reklama
 
 

Recenze: Patti Smith je stále ohnivá kazatelka svobody

6. 8. 2015 8:47
Turné k příležitosti 40. výročí vydání debutu Horses, jednoho z nejdůležitějších alb rockové historie, doplněné o pocty Velvet Underground, je dechberoucí zážitek a jedna z koncertních událostí roku.

Praha – V pražské Arše sršela osmašedesátiletá umělkyně energií a publikum – opakovaně ujištěné o místě, které má Praha v srdci Patti Smith – jí zobalo z ruky od prvních tónů slavné Glorie. A var i propojení všech zúčastněných gradovaly s každým dalším tónem i každým „fuck“, kteréhožto slova se Patti Smith rozhodně neštítila. Ale mohla si jej dovolit. Její show i tím jasně ukazovala, proč je považována za největší punkovou básnířku.

Její rockový ansámbl – včetně Lennyho Kaye a Jaye Leeho Daughertyho, kteří se účastnili už nahrávání alba v sedmdesátých letech – šlapal a v uzavřeném podzemním prostoru Archy perfektně rezonoval. Především však podtrhával verše, které se i desítky let po svém vzniku zadírají pod kůži, přednášené hlasem, kterému byste nevěřili věk, ale rozhodně to, že se může hádat s ďáblem i anděly a srovnat je do latě.

Smith si pomáhala jednoduchými gesty a svého druhu manifest dokázala udělat i z prostého aktu nasazení si brýlí. Jednotlivé písně občas doplnila pár slovy, především však s plným nasazením budovala pocit extatického zážitku na pomezí náboženského třeštění. Její přednes v sobě měl až cosi ze starozákonního kázání, které se částečně projevilo především ve druhé, posthorseovské části koncertu, obohacené o ryze politický rozměr. Ona první polovina ale byla založená na čemsi jiném.

Rozhodnutí přehrát celé Horses se zde ukázalo jako geniální rozhodnutí. Výstavba alba byla totiž do značné míry symetrická a částečně repetitivní. Což nenuceně připomenulo i úsměvné vysvětlení, kdy že by se mělo původní LP obrátit a kterak nasadit jehlu do drážky. Po Free Money tak nadešla ideální chvíle, aby si pogratulovali všichni, kdo doma pořád mají gramofon, protože i v roce 2015 bylo najednou jasné, že nějaké CD nebo MP3 se může jít bodnout.

Zdánlivá retro vsuvka na pomezí vtipu plně souzněla s přirozenou gradací materiálu a jednotou zprostředkovávaného prožitku, kterým byla ani ne tak oslava výročí jednoho uměleckého díla, ale spíše tragikou prodchnuté ohlédnutí jeho tvůrce nejen za mládím, ale i za mrtvými přáteli, spolupracovníky či idoly.

Závěrečnou písní alba je skladba nazvaná příznačně Elegie. Původně byla věnovaná Jimimu Hendrixovi, ovšem během turné se v jejím průběhu dostane na mnohá další jména. A jakkoliv je jasné, že Patti Smith nabízí jen omezený výčet svých ztrát, jedná se o zážitek, který se vyrovná třeba vzpomínkovému saxofonovému sólu zemřelého Clarence Clemonse z pražského koncertu Bruce Springsteena. Mimochodem, jednotlivá vyslovená jména od členů skupiny Ramones po Amy Winehouse se dočkala různé a různě hlasité reakce, a sloužila tak jako jakýsi vzorník, kdo všechno na koncert dorazil.

Závěr první části pražského koncertu se tak nesl v duchu nejsilnějšího možného emočního prožitku a opravdové katarze, jakých je na koncertech pomálu. Logickým navázáním byla krátká odbočka k poctě Velvet Underground, při níž se publikum i sama hlavní aktérka mohly dát částečně do kupy, a následně se skupina se svou velitelkou vrhla do několika z řady hitů napříč zbytkem diskografie.

A jakkoliv se jednalo o skvělé písně ve strhujícím provedení (především při Because the Night snad nezůstal při refrénu nikdo stranou), oné sevřenosti materiálu z Horses se rovnat nemohly. Jednotlivé písně tak fungovaly čistě za sebe a svým dopadem se první polovině koncertu přiblížila snad jen People Have the Power, při které z Patti Smith sálala politická vize a výzva nenechat o sobě a za sebe rozhodovat jiné.

Podobné apely byly silnou a nedílnou součástí už Horses, takže celkový dojem z koncertu se završil a před Patti Smith nezbývá než smeknout. Energie, vášeň a vztek, který dokázala během koncertu do svého vystoupení dostat, si přitom zrovna v České republice, kde vztek je především výsadou všech hlupáků světa, zaslouží zvláštní pozornost. Vždy je totiž dobré vidět, že stále existuje umělec, kterému jeho vztek věříte coby důkaz, že se dotyčný trápí a skutečně zajímá, že je s vámi.

Patti Smith byla se svými posluchači stoprocentně. A oni s ní.

Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!

autor: Boris Hokr | 6. 8. 2015 8:47

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama