Aktuálně.cz: Co je na Číně šíleného?
Šílenství je v Číně až příliš mnoho. Od způsobu, kterým vláda vede společnost, až k šílenství těch, kteří se tomu absurdnímu systému musejí podřizovat. Stojí spoustu síly nezbláznit se a obhájit si alespoň hlavní zásady civilizované lidské bytosti.
Z Číny jste odešel, ale máte tam rodinu. Jste v kontaktu?
V roce 2009 jsem se přestěhoval za prací a uměleckým studiem do Austrálie. Od té doby jsem se do Číny podíval jednou. Nepřestala být moje mateřská země, nepřestala být ani tématem mé práce. Ale změnila se v místo, kam se už nemohu vrátit. V Číně mám příbuzné i přátele, ale politické pronásledování mě donutilo nakreslit mezi nimi a mnou čáru. Takže s rodinou a blízkými doma v Číně vůbec nejsem v kontaktu.
Dovolily by vám úřady do Číny přijet?
Dovolily. A o vteřinu později by mi "dovolily" jít do vězení. Mám za to, že čínská vláda už se nebojí skandálů. Nevadí jí, že před světem vypadá jako brutální moc nebo diktatura. Dělá si, co chce. Dokázali by v zahraničí zacházet s propagandou a cenzurou chytřeji a opatrněji. Pořadatelům mé výstavy v Itálii nebo teď v Doxu rovnou vyhrožují, volí úplně jinou strategii. Myslím, že by je můj návrat do Číny potěšil. Konečně by mě dostali.
Podcast s Badiucaem v angličtině si můžete poslechnout zde:
Čínské velvyslanectví v Praze volalo pořadatelům, že vaše výstava "ublíží citům čínského lidu". Stejně tak volali českému ministru zahraničí Janu Lipavskému z pirátské strany. Co si o tom myslíte?
Je to absurdní. Mám sice australské občanství, ale v Číně jsem se narodil a strávil tam větší část dosavadního života. Na Číně a lidech, kteří v ní žijí, včetně mé rodné Šanghaje, mi obrovsky záleží. V mnoha ohledech mám tedy větší právo mluvit o citech Číňanů než tamní mrtvolná a rigidní vláda. Vláda, která zastupuje společnost, by mohla vzejít jedině z demokratických voleb. Byla by legitimní, protože si ji lidi zvolili. Ne proto, že má zbraně či tanky a tím pádem může občany přinutit, aby ji uctívali.
Jenomže v Číně žádná demokracie není. Za víc než dvacet let, co jsem tam žil, jsem neviděl volební lístek. Nic takového neexistuje. Jak může autoritářská vláda nebo její vůdci tvrdit, že mají schopnost nebo právo mluvit za Číňany? Žádné právo nemají, a proto by o citech Číňanů vůbec neměli mluvit. Vždyť city Číňanů potlačují a ničí. Zneužívají je a manipulují, využívají k propagandě za hranicemi.
Často kreslíte nebo připomínáte muže s nákupními taškami, který se postavil tankům a stal se symbolem masakru studentů na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989. Je "tank man" jako symbol dodnes známý také v Číně?
O masakru na náměstí Tchien-an-men jsem ani já dlouho vůbec nevěděl. Je to důsledek sofistikované čínské cenzury. Sám jsem si masakr nemohl pamatovat. V té době mi byly teprve tři roky. Kdyby se něco podobného odehrálo v jiné zemi, nejspíš by po masakru zůstaly stopy. Třeba bychom si o něm vyprávěli doma, psalo by se o něm v knihách, možná bychom se o něm učili ve škole. Zůstal by stín nebo stopa. Ale v Číně ani to. Snad kromě samotného data krveprolití, tedy 4. června. I datum je však zakázáno zmiňovat.
Když jsem se jako student právnické fakulty v Číně zcela náhodou dozvěděl o masakru na náměstí Nebeského klidu, byl jsem v šoku. Tehdy mi bylo stejně jako studentům, které čínská moc rozdrtila tanky. Dodnes si ten den pamatuji. Bylo kolem páté odpoledne, jasné nebe. Dívali jsme se na dokument, a když skončil, venku byla tma. Seděl jsem a neměl chuť vstát nebo rozsvítit. Film mě vtáhl do temné a krvavé jámy historie. Byla nedaleko, ale v životě mi o ní nikdo neřekl.
Tenhle zážitek je pro mě dodnes důležitý. Nevypovídá jen o masakru. Muž, který se postavil tanku, moji a další generace dodnes inspiruje. "Tank man" je obyčejný Číňan, který si řekne, že už toho má dost. Ačkoliv nemá šanci, že by tanky a celý ten brutální válečný masakr dokázal zastavit. Rozhodl jsem se, že budu jako on. Vším, co v životě dělám a co obětuji. Není k němu zapotřebí být hrdina ani známý disident. Stačí obyčejný, bezejmenný člověk.
Proto jste si toho muže stojícího před tankem nechal vytetovat na ruku?
Tetování může mít pro různé lidi různé významy. Myslím, že původním významem tetování je ukázat, čemu je člověk oddaný, k čemu se zavázal. Znamení na kůži do konce života. Na vlastním těle jsem chtěl nosit důkaz odvahy Číňanů a krutosti čínské vlády. Zároveň mi má tetování na pravé ruce, kterou kreslím, jako umělci připomínat, proč vlastně tvořím.
Jste někdo jako bojovník na válečné stezce?
Nemyslím, že mám něco společného s válečníkem. Nejsem bojovník. Jde mi o odvahu obyčejných lidí, která může být neobyčejná. Koncept hrdinů, nebo dokonce superhrdinů jsem vlastně vždy nesnášel. Hrdinky a hrdiny každý miluje, jsou silní, mají nadpřirozené schopnosti. Ale my jsme obyčejní lidé. Neumíme kouzlit. Nechceme se obětovat ani draze platit za své přesvědčení.
Problém hrdinů je v tom, že k nim můžete vzhlížet, uctívat je, portrétovat je, ale nechcete se hrdinkou nebo hrdinou stát sami. Zaplatili byste za to příliš vysokou cenu. "Tank man" je výjimečný tím, že nemá žádnou zvláštní moc. Jedině to, že je člověkem se zásadami, s morálním kompasem. Takový může být nakonec úplně každý. Proto je obyčejnost tak inspirující.
Rozumím, proč se autoritářské vlády mají na pozoru před mocí bezmocných. Jenže vy sám už přece vysokou cenu platíte. Musel jste přerušit styky s rodinou. Čína navíc podle všeho pronásleduje svoje kritiky i v zahraničí.
To je pravda. V roce 2018 jsem chystal první výstavu v Hongkongu. Tři dny před otevřením se stalo něco, co zásadně změnilo moji uměleckou dráhu i celý život. Do té chvíle jsem vystupoval jako anonym. Rozhodně bychom spolu nedělali rozhovor, jako je tento, tváří v tvář, bez masky. Věděl jsem, že jakmile čínská vláda zjistí, kdo jsem, najdou si mě. A ublíží i mým blízkým, včetně rodiny v Číně.
Od té chvíle už původní strategie být schovaný za maskou ztratila smysl. Čínská policie už zná moji identitu, vědí, kdo jsem a kde žije moje rodina. Příbuzné odvezli na policii, vyslýchali je, vydírali a zastrašovali. Do té doby jsem umění a soukromý život odděloval - kdybyste mě znali před rokem 2018 v civilu, neřekli byste, že jsem umělec. A pokud byste tehdy znali jen moje umění, netušili byste, kdo jsem a jak vypadám.
Takhle to fungovalo sedm nebo osm let. Ale potom jsem se musel rozhodnout. Výhrůžka čínské vlády je srozumitelná. Chtěli, abych výstavu v Hongkongu zrušil, přestal kritizovat čínskou vládu a utahovat si z jejího prezidenta. Vzkázali, že v opačném případě budou nemilosrdní ke mně i mým příbuzným.
Po tom incidentu jsem se musel rozhodnout, jak pokračovat. Nevím, kým bych byl nebo kým bych se stal, kdybych s uměním skončil. Zároveň se nemohu začít cenzurovat. Doplácím na to, že už mě nechrání anonymita. Jediný způsob, jak ochránit rodinu, bylo přerušit s nimi kontakt. Nespojovat je s tím, co dělám. Tím pádem přestanou být pro čínskou policii zajímaví. Policie chce informace, aby na mě mohla tlačit. Většina mých příbuzných v Číně však o mně nic neví.
Proč je pro čínskou vládu tak důležité, abyste byl zticha?
Rozličné režimy chápou umění různě. Ty autoritářské potřebují mít všechno pod kontrolou, vše řídí pokyny a propagandou z centra. Jenomže umění přináší nové pohledy, zpochybňuje staré pořádky a testuje hranice. Experimentuje se svobodou vyjádření. V zásadě jde o naprostý opak toho, jak chce společnost spravovat čínská vláda. Pro ni je mimořádnou důležitá stabilita. Jenomže stabilita je zároveň křehká věc. Dokáže ji narušit sebemenší trhlina v systému. Ten není dynamický, potřebuje si zachovávat svůj tvar.
Považujete se za "trhlinu v systému"?
Někdy mi čínský prezident Si ťin-pching připomíná princeznu na hrášku z té známé pohádky. Nemůže tolerovat nejmenší nerovnost. Pamatujete: princezna spí snad na deseti matracích, ale když pod desátou položíte hrášek, ví o něm. Takhle funguje čínská vláda. Vnímá i nejmenší trhliny. Protože i ty nejmenší trhliny mohou být počátkem kolapsu.
Jak se čínské vládě povedlo vymazat vzpomínky na masakr z náměstí Nebeského klidu?
Podobně to přece dělá třeba i americká vláda. Metodou cukru a biče. Stejnou logiku má strategie čínské vlády. Bič může člověka zničit. Tedy masivním vězněním účastníků protestů i těch, kdo by masakr připomínali. Cukrem je takzvaná "politika otevřenosti", způsob, kterým komunistická vláda převzala kapitalismus, včetně investic ze Západu. Jako kdyby dávala Číňanům na výběr, ale jde spíš o zdání: když přestanete trvat na svých politických právech, vláda vám dá příležitost si vydělat.
Samozřejmě jde jen o iluzi svobodného podnikání, podmínkou je kolaborace. Dokonce ani ten, kdo zbohatl, nemá právo svůj majetek ochraňovat. Podívejte na nejbohatšího Číňana Jacka Ma, šéfa Alibaby. Tajemně zmizel, šly zvěsti o jeho uvěznění a dlouho se nevědělo, kde je. A to se bavíme o nejbohatším člověku v Číně. Na Západě mají ti nejbohatší většinou největší vliv, ale v Číně ne. Nejde o tloušťku peněženky, ale o to, jak hluboké má podnikatel vazby na vládu.
Čínská vláda ovládá obyvatelstvo tím, že blokuje jeho touhu po svobodě. Dává lidem naději, že si vydělají, když budou opatrní. Téhle opatrnosti, cenzuře v online prostoru, pomáhají nové technologie. Čínský firewall, kterému se říká Velká čínská internetová zeď, je patrně nejpokročilejší systém cenzury na světě. Vláda chce tuto technologii dodávat i dalším autoritářským režimům.
Čína skutečně udělala pokrok v umělé inteligenci, což snižuje technologické náklady na cenzuru. A zároveň je dnes cenzura efektivnější. Nebo alespoň dovoluje Číně předstírat, jak je schopná. Její technologie zvládnou sledovat úplně každého. Čína zavedla sociální kreditní systém, to se myslím ví i v Česku. Připojením vlastního života k internetu se obyvatelé vzdávají soukromí, výměnou za pohodlí. A takzvané soukromé společnosti musí jednat podle pravidel čínské vlády. Což znamená, že v Číně žádné soukromí není.
Myslíte, že Číňané budou s vládou tuhle hru, výměnu svobody za blahobyt, hrát i v budoucnu?
Rozhodně si to přeje spousta těch, kteří v Číně vládnou. Ale žádný trend nemá jistou budoucnost. Čím dřív a lépe porozumíme jejich ambicím a agresivitě, tím větší šance, že je zastavíme. To, co se čínská vláda snažila udělat s mojí výstavou v Doxu, je toho nejlepším příkladem: nesnaží se cenzurovat jen mě, ale také poškodit a umenšit svobodu práva projevu místních. O totéž usilovali při mých výstavách roku 2018 v Hongkongu nebo loni v Itálii.
To je tedy jeden způsob. Tím druhým jsou čínské aplikace a software, které používáme. Aplikaci WeChat používá nejvíc Číňanů doma i v zahraničí. Všechny informace podléhají propagandě a cenzuře Pekingu. Dokonce i když používáte WeChat mimo Čínu, nenajdete informace o mých výstavách, o masakru na náměstí Nebeského míru, ani jména disidentů.
Čína cenzuru vyváží. Další firmou, známější spíš u mladší generace, je TikTok. Přestože se snaží přesvědčit Západ, že nemá mnoho společného s mateřskou společností v Číně, v posledku je na tom jako ostatní. Její majitel čelí stejně tragickému osudu jako Jack Ma z Alibaby. Mám velký otazník, nakolik můžeme těmto aplikacím vyvinutým v Číně důvěřovat. Není to problém jen pro Číňany, ale i pro uživatele po světě.
Co je vaším hlavním uměleckým nástrojem - satira, nebo vám jde o upozornění, co se v Číně děje?
Pojem umění má pro různé skupiny lidí různé výklady. Třeba, že umění má sloužit leda umění samému. Jiní tvrdí, že umělec se má zastávat lásky, míru a být proti válce, ale neměl by být adresný. Mně přišlo vždy důležité, aby má díla odkazovala ke konkrétním událostem. Aby to byla osobní zpráva. Pro mě je umění způsobem, jak se ptát. Jakmile je ale otázka příliš obecná, bude povšechná i odpověď. Proto se rád ptám na konkrétní dobu, místa nebo lidi. Takové otázky jsou pro problematickou část naší společnosti bolestivé. Kritika se nedá odbýt nebo se z ní vykroutit. Šlapete někomu na kuří oko nebo rovnou na celou nohu. A já rád došlapuju rázně. Moje umění vychází z velmi specifické inspirace.
Po čem se ptáte v Doxu?
Značná část mé práce se týká etnika Ujgurů, které v Číně zažívá genocidu. Více než milion lidí žije v koncentračních táborech ve Východním Turkestánu, to znamená autonomní oblasti Sin-ťiang. Mnozí pracují v továrnách jako otroci a tipněte si, které podniky z toho těží. Západní společnosti jako Coca-Cola, japonský módní řetězec Muji, nebo firma Nike. Ti všichni mají prospěch ze šťavnatého čínského trhu, a stejně tak tam outsourcují práci a dovážejí suroviny.
Nestačí mi obecné výzvy, abychom dávali větší pozor a prokazovali lidem více lásky, chci takové firmy jmenovat. Část mojí práce proto můžete nazvat antireklamou. Použiju logo podniku a spojím ho s děsivým obrazem genocidy nebo perzekucí Ujgurů. Velmi konkrétním způsobem, který neumožňuje jiný než přímočarý výklad.
Chcete po nás, abychom výrobky z Číny poměřovali nejen cenou, ale tím, co je správné a co není. O tohle jde?
Mlčení znamená souhlas. Řekl bych, že i nakupování je takovým souhlasem. Když něco kupujete, zjistěte si, jestli nejde o morální outsourcing, co se týče materiálu nebo práce. Spousta lidí vybírá produkty s ohledem na šetrnost vůči životnímu prostředí. Lidé vědí, že změna klimatu stojí budoucnost našich dětí, možná i naši vlastní budoucnost. Víme o tomto problému a podle něj si v obchodě vybíráme. Řekl bych, že podobnou mentalitu bychom si měli vytvořit i ohledně lidských práv. Už teď zvažujeme, jestli je produkt dost "zelený". Měli bychom brát zřetel i na to, zda je koupě morální.
Na výstavě v Doxu je mezi vašimi díly výrobek, který jste pořídil v čínském online obchodu. Takzvaná "tiger chair" je vlastně mučící nástroj, který má spoutat vyslýchaného, údajně leckdy na celé dny.
V Číně se jedná o běžnou praxi, téměř na každé policejní stanici takovou židli uvidíte. A je také běžné, že než vůbec dojde k výslechu, čínská policie podezřelého do takové židle zamkne. Na hodiny, dny, někdy týdny. Dokud se dotyčný mentálně nezlomí. Při výslechu je pak jediná odpověď "ano", protože se z té židle chcete za každou cenu dostat ven.
Vítejte u podcastu Na dotek, hostem Petra Viziny je dnes čínský umělec a disident Badiucao. V angličtině k poslechu na podcastových platformách: Soundcloud, Spreaker, Google Podcasts, Spotify i Apple Podcasts.
