Trutnov – Nad pondělním ránem skončil osmadvacátý ročník Trutnoff Open Air festivalu, který se pyšní hned několika přívlastky. Český Woodstock, pantáta všech českých festivalů, festival s názorem.
Přízvisko festival s názorem si vysloužil kvůli svým undergroundovým kořenům, jasně formulovaným občanským postojům jeho pořadatelů i návštěvníků a také díky každoročním věnováním nebo zasvěcením nějaké události z historie i současnosti, osobnosti nebo společenskému jevu.
Výzva k náboženské toleranci v atmosféře strachu z uprchlíků
Před třemi lety se nesl ve znamení občanské solidarity s odsouzenými punkerkami ze skupiny Pussy Riot a byl dedikován náčelníkovi Václavu Havlovi a guruovi Ivanu Jirousovi. Předloni byl věnován obětem poválečného vysídlení ze Sudet, poté co se ukázalo, jak snadno může být česko-německá karta zneužitelná třeba v prezidentských volbách.
Loni byl zasvěcen ideálům 17. listopadu roku 1989 a obětem masakru Čejenů u Sand Creeku v roce 1864, což souvisí se specifickou trutnovskou hrou na Indiány, jíž je celý festival prodchnut. Ta se odráží v názvu areálu (Na Bojišti), ve jménech, pod nimiž pořadatelé vystupují (Geronimo, Černý vlas, Indiánka Marta), v označování návštěvníků za spiklence, i ve vymezování se pořadatelů vůči „zlým bledým tvářím“, kteří trutnovským Indiánům zabírají jejich posvátná území.
Letošní ročník byl věnován svobodě Ukrajiny, obětem holocaustu a náboženské toleranci. Tedy událostem, jež k nám promlouvají z minulosti, nebo se nás v současnosti bezprostředně dotýkají. V době, kdy prezident republiky populisticky zneužívá přirozený strach z neznámého v podobě uprchlíků, se toto věnování jeví jako více než aktuální. Stejně jako to ukrajinské, když pozorujeme, co se děje na Donbasu.
Politický a duchovní rozměr festivalu
Těmto tématům bylo v Undergroundovém stanu věnováno hned několik diskusních setkání. K situaci na Ukrajině se v pátek odpoledne vyjádřili i dva členové ukrajinské skupiny Kozak System, která se pak stala hlavní zahraniční hvězdou téhož večera.
Tradice diskusních setkání, spjatých s festivalovými dedikacemi, začala v Trutnově před sedmi lety dvouhodinovou debatou s Václavem Havlem. Těmito debatami se posléze inspirovaly i ostatní „festivaly s názorem“. Na trenčínské Pohodě je vede novinář Štefan Hríb. Na Colours of Ostrava se letos mluvilo o vztahu Ruska k Evropě a situaci na Ukrajině i o tom, zda nám rok 1945 přinesl svobodu nebo nové područí.
Věnování se ale neodráží jen v debatách, ale i ve výběru účinkujících, které festival zve. K tématu náboženské tolerance a snášenlivosti má určitě co říci nejznámější představitel chasidského reggae, židovský zpěvák Matthew Paul Miller, který si říká uměleckým jménem Matisyahu.
V roce 2012 tento někdejší koncertní předskokan Madonny pobouřil ortodoxní židovskou komunitu ve své rodné Americe tím, že poprvé vystoupil bez vousů. V minulém týdnu zas pořadatelé reggae festivalu Rototom Sunsplash ve španělské Valencii zrušili jeho vystoupení, když se na nátlak aktivistů z hnutí BDS odmítl přihlásit k jimi deklarované protiizraelské kampani.
Čím se tedy Trutnoff od ostatních festivalů liší, je jeho nepominutelný politický přesah. Nejde ani tak o proklamovaný antikomunismus, jež k undergroundové komunitě patří, jako spíš o přihlášení se k jistým hodnotám a lidem, kteří se stali jejich autentickými nositeli. Václav Havel je trutnovskými považován za Velkého náčelníka a jeho slova o pravdě a lásce, které musí zvítězit nad lží a nenávistí, se tu nesetkávají s cynickými posměšky, ale naopak se jim dostává pochopení a přijetí.
Festival má i významný duchovní rozměr, který opět souvisí s letošním věnováním náboženské toleranci. Každý den začíná společnou ekumenickou bohoslužbou, kterou vede dobrý duch tohoto festivalu, salesiánský kněz Ladislav Heryán.
Pořád ta samá jména
Dalším ze specifických znaků Trutnoffa je, že pořadatelé festivalu s výjimkou prvního dne nezveřejňují časový harmonogram vystupujících, jen jejich jména. Pořadatelé tento přístup obhajují tím, že důležitější než kapely, které zde hrají, je právě onen moment setkání, který se tady každoročně odehrává.
To, že line-up není dopředu znám, bych bral ze strany organizátorů jako menší prohřešek vůči návštěvníkům jako to, že se v něm objevují pořád ta samá jména. Působí to trochu, že si dramaturgové nedali moc práce a jen překlopili do dalšího ročníku seznam loňských, předloňských a tak dále účastníků.
Festivalová dramaturgie se sice zaštiťuje velkou žánrovou rozmanitostí, problémem je, že je tvořená pořád těmi samými interprety a kapelami. Jistě lze namítnout, že právě kvůli nim sem pravidelní návštěvníci jezdí a chtějí je zde jednou za rok slyšet.
Nevěřím ale tomu, že by i ti nejkonzervativnější z nich, kteří prostě musí mít Plastiky, Dégéčka nebo třeba Boron, nepřijali či neuvítali nové kapely, hrající dnes na dramaturgicky mnohem progresivnějších festivalech jako United Islands, Beseda u Bigbítu nebo z těch menších třeba Psy-High.
Tyto festivaly působí mnohem víc hledačsky a neotřele. Jejich alternativní zaměření a představování jmen z klubové scény, která provází nadšená šeptanda, širšímu publiku je něco, co z těchto festivalů dělá zážitek z rodu těch překvapivých.
Na toto Trutnoff úplně rezignoval a sází spíš na tradiční domácí festivalový model, osvědčený třeba na Rock for People. Tedy jedna, dvě větší či velké zahraniční hvězdy, spolehlivé domácí taháky (Čechomor), plus nějaká alternativa, která momentálně letí (Vložte kočku).
Silný headliner
V minulých letech úlohu tohoto silného headlinera v Trutnově sehráli Faith No More, Iggy Pop, Sepultura, Manic Street Preachers nebo Primal Scream. V roce 2012 Korn, loni Patti Smith. Z rodu těch velkých hvězd přijeli letos britští Prodigy, kteří zde představili svou v březnu vydanou desku The Day Is My Enemy i hitovky ze svého zásadního počinu, desky Music for the Jilted Generation, která vyšla před jednadvaceti lety.
The Prodigy se z hlediska honoráře za vystoupení stali nejdražší skupinou, která v rámci trutnoffského festivalu kdy vystoupila. Posloužili zároveň jako test, zda má areál parku Bojiště vůbec kapacitu pojmout větší kapely a přivítat širší publikum. Prodigy se stali i oním velkým jménem, které může festivalu na jeden den nebo jedno vystoupení přitáhnout i ty, kteří by jej jinak oželeli.
Francouzská Gojira zas na sebe vzala podobnou úlohu jako v minulých ročnících Sepultura, Soulfly, Motörhead, Sucidal Tendencies nebo Fear Factory. Jejich vystoupení, stejně jako punkových New Found Glory a The Subways, ale působilo značně zaměnitelně.
Progresivnější dramaturgie by festivalu prospěla
A to se opět obloukem dostáváme k tomu, kteří hudebníci zde vystupují. Je jasné, že vzhledem k finančním možnostem festivalu tu nebudou zahraniční hvězdy, které se objevují na Colours nebo na Pohodě. Vzhledem k občanskému a politickému vymezení festivalu a důrazu na lidská práva a svobodu se sem přesně hodí jména jako loňská Patti Smith, která si na klopu svého saka dala ukrajinskou trikolóru.
Ukrajinské vlajky vlály loni v publiku a objevily se v něm i letos. Strach z imperiální rozpínavosti putinovského Ruska byl v Čechách zatlačen strachem z uprchlíků, ale téma Ukrajiny zde bylo hodně připomínáno. Mimo jiné i hudebníky z vystupujících kapel.
Ty tvoří pestrou žánrovou směs, ať už jde o punk (E!E, SPS, N.V.Ú.), ska (Poletíme?, Sto zvířat), blues (ZVA 12-28), folkové (Jiří Schmitzer, Pavel Dobeš, Vladimír Merta) či rockové písničkáře (Ivan Hlas), rapery (Vladimir 518), tvrdší party (Krucipüsk, Hentai Corporation, Atari Terror), alternativce (Už jsme doma) nebo undergroundové seskupení (Garage s Tony Ducháčkem, Plastic People, DG 307) a písničkáře (Záviš, Dáša Vokatá s Oldřichem Kaiserem).
Ze Slovenska přijeli punkoví Konflikt, Zvoči Voči a Smola a Hrušky, ale proč tak zoufale málo. Proč dramaturgové neoslovili kapely a interprety z okruhu vydavatelství Slnko records (Katarzia, Longital, Bad Karma Boy), kteří už zdomácněli na českých festivalech s mnohem progresivnější dramaturgií. A proč se nepodívali, kdo vydává u menších vydavatelství jako Polí5. Nebo z těch větších třeba u Indiesu a nepokusí se festivalovou dramaturgii oživit o nová jména.
Neměli by tu hrát spíš Květy, Dva, Monikino Kino, Midi Lidi, Tvrdý/Havelka, Kalle, a ne Voxel, který patří na mnohem komerčněji zaměřené festivaly. A nepůsobí trochu zpožděně, když zde poprvé vystupují jména jako Vložte kočku, Vladivojna La Chia a to nemluvím o Danovi Bártovi s kapelou Illustratosphere.
Trutnoffský festival v osobě dramaturgů rezignoval na objevování nových kapel a spoléhá se na léty prověřenou sestavu typu Mňágy a Žďorp, Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, Monkey Business, Jiřího Schmitzera nebo Davida Kollera, která se tu objevuje každý rok nebo ob rok.
Podmanivá Iva Bittová
Když z ní něco vybočí, je to alespoň mnou kvitováno s velkým povděkem. To byl letos příklad Ladě, šansonové Jany Hubinské nebo roztomilého dívčího souboru Rózinky z Kozojídek, který působí při ZUŠ ve Veselí nad Moravou.
Největší zážitek mi ale z domácích vystupujících připravila Iva Bittová se skupinou Čikori. Do podhorského ležení se vrátila po třinácti letech a dokonale si ho podmanila svým ženským půvabem i tím, jak za pomocí hlasu i svých čarovných houslí umí otevřít prostor pro imaginaci každého alespoň trochu vnímavého posluchače. Její hlas chvílemi evokuje zpěv ptáků nebo klokotání potůčku a vy si říkáte něco o tom, jak se vnitřní krása zrcadlí v té vnější a naopak.
Trutnovský festival letos hodně připomínal počasí, jež ho po celé čtyři dny provázelo. Byl takový hřejivý, neskutečně příjemný a vybízející k navazování nových přátelství a stvrzováních těch letitých. Jakoby se areál Bojiště opravdu proměnil v ono vzývané místo setkávání a protínání, kde najednou přestává být důležité, kdo a kdy hraje, ale proč sem návštěvníci jezdí.
Za zábavou určitě, ale také za sdílením určitých hodnot, k nimž se festival hlásí. Právě v přihlášení se k nim vězí jeho největší síla. Náčelník Václav Havel by měl z jeho letošního ročníku určitě radost.
