Že je něčím jako filmařskou hvězdou na chodníku slávy. Ale retrospektiva je vždycky trochu ošemetná věc. Tím spíš, když bilancuje tvorbu v podstatě za půl století a ukáže se, že výsledek je přinejmenším rozpačitý. Jako v případě výstavy profesora pražské AVU Zdeňka Berana (1939) ve Veletržním paláci.
Odraz jeho práce na akademii, kde vede školu klasických malířských technik, je zřejmý. Za vše mluví fakt, že se poměrně nepřehlédnutelné části mladých malířů říká právě "beranovci". Jejich obrazy poznáte snadno. Velká, skoro zaměnitelná hyperrealistická plátna, jejichž forma je efektní, ale obsah a smysl často problematický.
Oni vědí, jak se maluje, a umějí to, ale zhusta si lámou hlavu, čemu věnovat pozornost. Mnohdy pak pracují schematicky a jejich obrazy tomu odpovídají. Chce se říct, že je to trochu typické, protože podobné věci podle všeho uspokojivě nevyřešil ani jejich učitel. Vytvořil si jen trochu jiné dogma.
I když je zřejmé, že je Zdeněk Beran zručný a schopný malíř, většina jeho prací může z odhledu několika desetiletí těžko obstát. Jeho nejživější etapou byly začátky na přelomu 50. a 60. let. Semknuté, kubizující a expresivní obrazy malých formátů a de facto klasických námětů zátiší, portréty, krajiny a městské scenérie.
Ty se u tzv. generace Konfrontací přelily v rámci kolektivního vlivu do strukturální abstrakce - vrstvené informelní malby; což věrně odráží principy dobového hledání progresivní části mladých autorů.
Ale už na začátku 60. let se z Beranova malování stala mechanická a čím dál víc vyprazdňovaná manýra, které se vlastně úplně nezbavil do dneška. Jeho informel ztratil tvář a plynule se proměnil v lehce variovanou akademickou polohu formát se zvětšil, barvy prosvětlily, výraz zestetičtěl. Od té doby se zřetelně začal psát začátek jeho konce.
Beran během kariéry prožil tři zlomová období. Prvním byl nástup právě informelu. Druhé představují jeho instalační práce v 70. letech, které s sebou nesou zřetelný politizující podtext (Rehabilitační oddělení Dr. Dr.) - a třetí počíná rokem 1989, kdy nastoupil na pražskou akademii. Nicméně jeho přístup se příliš neměnil.
V prvých dvou případech se na ohlase a působivosti jeho prací do jisté míry podepsal svérázný, zleva okleštěný vývoj našeho umění daný politickými poměry - a z toho vyplývající izolací země. Monumentální "nemocniční" instalace vytvořená v karlínském suterénu na destrukčním principu, který autor deklaroval už v rámci svých strukturálních obrazů v 60. letech, se objevila na režimem zatracené výstavě v sugestivním prostředí terezínské pevnosti.
I ona se ale časem rozpadla na drobné; podobně jako se Beranovy vyhřezlé asambláže rozcupovaly do podoby standardních dekoračních konfet jeho obrazů. Sláma, kachlíky, provazy, molitan, kufry, boty zleva, zprava, zepředu, zezadu, případně zepředu i zezadu. Mechanický výčet asi nejvíc odpovídá mechanicky působícím abstraktním kompozicím, které Zdeněk Beran vytváří celá desetiletí.
Klasická malba a figurace, kterými na sebe upozornil naposled, se na jeho obrazy postupně vrací už od konce 60. let. Zprvu ovlivněná zpola surrealistickým viděním, uchovala si dílem parametry okaté české grotesky, dílem tradičního civilistního iluzivního zobrazení.
Ale ani tady jakoby se autor neuměl rozhodnout. Podobně jako své abstraktní obrazy "vyšperkovává" citacemi z asambláží, tady zase malbu ředí natíráním rozměrných monochromních ploch. V obou případech si bohužel počíná podobně nedovtipně, takže asi nejvýraznější dojem z celé výstavy je přehršel formálních variací na dvě tři témata. A to je přece jenom trochu málo.
Zdeněk Beran: Retrospektiva. Národní galerie G Praze, Veletržní palác, východní křídlo 1. patra. Výstava trvá do 8. dubna.
