Jeho poslední dny se nepodobaly koncům mnoha jiných úspěšných mužů. Strávil je v bolestech a záměrném nedostatku. Stavba chrámu Sagrada Família ho natolik pohltila, že přestal dbát i o svůj zevnějšek. Ranní mši střídala práce v katedrále, pak následovala večerní zpověď a spánek. Jeho snaha o co nejvěrnější napodobení božího díla při tvorbě fasády chrámu nabírala až bizarních rozměrů. Pro ten správný model by udělal cokoli - z nemocnice si půjčoval kostry, které fotografoval zavěšené v různých pozicích, zúčastňoval se pitev, pozoroval umírajícího, aby zachytil výraz tváře při posledním vydechnutí, nebo si nechal zhotovovat sádrové odlitky mrtvě narozených dětí, aby měl předlohu pro stovky neviňátek zavražděných Herodem.
Když ho pak 7. června 1926 při jeho obvyklé večerní cestě do kostela svatého Filipa z Neri srazila tramvaj, přihlížející ho kvůli jeho ošuntělému zjevu považovali za tuláka. Třiasedmdesátiletý stařec neměl klobouk, ani žádné osobní dokumenty a v kapse jen pár rozinek, ořechů a evangeliář. Několik řidičů taxíku ho odmítlo odvézt do nejbližší nemocnice. Nakonec skončil na nemocničním oddělení pro chudé, kde ho teprve pozdě v noci identifikovali přátelé. Když mu nabízeli převoz na soukromou luxusnější kliniku, Gaudí zdvořile odmítl. Smuteční akt se podobal katalánskému státnímu pohřbu. Na poslední cestě do krypty jeho milované katedrály ho doprovázely tisíce lidí.
Opilé, nevkusné, ošklivé
Říkali mu Dante architektury nebo také architekt Boží. Jeho nejvelkolepější projekt, kterému věnoval 43 let života, dobře ilustruje, jaký byl. Barcelonský chrám Svaté rodiny je slohově nezařaditelný. Gaudí stvořil cosi velmi osobitého a uhrančivého. Nebál se nabourat tehdy platná pravidla architektury a odborná veřejnost z toho byla mírně řečeno v rozpacích. Když mu také profesor na univerzitě předával diplom, poznamenal, že si není zcela jist, dává-li ho do rukou géniovi, nebo bláznovi. Gaudí se navíc málokdy držel plánů, raději měl trojrozměrné modely, jejichž realizaci měnil za chodu podle stále nových a nových vizí.
Sagrada Família začala vznikat před více než 130 lety a dodnes není hotová. Přesto je nejnavštěvovanější památkou Španělska. Její pomalou stavbu, vznikající pouze z darů a příspěvků veřejnosti, Gaudí často komentoval slovy "můj klient nespěchá". Podle odhadu architektů by měla být dokončena někdy kolem roku 2035.
Zatímco architektovi obdivovatelé slavnou katedrálu už od počátku považovali za "jeden z architektonických divů světa", odpůrci naopak jeho dílu dávali přívlastky jako "opilé" a "nevkusné". Dalí se dokonce nebál ocejchovat ho jako "chuťovkové" a podle spisovatele Orwella měli anarchisté během revoluce "jednu z nejošklivějších staveb na světě" (Sagradu Famíliu) "vyhodit do vzduchu".
Jeho domy a chrámy jako by patřily do jiného světa - barevné mozaiky a sklo, tvary inspirované hřbetem ještěra, krunýřem želvy, pnoucími se rostlinami, houbami nebo lidskými kostmi. Místo hran parabolické oblouky, místo pravých úhlů vlny, kruhy a kaskády. Gaudího poznámka k projektu domu Casa Batlló by mohla být zároveň mottem dnešní futuristické architektury: "Rohy zmizí a hmota se bude hojně objevovat ve svých astrálních oblinách, slunce bude pronikat všemi čtyřmi stranami, a bude to jako představa ráje." I svým ekologickým přístupem předběhl dobu. Používal rozbité dlaždice, dětské hračky, staré jehly, jíl i vypálenou vyzdívku z průmyslových pecí. Jeho nezaměnitelný styl ovlivnila neogotika, secese, orientální umění, ale především on sám.
Jako asketický mnich i elegantní švihák
Přesně jako se v Gaudího stavbě potkávala houževnatá pokora se vzdorem i touhou dotknout se nejvyššího za jakoukoli cenu, tak i v životě byl mužem plným rozporů. Sám přiznával, že se mu nikdy nepodařilo zkrotit svoji výbušnou povahu. Jako hrdý Katalánec (přítel ho dokonce nazval "nejkatalánštějším ze všech Katalánců") odmítal mluvit španělsky nejen s dělníky na stavbách, ale i se samotným králem. Když mu Alfons XIII. nerozuměl, Gaudí jen lakonicky podotkl: "Jeho chyba, měl se to naučit."
Katalánci, kteří se vzhledem k vlastní historii, univerzitám i jazyku necítili (a dodnes necítí) být Španěly, mnohokrát usilovali o samostatnost. Jejich pocit výjimečnosti se nedal přehlédnout - Gaudí působil podobně. Ti, kteří ho znali osobně, na něj v životopisné knize Holanďana Gijse van Hensbergena vzpomínají jako na podivína a arogantního samotáře, ale taky jako na inteligentního a vtipného elegána s jasnovideckým pohledem. Pro jedny byl falešným prorokem a kacířem architektury, pro druhé někým, kdo si zaslouží být svatořečen.
V mládí kritik církve, dandy ve skvěle padnoucím obleku, jenž si plnovous nechával barvit elegantní šedí, později muž, který oblékal opotřebované šaty, přijal celibát, pravidelně se modlil, držel dlouhé půsty a své dílo zasvětil Bohu. K jeho nejoblíbenějším biblickým citacím patřila slova mudrců, když spatřili hvězdu: "To mi působí radost!". Jisté je, že téměř všechny provokoval svou neuchopitelností, hlubokou religiozitou a nevšedními stavbami.
Potomek prostoru a osudu
Na Španěla netypický blonďák s modrýma očima se narodil v roce 1852 kováři Reusu Francescovi Gaudímu a jeho ženě Antonii Cornetové jako páté dítě. Krátce předtím ale manželům dvě děti zemřely a nešťastná nastávající matka měla komplikovaný porod. Chvíli to dokonce vypadalo, že malý Antoni nepřežije. Proto ho rodiče raději hned po narození odnesli do kostela ke křtu, aby spasili chlapcovu duši. Gaudí později s oblibou tvrdil, že si s obtížným příchodem na svět vybojoval i právo na život. A také zavdal příčinu ke spekulacím o místě jeho narození, když tvrdil, že to bylo v otcově dílně v Riudoms, zatímco křestní list uvádí Reus u Tarragony.
Na svůj rodokmen byl umělec patřičně hrdý: "Jako syn, vnuk a pravnuk mědikovců jsem zdědil prostorové vnímání… Na matčině straně také byli kovotepci, její jeden dědeček byl bednářem a druhý námořníkem, tedy i on patřil k lidem prostoru a osudu. Všechny tyto generace mě nepochybně ovlivnily."
Jako dítě byl Gaudí často nemocný a po jedné plicní infekci se u něho vyvinula revmatická artritida. (Právě zdravotní důvody ho přivedly k doživotnímu vegetariánství.) Kdykoli se pak příznaky nemoci znovu ozvaly, museli malého Antoniho, který nebyl schopný chůze, vozit do školy na oslu. V té době mu často bylo lépe samotnému, a tak brzy objevil půvab toulek okolo řeky a blízkých hor (v dospělosti se stal členem Spolku turistů). Příroda ho už nikdy nepřestala fascinovat a její rozmanité tvary inspirovaly celé jeho dílo. Boha, jako jejího stvořitele, nazýval svým spolupracovníkem.
Ve škole Antoni nebyl nijak výjimečným žákem, vynikal pouze v geometrii. Se svými dvěma nejbližšími přáteli - Eduardem Todou a Josém Riberou - podnikali amatérské archeologické výpravy do okolí, vydávali školní časopis, který Gaudí ilustroval, a vedli diskuse o katalánské historii i romantické lásce. V té ale Gaudí nikdy neměl štěstí.
Svérázný student bez lásky
Na podzim roku 1869 odjel s bratrem do Barcelony. Ubytoval se v dělnické čtvrti a začal studovat na fakultě přírodních věd, kterou tehdy museli absolvovat všichni budoucí architekti. O pět let později úspěšně složil závěrečné zkoušky, a mohl tak začít s vysněným studiem architektury na Escola Provincial d'Arquitectura. Stal se z něj náruživý čtenář, zpaměti citoval celé německé pasáže z básní Goetha, a když chtěl mít nějakou knihu neustále při sobě, podle svědectví spolužáků ji byl schopen roztrhnout na několik kusů, aby se mu vešla do kapes.
S oblibou se účastnil intelektuálních diskusí ve vyhlášeném barcelonském klubu Ateneu a v Gran Teatre del Liceu objevoval kouzlo opery a divadla. Současně s tím však byl sociálně angažovaný, zasazoval se za zlepšení životních podmínek dělníků - projektoval např. dělnické sídliště v Mataró. Tam se také poprvé zamiloval. Bylo mu dvaatřicet a učarovala mu učitelka místní družstevní školy Josefa Moreu, přezdívaná Pepeta. Krásná rozvedená volnomyšlenkářka však jeho lásku neopětovala. Druhé milostné dobrodružství prožil s jistou mladou Američankou. Jejich vztah ale skončil v momentě, kdy se vrátila domů za oceán. Gaudí zůstal sám. Nikdy se neoženil, neměl děti a citové útočiště našel v katolické víře.
Jak poznamenat Barcelonu
V roce 1876 se Gaudí musel vyrovnat s tragickou smrtí bratra Francesca i truchlící matky Antonie a dva roky nato získal diplom architekta. Tehdy pro Barcelonu vytvořil podobu městských pouličních lamp. K prvním zakázkám patřil také výklad pro rukavičkáře Comellu, díky němuž si ho všiml jeho budoucí mecenáš, zámožný továrník Eusebi Güell. Právě pro něj Gaudí později projektoval městský palác v Barceloně, vinný sklep v Garrafu i slavný Güellův park s originální terasou.
V roce 1878 mladý architekt postavil svůj první dům Casa Vicens. Barcelonská stavba pro majitele cihelny je inspirovaná maurským stylem a vypadá jako z pohádek Tisíce a jedné noci.
V roce 1883 se pak ujal svého životního díla, výstavby chrámu Sagrada Família. Ještě na počátku století ale pracoval na vícero projektech najednou. Vyjma parku Güell, kam se v roce 1906 přestěhoval společně se stařičkým otcem, vznikly v Barceloně i dvě jeho ikonická díla - domy Casa Batlló (s ledvinovitými okny a balkony ve tvaru lebek) a Casa Milà (přezdívaný "kamenolom" podle fasády připomínající kamennou jeskynní stěnu).
Následující roky však pro něj nebyly příznivé. V roce 1915 hospodářská krize zbrzdila některé jeho práce a krátce po sobě mu zemřelo několik blízkých přátel, včetně Eusebiho Güella. Bolestné ztráty urychlily jeho rozhodnutí věnovat se už pouze stavbě katedrály. "Moji dobří přátelé jsou mrtví. Nemám žádnou rodinu, žádné zákazníky, žádný majetek, nic. Nyní se mohu cele oddat chrámu," řekl tehdy svým spolupracovníkům. Zbytek svých let pak skutečně věnoval pouze stavbě svatostánku.
Svatý Antonio?
V roce 1992 skupina Gaudího příznivců - architektů založila spolek na podporu jeho blahořečení. Barcelonský arcibiskup pak v roce 2000 zahájil diecézní proces a následně komise složená z teologů a historiků posuzovala vhodnost návrhu na svatořečení. Důvodem má být františkánský způsob života, který Gaudí vedl zejména v posledních letech, jeho dílo prodchnuté křesťanskou duchovností, ale i svědectví o spojování rozbitých rodin a zázraky, které se měly stát na přímluvu svérázného architekta. Nic však ještě není definitivní, stejně jako jeho Sagrada Família.
