Recenze - Adriena Šimotová (1926) se v rámci české umělecké scény stala bezmála živoucí legendou. Přispívá k tomu jednak její pohnuté curriculum vitae (smrt manžela, mimochodem též skvělého výtvarníka Jiřího Johna, smrt syna), jednak skutečnost, že je jednou z posledních představitelek nesmírně silné generace českých výtvarníků začínajících tvořit v 50. a 60. letech.
Ostatně v uplynulých letech se dočkala hned dvou rozsáhlých retrospektiv: v roce 2001 v pražském Veletržním paláci a o pět let později v olomouckém Muzeu umění. A přestože její dílo rozhodně nelze označit za uzavřené, neboť si zachovalo jak vitalitu, tak osten tvořivosti, nese v sobě ozvěnu doby, která je zejména pro současnou generaci kdesi za horizontem prožívaných dějin.
Tvorba Adrieny Šimotové tak může působit až neskutečně. Na jedné straně svým intimním a osobním čerpáním z motiviky těla, intimity či paměti přesahuje obzor podivných dekád 20. Století. Na straně druhé to byla právě doba normalizace, která umělce k podobnému "obratu k sobě" nutila a která se v atmosféře (byť je to vágní pojem, ale výstižný) těchto děl odráží.
Dílo Adrieny Šimotové je tak intenzivní už jen tím, že díky přirozené a plynulé kontinuitě je minulým svědectvím i aktuální, přítomnou výpovědí autorky zároveň. Nemluvě o tom, že osobní v případě Šimotové zdaleka neznamená sentimentální.
Perforace / Vyjevování
Kurátor Pavel Brunclík připravil hned dvě výstavy, které dohromady tento aspekt odráží. V Muzeu Kampa vystavil do konce dubna v rámci komorní expozice tvorbu z let 1975-91, zaměřenou na práci s perforací a frotáží v kresbě, plastice či vrstveném reliéfu. V "malé galerii" Rudolfina se nyní soustředil na díla z let 2008 - 2010; opět v komorní sestavě čítající ne více než patnáct děl.
"V cyklech Schoulení, Nohy, Ruce Šimotová nově rozvíjí svou originální verzi práce s frotáží či prokresbou za použití pastelů nebo čistých práškových pigmentů nanášených na kaligrafický papír nízké gramáže přímo dlaněmi či prsty. Na kresbách ze souboru Hlavy, akcentujících médium čáry, nanášela suchý práškový pigment krátkými tyčemi (podobně jako v pozdním věku Matisse)," shrnuje kurátor přehlídku prací, z nichž některé jsou vystaveny vůbec poprvé.
Oproti výstavě na Kampě, kde převažovaly motivy vydělení, vrstvení, pronikání či odchylování, tu ještě víc vynikne čím dál tím subtilnější povaha jejího současného díla. Vlastní tělesná dispozice jako východisko (připomeňme, že autorka v rámci tvorby využívá nezřídka sebe samu) či soustředění se na tělesné motivy se v jejím díle objevují vlastně permanentně, ale s postupem času se figury stávají vyloženě éterickými.
Nepochybně se jedná o svébytné životní bilancování, které je navíc prodchnuto zdůrazněnou duchovností - práce jako Okrový anděl (2010) či K nanebevzetí (2008) k takové recepci přímo vybízejí. Současné práce jsou navíc čím dál tím víc nejednoznačnější: série oněch schoulení či lidských fragmentů nezřídka působí naopak jako ustrnutí v beztíži; jako pád nebo snad i jako výkřik, zvolání.
Samozřejmě se do jisté míry jedná o asociace; ale pokud v sobě nesly dřívější podobné práce přece jen nějakou stopu fyzické zkušenosti položení či spočinutí, pak současné velkoformátové monochromatické papíry, taková malá turínská plátna, mají mnohem blíže k tematice zjevení či kondenzace. Jsou to takové sražené mlhy, jejichž tvar se ocitá někde mezi scuknutím a rozplynutím.
Dá se to říci vlastně docela stručně: u působivých "skrčenců" (série Schoulení) není vůbec jasné, zda-li se tyto figury choulí (schoulily) do sebe, nebo se chystají vzpřímit ze zárodečné polohy. Jsou velice blízko výtvarnému ohmatávání života, alespoň pokud chápeme figuru či tělo jako první a vlastně i poslední instancí živého fyzického tvaru.
Adriena Šimotová - Vyjevování (2008-2010). Kurátor Pavel Brunclík. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1. Výstava trvá do 19. června.
