významnými osobnostmi, mezi něž patřili historici Zdeněk Wirth či dříve Antonín Podlaha. Ten pracoval na soupisu církevních památek na území tehdejšího Českého království.
Rovněž byl Vavroušek autorem Literárního atlasu československého z 30. let, věnovaného fotografickým dokumentům historie české literatury. Na tomto jedinečném, monumentálním opusu se podílel s renomovaným kritikem Arnem Novákem.
Snímky z cest po Haliči, Bukovině, Slovensku i Podkarpatské Rusi, kam se Vavroušek od roku 1909 opakovaně vydával, uveřejňovaly dobové časopisy Zlatá Praha, Český svět nebo Světozor.
Autor byl také pozorným dokumentaristou lidového stavitelství v Čechách a na Moravě, s výjimkou Němci obydlených oblastí. Pomáhal připravovat knihy pro slovenské školství v letech, kdy se Slovensko stalo součástí československého státu, přátelil se s řadou slovenských osobností, mimo jiné s literátem Pavolem Országem Hviezdoslavem.
Vavrouškovy dokumentace lidového stavitelství se dostaly do několika objemných publikací. Jeho snímky byly spolu s fotografiemi dalších autorů součástí velkoryse pojaté výstavy Umění a život Podkarpatské Rusi, kterou roku 1924 v Uměleckoprůmyslovém museu uspořádal tehdejší slavný kritik a básník Sergej Makovskij.
Bohumil Vavroušek: Podkarpatská Rus
Galerie Josefa Sudka v Úvoze, Praha, výstava potrvá do 27. ledna.
"Vavrouškův pohled nebyl nikdy turistického rázu, ale jako zanícený národopisec vycházel z upřímného zájmu o prostý lid, jeho materiální zázemí, místní lidovou a církevní architekturu. Nevím, zda byl jako fotograf oslňující osobností, ale na základě znalosti jeho fotografického souboru si troufnu tvrdit, že na lidi, které fotografoval, působil určitě vstřícně," dodává kurátor Jan Mlčoch.
Celkový dojem z výstavy Vavrouškových fotografií ucelují geografické mapy bývalého Československa i olejomalba Chlap z Karpat od akademického malíře Theodora Wacyka. Tvorba tohoto umělce, který žil v letech 1886 až 1968 a pocházel ze severních Karpat, je zastoupena v uměleckých sbírkách na Ukrajině, ale také Spojených státech a Kanadě. V prostorách Galerie Josefa Sudka je pak vystavena také Vavrouškova reprezentativní publikace o církevních památkách z roku 1929.
