Ve čtyřech velkých sálech druhého patra Městské knihovny návštěvníci uvidí přes 120 Dlouhého rozmanitých děl. Součástí expozice je také film režiséra Aleše Kisila z roku 2000, natočený pro Českou televizi.
Bedřich Dlouhý často vytvářel rozměrná díla kombinovanou technikou, využíval netradičních materiálů typu plexiskla. Prostřednictvím koláží nebo asambláží rozvíjel imaginární příběhy a situace, čímž pomyslně navazoval na dadaisty nebo surrealisty.
"Jeho tvorba je blízká hlavně filozofii nového realismu, který využíval nalezených předmětů, aby jejich vrstvením vyjádřil vztah umělců ke skutečnosti," napsal o něm v Lidových novinách kunsthistorik Jiří Machalický, podle nějž se v Dlouhého projevu spojuje dokonalé ovládnutí malířského a kreslířského řemesla se syrovým ztvárněním skutečnosti a křehkou básnivostí.
Současná výstava zahrnuje i tradičnější oleje, trojrozměrné objekty a originální obrazy využívající světelných zdrojů. Nescházejí ani malby využité na obalech hudebních alb, z nichž neznámější je Krajkář z roku 1987. Dlouhého ironická parafráze Krajkářky od mistra nizozemského baroka Vermeera, avšak s tváří kačera Donalda, se ocitla na přebalu V penzionu svět, debutové nahrávky dvojice Petr Hapka a Michal Horáček.
"Jeho tvorba je natolik rozsáhlá, že výstava zahrnuje tak třetinu všeho, co vytvořil," popisuje autorka koncepce výstavy Mahulena Nešlehová.
"Expozici jsem pojala spíše tematicky a jen zčásti retrospektivně. Chtěla jsem ukázat šíři jeho tvorby a nejrůznější metody překračující dobová pojetí obrazů, neschází v nich jemný humor a pocit absurdity," dodává Nešlehová, podle níž Dlouhý ve svém vyjádření postupuje neobyčejně svobodně a podstatou jeho tvorby je odvaha.
Retrospektivní výstavu doprovází katalog v grafické úpravě Zdeňka Zieglera.
Bedřich Dlouhý se narodil 2. srpna 1932 v Plzni a vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, odkud byl roku 1957 vyloučen z politických důvodů. Desítky let nato, nedlouho po sametové revoluci, ho na stejné škole Milan Knížák jmenoval profesorem.
Členem skupiny Šmidrové se stal právě v roce 1957, a zařadil se tak po bok Karla Nepraše, Jana Koblasy, Jaroslava Vožniaka nebo Rudolfa Komorouse, s nimiž pořádal neoficiální akce představující opozici vůči komunistickému režimu.
"Vystoupení Šmidrů bylo studentskou recesí, dadaistickým gestem a manifestací odporu nejen k současné oficiální situaci, ale vůči konvencím vůbec," popsala historička umění Ivona Raimanová v databázi Artlist.cz, když líčila dadaistické vystoupení Malmuzherciáda z Prahy roku 1954, které se stalo jádrem Šmidrů.
"Absurdita, bizarnost, grotesknost, parodie, černý humor, sarkasmus se zpočátku projevovaly spíše než ve výtvarné tvorbě v happenigově laděném programu večerů a šmidřích schůzí, jichž se Dlouhý aktivně účastnil," vylíčila Raimanová.
V 80. letech spoluzakládal další skupinu, Zaostalé. "Navrhl řadu ceněných filmových plakátů i výstavních pavilonů. Ale také hrál v útoku hokejového družstva Paleta vlasti, závodil za autoklub Bílá labuť a organizoval nepočítaně společenských večírků. Ten první v roce 1954 v době vrcholícího stalinismu odvážně pojmenoval jako Večer na ho*no," popsal v týdeníku Respekt výtvarný kritik Jan H. Vitvar.
"Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské 'dada' strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání, s ironickou reflexí pop-artu a fotorealismu i s humornými parafrázemi starých mistrů," shrnuje jeho tvorbu kurátorka současné výstavy Nešlehová.
Dlouhý bývá označován za představitele iluzivní malby. "Díky precizní technice totiž umí uvést diváka prostřednictvím závěsného obrazu do snových krajin, kde si gigantičtí brouci pochutnávají na lahvičce vína, obložené chlebíčky se zapojují do elektrických obvodů, kočky léčí pochroumané hraboše a obzor zakrývají rezavá klubka drátů a potrubí," popsal Vitvar v Respektu.
Historička umění Raimanová o Dlouhém napsala, že je duší romantik a založením mystifikátor.
Dlouhý samostatně vystavuje od roku 1962, kolektivních výstav se však účastní již od roku 1954. Jeho dílo je zastoupeno v předních domácích a zahraničních sbírkách včetně pařížského Centre Pompidou. Žije a pracuje v Praze. Na jeho tvorbu dnes volně navazují autoři jako Jiří Černický, Petr Písařík nebo Vladimír Skrepl.