Simon Price, jehož knihu označil deník The Guardian za jednu z nejlepších hudebních publikací roku, vždy považoval populární muziku za jistý druh vzdělávání. Při poslechu nahrávek The Cure se dozvídal o dějinách literatury a při čtení hudebních časopisů si doháněl mezery ve filozofii. Také proto, že mu otevírala obzory, věnoval slavné britské postpunkové kapele celou, zatím jen anglicky vydanou encyklopedii nazvanou Curepedia: An A-Z of The Cure. Na téměř 500 stranách zahrnuje hesla věnovaná náboženství, sexualitě nebo Albertu Camusovi. Čtenáři se dozví, k čemu odkazují písně, které určily náladu i styl gotické subkultury.
Jedna z nejobsáhlejších kapitol Curepedie pojednává o albu Disintegration, které teď také slaví výročí. Od jeho vydání uplynulo 35 let. "První slova zní ‚venku je temno a vypadá, že prší‘. Poslední ‚nikdy se té bolesti nezbavím‘," začíná kapitolu Price, podle něhož je osmá studiová deska The Cure jejich nejtemnější.
Zpěvák Robert Smith měl před třicátými narozeninami a trápil ho strach ze stárnutí. Silně prožíval dobovou tragédii, kdy novozélandští fanoušci po poslechu The Cure spáchali sebevraždu; také bral silné dávky LSD. Nicméně právě toto album podle Price katapultovalo Angličany do pozice největší alternativní kapely světa. Slavní jsou dodnes, v Česku naposledy předloni zaplnili pražskou O2 arenu.
Bývalému redaktorovi časopisu Melody Maker skupina z městečka Crawley změnila život. Především způsobem, jakým se vymykala představám o tom, co je normální. "Byl jsem teenager a měl nagelované vlasy ve stylu ‚hnízda‘ Roberta Smithe. Po jeho vzoru jsem nosil bílý make-up a máma mi upletla velký černý vlněný svetr. Když jsem šel po ulici v našem městě, lidé začali zpívat písně The Cure," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz Simon Price, který vizáž nemění ani v 56 letech.
Pamatujete si, kdy jste se zamiloval do The Cure?
Nebylo to na první poslech. Bylo mi dvanáct let a seděl jsem na louce za školou v Sussexu. Nepocházím z bohaté rodiny. Máma byla samoživitelka a pracovala jako učitelka, ale u nás v jižním Walesu nemohla sehnat práci. Byl to tvrdý hornický region s vysokou nezaměstnaností. Máma uviděla inzerát na soukromé internátní škole v Sussexu, oni ji vzali - a součástí dohody bylo, že já pojedu s ní, a dostanu tak vzdělání, které bychom si jinak nemohli dovolit.
V té škole ale vládl brutální sadistický režim. Na soukromé vzdělání ve Velké Británii dosáhne zlomek populace, je vyhrazené elitám. Způsob, jakým vychovávají děti bohatých, podle mého říká mnohé o vyšších třídách v téhle zemi. Samotný fakt, že rodiče dobrovolně pošlou potomky daleko od domova a umístí je do těchto institucí, mi přijde šíleně krutý. Dám vám příklad. Jednou jsem pobíhal po škole a chytil mě učitel, který mě zničehonic začal mlátit rákoskou. Důvodem bylo, že jsem měl špatnou barvu tenisek ve špatné části školy - umíte si to představit? Děti tam žily ve stavu totálního teroru a dohledu. Vysvětluje to potom chování elit, které jsou ochotné tu samou krutost uvalit na nás všechny ostatní.
Tenhle zážitek mi otevřel oči a způsobil, že od této chvíle jsem nevěřil autoritám. A zároveň jediný záblesk svobody jsem pociťoval na té louce za školou, kam jsem každou neděli chodil s magneťákem a s kamarády jsme poslouchali hitparádu. Psal se rok 1980 a já uslyšel A Forest od The Cure. Byl jsem moc mladý, abych to zcela pochopil, ale ta podivně smíchaná a zlověstná skladba nezněla jako nic, co jsem znal. Netušil jsem, že kapela, která ji složila a nahrála, pochází z města nějakých sedm mil od té louky, kde jsem zrovna seděl.
Esejí o písni A Forest knihu otevíráte. Co jste se tedy dozvěděl, když jste ji pochopil?
Robert Smith se při skládání obvykle hodně nechává ovlivnit literaturou, ale A Forest na vás působí z trochu jiného konce. Nemá předlohu v konkrétním příběhu a není to adaptace, o to víc však rozproudí imaginaci posluchače, který si do písně následně projektuje vlastní kulturní paměť. Proto se v eseji zabývám tím, jakou roli hraje prostor lesa v populárních vyprávěních.
V evropském folklóru je les místem nebezpečí, děsu, tajemství. V písni se Robert Smith jako vypravěč noří hlouběji mezi stromy a hledá dívku, která možná existuje a možná ne. Když to posloucháme, může se nám vybavit všechno od pohádek o Sněhurce nebo Karkulce až po Macbetha a Čaroděje ze země Oz, nebo dokonce konkrétní epizoda seriálu Rodina Sopránů. Protože je to první kapitola, čtenáři hned od prvních stránek vědí, co ode mě jako autora mohou čekat.
Přitahovala vás v mládí víc kapela, nebo charisma Roberta Smithe?
Myslím, že nejprve jsem propadl jemu. Od roku 1980 vycházel časopis Flexipop, který se vymezoval proti serióznosti hudebních magazínů jako Melody Maker. Byl trochu vulgární a měl rubriku nazvanou Deníky popových hvězd, kdy sledoval vždy týden v životě někoho slavného. Deník Roberta Smitha byl tak zvláštní a přitažlivý, že jsem ty stránky z časopisu vytrhal a schoval si je v náprsní kapse školního saka. To už jsem byl zpátky ve Walesu na střední škole.
Ten deník jsem nosil všude s sebou pro inspiraci, protože se zdálo, že Smith žil kouzelně nekonvenčně. Napsal to během jednoho týdne, kdy hlídá dům u rodičů v Crawley - začíná ve středu o půl jedenácté, tehdy sedá ke stolu a sepisuje svoje sny, které pak následně slouží jako inspirace pro písně The Cure.
Celý den pije kafe, aby nemusel jíst. V deníku píše, jak se svou partnerkou Mary plánuje natočit balet, ale bude u toho snímat pouze její nohy. O tom, jak se převlékají do různých kostýmů a žijí životy druhých; třeba se převleče do šatů svojí mámy a vaří večeři. K tomu chodí ven v noci uprostřed bouřky a prochází se parkem, protože má rád ten pocit hrůzy, kdy ho někdo může přepadnout.
Těch příkladů je víc, ale fascinovalo mě, že někde tam venku existuje dospělý člověk, který dělá, co si zamane, a vymyká se představám o "normálním životě". Přišlo mi to nekonečně inspirativní.
The Cure si mě pak získali písní The Walk. Videoklip jsem poprvé viděl v pořadu Top of the Pops. Když jsem si tenhle temný elektropopový singl spojil s chlápkem, co napsal deník pro Flexipop, stal se ze mě fanoušek The Cure. Byl jsem teenager a měl nagelované vlasy ve stylu "hnízda" Roberta Smithe; po jeho vzoru jsem nosil bílý make-up a máma mi upletla velký černý vlněný svetr. Když jsem šel po ulici v našem městě, lidé začali zpívat písně The Cure. Řeknu to takhle, byl jsem naprosto stereotypním fanouškem, ale to jenom ilustruje, jak vám poslech takové kapely může změnit život.
Jaké to bylo být gotikem v osmdesátých letech?
Mohlo to být nebezpečné. V jižním Walesu vládly tradiční představy o mužství a maskulinitě. Dospívající muži měli ideálně hrát fotbal, prát se a být agresivní. Já nebyl ani jedno a k tomu jsem vypadal jako upír - což se nesetkávalo vždycky s pochopením. Tehdy jsem se naučil hodně rychle běhat. Například bylo běžné, že jsem vycházel z hudebního klubu a přepadla mě parta chuligánů, kteří mi chtěli rozbít hlavu lahví od piva. Nebylo to lehké, ale tyto konflikty naznačovaly, že můj svět je hodně odlišný od většinové populace.
Jaderné hlavice
Osmdesátá léta ve Velké Británii nebyla nejpříznivější dobou pro mladé lidi. Zemi vedla "železná lady", konzervativní premiérka Margaret Thatcherová. Dá se gotická subkultura brát jako jistý druh eskapismu z takové reality? Hudba The Cure čerpala z romantismu a přišlo mi, že posluchače přenáší do minulosti, aby utekli přítomnosti.
Ano, to je bezpochyby pravda. Nebyla to jen reakce na thatcherismus, ale také na atmosféru studené války a všudypřítomnou hrozbu jaderné války. Pro nás nebylo otázkou, jestli nastane, ale kdy. Odráželo se to v populární hudbě. Byly tu kapely jako The Jam nebo The Specials, které byly velmi politické a jejich hudba chtěla být trochu mírotvorná. Skupiny jako Duran Duran a celá novoromantická vlna se k tomu stavěly jinak: pojďme slavit a pařit, protože zítra stejně zemřeme. Goth-rockové skupiny ve svojí hudbě měly tenhle všudypřítomný pocit hrůzy, který sice nebyl specifický, zato prostupoval vším. Gotici by nikdy neřekli, že dělají politickou hudbu, ale stala se produktem tehdejšího světa a politiky.
Velmi mi to připomíná současnost, kdy tuhle všudypřítomnou hrozbu představuje environmentální krize: ve vzduchu se vznáší podobný pocit záhuby a beznaděje. Je zvláštní, když si člověk poslechne desky jako Pornography od The Cure z roku 1982, přijdou mu hodně současné. Stačí si pustit úvodní skladbu One Hundred Years, která je totálně nihilistická, až se skoro musíte smát. "Je jedno, jestli tu všichni zemřeme," zpívá tu Robert Smith. Je to odpověď na dobu, ve které ten song vznikal.
The Cure v téhle fázi brali poměrně hodně LSD. Když se podíváme na šedesátá léta, tak lidé užívali tyhle látky, aby si rozšířili vědomí a mohli budovat lepší svět - byl v tom optimismus a touha po utopii, která pak přešla do psychedelické hudby. O patnáct let později je situace úplně jiná. Když berete tyhle dávky LSD v atmosféře, kdy jsou všichni přesvědčení, že zemřou, tak skončíte s takovými pocity a beznadějně pochmurnou hudbou, jakou dělali The Cure.
Kromě vaší Curepedie nedávno vyšlo několik knih o gotické subkultuře. Hudební novinář John Robb vydal publikaci The Art of Darkness: The History of Goth, vaše kolegyně z Melody Makeru Cathi Unsworth napsala Season of the Witch a bývalý člen The Cure, Lol Tolhurst, přišel s historickým memoárem Goth: A History. Je to náhoda?
Upřímně myslím, že je to spíš náhoda, ale jistá poptávka po téhle estetice teď existuje. V devadesátých letech panovala představa, že je lepší na osmdesátá léta zapomenout: nikdo nechápal, proč jsme poslouchali temnou hudbu a oblékali se tak, jak jsme se oblékali. Nicméně tenhle styl nikdy nevymizel a dneska je ho populární kultura plná, od videoher po seriály na Netflixu. Možná se snažíme v těch knihách vysvětlit, čím může být gotická subkultura přitažlivá pro mladé lidi - nebo alespoň já se o to snažím. Snažím se pochopit své mladší já, které propadlo The Cure.
Jak vás napadlo napsat o tom knihu?
Už delší dobu mě kamarád Lee Brackstone z nakladatelství White Rabbit přemlouval k nějakému projektu, ale nějak jsme se nepotkávali - má rád mou knihu Everything (A Book about Manic Street Preachers) a sám se jako redaktor nebo nakladatel stará o hudební literaturu od poloviny devadesátých let. Nakonec přišel s nápadem na encyklopedii The Cure a já na to kývnul, protože jde o kapelu a dobu, které rozumím.
Formát encyklopedie do velké míry vyhovuje mému stylu psaní o hudbě. Za více než třicet let mě na té práci nefascinovaly pouze písně, nahrávky a texty - mám totiž pocit, že když píšete o hudbě, tak píšete o všem ostatním kolem. Píšete o celé kultuře. Popová hudba neexistuje ve vakuu, je součástí širšího kulturního a společenského kontextu: do hry se dostává náboženství, politika, ekonomika, sexualita.
Zpočátku jsem se formátu encyklopedie bál kvůli nebezpečí, že budu moc povrchní. Nakonec mě tohle pojetí osvobodilo od nutnosti napsat chronologický příběh a mohl jsem jít opravdu hluboko: vytvořit soubor samostatných esejů o různých aspektech hudby The Cure, jako jsou duševní zdraví, vztah s náboženstvím, fotbal nebo účesy. Nemohl jsem pak přestat, také proto je ta kniha tak tlustá.
The Cure disponují hodně silnou fanouškovskou základnou a fanoušci mají rádi informace - nesouvisel nápad napsat encyklopedii také s tím?
Byl jsem postavený před dvě výzvy, přičemž nashromáždit informace je ta lehčí část. Přečetl jsem snad všechny články a knihy, které kdy byly o The Cure napsané. Poslouchal jsem snad každý rozhovor, třeba jeden z australské televize v roce 1981, který se šířil na kazetách. Nebo jsem pročesával YouTube, abych našel rozhovor s Robertem Smithem ze švýcarské televize z roku 2002. To všechno kvůli jedné nebo dvěma perfektním citacím.
Rešerše byly náročné, ale potom v tom člověk musí najít nějaký smysl. Život je chaos, jenže úkolem životopisců bývá všechno srozumitelně uspořádat. Touto cestou jsem si například uvědomil, že spousta písní The Cure je o smrti utopením - kdybych psal knihu chronologicky a ne tematicky, nikdy bych na to nepřišel.
Hudba The Cure je protkaná odkazy na literaturu a filmy, takže se vlastně jedná o skvělý materiál pro encyklopedii, je to tak?
Nedávno jsem měl přednášku o literárních vlivech v hudbě The Cure. Singl Killing an Arab z jejich debutové desky Three Imaginary Boys z roku 1979 je inspirovaný existencialistickým románem Cizinec od Alberta Camuse a to je dobře známý fakt, ale najdeme tam toho mnohem víc. Od Charlese Baudelaira po Dylana Thomase po Mervyna Laurence Peakea, jehož fantasy románová série Gormenghast inspirovala píseň All Cats are Grey.
Hodně mých oblíbených kapel jsou univerzitou samy o sobě - a nabízí jistý druh vzdělání. Jako skvělý příklad můžou posloužit Manic Street Preachers, jejichž poslech vás dovede k četbě Sylvie Plath nebo George Orwella. Když budete fanouškem The Smiths, tak se zase nevyhnete Oscaru Wildeovi, kterého Morrissey cituje v každém druhém songu. Rád se ztrácím v těchto králičích norách. Dnes je to díky internetu samozřejmě jednodušší, ale v osmdesátých letech jsem trávil hodně času po knihovnách a antikvariátech.
Nepodceňovat čtenáře
Někdo kdysi řekl, že číst hudební tisk v osmdesátých letech bylo lepší než chodit na univerzitu, protože na stránkách Melody Makeru jste se mohli dočíst o filozofii. Souhlasil byste? A co formovalo vás?
Jistě, to potvrzuji. Mě nejvíce ovlivnila trojice autorů z Melody Makeru: Simon Reynolds, David Stubbs a Chris Roberts. Ve svých recenzích a textech psali o francouzských filozofech jako Michelu Foucaultovi, Jacquesi Derridovi nebo Jeanu Baudrillardovi a zmiňovali postmodernismus, poststrukturalismus nebo situacionismus - zkrátka témata, o kterých se v diskurzu populární kultury před tím nepsalo. Ale tihle tři rozhodně měli načteno a věděli, o čem mluví. Inspirovali mě k tomu, abych psal tak, jak píšu dnes. Taky proto jsem svoje ambice upřel k Melody Makeru a začal svou kariéru tam.
Na hudebním tisku jsem v téhle době miloval, že převyšuje mou intelektuální úroveň, je chytřejší, ale zároveň ho mám na dosah. Ve smyslu: sice nemám tušení, o čem to mluví, ale zjistím si to a překonám se. Hudba a kapely pro mě byly hlavní motivací, protože to otevíralo nové způsoby poslechu. Opravdu nesnáším tu představu, že byste měli svoje myšlenky zjednodušovat, aby jim porozuměli teenageři nebo kdokoliv jiný - vždyť tohle přece teenageři nesnášejí. Podle mě je podceňovat čtenáře jedna z těch nejpovýšenějších věcí. Miluju publicistiku, která bere čtenáře jako partnera v dialogu a předpokládá zvídavost na straně publika.
Simon Price (56)
Simon Price je oceňovaný hudební novinář z městečka Barry ve Walesu. Devět let pracoval jako hudební redaktor časopisu Melody Maker, dále působil jako sloupkař deníku The Independent.
Je autorem bestselleru o slavné velšské rockové kapele Everything (A Book about Manic Street Preachers) z roku 1999. Dnes přispívá do listu The Guardian a přednáší o populární hudbě.
Mimo jiné jako DJ pořádá poslechové noci Spellbound a vystupuje v podcastu Chart Music, který se zabývá podrobnými analýzami britských hitparád.
Jaké bylo psát pro Melody Maker ve zlaté éře hudebního tisku?
Mám pocit, že jsem stihl jen úplný konec té zlaté éry. Nicméně ještě v devadesátých letech jsme měli velkou svobodu. Obzvláště pro Melody Maker bylo důležité psát velmi expresivně, aniž byste se obávali, že vám lidé nebudou rozumět. Myslím, že se jednalo o poslední éru, kdy byli ještě hudební kritici gatekeepeři. Tohle označení mívá pejorativní nádech, ale já to nikdy neviděl tak, že někomu někam uzavíráme přístup. Spíš naopak, že jsme lidem otevírali dveře a pouštěli je dovnitř.
Dnes podle mě panují velká nedorozumění ohledně toho, co je hudební kritika. Fanoušci, umělci i lidi z oboru se diví, když někdo řekne něco negativního. Mám pocit, že hudební novinařina se stala klientelistickým řemeslem a to nesnáším. V devadesátých letech byly tlaky od vydavatele nebo inzerentů mnohem menší. Jako hudební novinář jsem si nevydělal moc, ale pro mladého člověka to byl vzrušující život - mohl jsem cestovat po světě a potkávat své hudební idoly. Taky jsem byl rád, že se mohu podílet na tvarování populární kultury, místo abych ji jen konzumoval.
Pamatujete si, kdy jste poprvé napsal o The Cure?
Pravděpodobně když jsem zrecenzoval jeden z jejich singlů pro regionální noviny Barry & District News, kam jsem přispíval jako teenager. První celostránkovou recenzi jsem napsal v roce 1992, když hráli v Madridu a jako předskokany měli Cranes.
Jaký vztah k hudební kritice zastávali The Cure?
Stejně jako mnoho jiných poměrně jasně ukazovali, že jim je jedno, co kritici říkají. Mám o tom v knize celou sekci. Robert Smith jednou v oficiální kapelním fanzinu Cure News prohlásil: "Nikdy jsem se nezajímal o recenze našich desek. Jsou postavené na kritériích, která nejsou důležitá, a vycházejí z mylných předpokladů o naší tvorbě. Ve skutečnosti mohou recenze od takových hlupáků posílit vaše odhodlání…" Také jednou poměrně naštvaně reagoval, když The Cure v tisku napadli dva kritici s tím, že jsou prý jejich koncerty moc dlouhé.
Potom tu byla známá kauza s hudebním novinářem Paulem Morley z časopisu NME, který o jejich albu Three Imaginary Boys napsal, že je otravné a že jsou The Cure "absolutní konformisti vůči velmi vágně definované představě něčeho nekonvenčního". Oni na jeho text reagovali tím, že nahráli píseň nazvanou Desperate Journalist in Ongoing Meaningful Review Situation pro pořad Johna Peela na veřejnoprávní stanici BBC 1. Kapela tu Morleyho recenzi označila za nesmysl a během písně z ní citovala.
Nicméně jsem přesvědčený, že hudební tisk hrál v kariéře The Cure během osmdesátých let zásadní roli a že je ovlivnil. Navíc třeba ta recenze Paula Morleyho sice Roberta Smitha naštvala, ale trochu s ní souhlasil.
Viktoriánské "blázince"
Hned několik hesel v Curepedii věnujete duševním nemocem a psychiatrickým léčebnám, které The Cure přitahovaly. V ruinách jedné takové natočili videoklip k písni Charlotte Sometimes. Jaký měli k tématu vztah?
Město Crawley, odkud pocházejí, se nachází v pásu psychiatrických léčeben z viktoriánské doby - dříve by se řeklo blázinců - kolem Londýna. Původní baskytarista The Cure, Michael Dempsey, v jednom takovém zařízení pracoval a Roberta Smithe to prostředí fascinovalo.
Zmiňujete videoklip k Charlotte Sometimes, který natočili v zařízení Holloway Sanatorium, kde ale vznikly také klipy k písni Total Eclipse of the Heart od Bonnie Tyler nebo Goody Two Shoes od Adama Anta. Když tam točili The Cure, pořád tam zůstalo hodně původní výbavy - bylo tam oddělení arteterapie a kapela tam nasbírala různé staré deníky nebo kresby od pacientů. Některé si vzali domů a listovali jimi. Potom tam stála zlověstně vypadající socha, opravdu poměrně děsivá, kterou si Robert Smith odvezl domů a následně ho inspirovala k písni The Figurehead z desky Pornography.
On se od téhle chvíle začal do hloubky zajímat o témata spojená s psychologií a duševním zdravím. Četl knihy jako Sanity, Madness, and the Family od skotského psychiatra R. D. Lainga nebo The Language of Madness od zastánce antipsychiatrie Davida Coopera, což byly poměrně kontroverzní věci. Podle nich je schizofrenie jen způsobem, jakým si duševně nemocní rekonstruují svět a hledají v něm smysl.
Tohle všechno inspirovalo jejich hudbu. Když ji posloucháte, slyšíte někoho, kdo si do desek projektuje svoje vnitřní traumata. Duševní zdraví se stalo opravdu důležitým tématem, ke kterému The Cure přistupovali nejprve poměrně povrchně, ale vždycky s porozuměním.
Možná proto se k nim mnoho lidí stále vrací, obzvláště když se v posledních letech duševní zdraví stalo velkým tématem pro populární hudbu?
To je možné, rozhodně dnes tématu lidé rozumí mnohem lépe než v osmdesátých letech. V té době to byl zdroj tajemna a neznáma - do nějaké míry víc fantazie než něco skutečného. Nicméně jsem přesvědčený, že všechny ty písně jako All Cats are Grey psal Robert Smith se skutečnou empatií pro osoby trpící těmito problémy. Dokonce mluvil o tom, že by chtěl pracovat v psychiatrické léčebně a pomáhat druhým. Nejsem si jistý, do jaké míry to myslel vážně, ale hudba The Cure lidem pomáhá stále.
Můžu to říct sám za sebe. Být fanouškem The Cure mě formovalo a dodávalo mi sílu vědomí, že někde na světě existují outsideři, kteří se cítí být nepochopení, ale tahle kapela jim vždycky byla oporou. Možná to je také důvod, proč The Cure existují už téměř půl století, protože vždycky tu bude někdo odcizený od společnosti, kdo bude prožívat hluboký smutek. Nemusíte ani rozumět jejich textům, protože už jen nálada jejich hudby, vzhled Roberta Smitha nebo způsob, jakým mění akordy, tohle všechno komunikuje do světa.
