Film zachycuje několik dní Jomkipurské války, která vypukla, když v říjnu 1973 koalice Egypta a Sýrie podporovaná dalšími arabskými zeměmi napadla židovský Izrael vedený ministerskou předsedkyní Goldou Meirovou. Do její role režisér Guy Nattiv obsadil Angličanku Helen Mirrenovou. Což ve světě samo o sobě vyvolalo jisté kontroverze, neboť osmasedmdesátiletá držitelka Oscara za film Královna není židovka.
Debaty na toto téma ponechme stranou, neoddiskutovatelným prohřeškem nicméně zůstává, pod kolika vrstvami gumových maskérských pomůcek filmař talentovanou herečku schoval. Vlivného britského kritika Petera Bradshawa z deníku Guardian výsledek přiměl napsat, že to působí, jako kdyby se anglická královna snažila imitovat Richarda Nixona. V uštěpačném komentáři je bohužel jen nepatrné zrnko nadsázky.
Drama Golda - Železná lady Izraele není portrétem izraelské premiérky, která vládla v letech 1969 až 1974, byť se podle ní jmenuje.
Golda Meirová tu vystupuje jen jako neživotná trpící figura, o níž se mimo kontext zhruba tří týdnů, kdy s ministry řeší naléhavé okolnosti války, nedozvíme prakticky nic. Snad jen to, že má závažnou diagnózu, a tak ve filmu trpí dvojnásob: buď ji v rychlých prostřizích pronásledují v hlavě archivní záběry letících stíhaček a jiných projevů válečné vřavy, nebo nad ní visí rudý objekt vysílající vstříc jejímu tělu paprsky kobaltového záření, které se má poprat s agresivním lymfomem.
Jako by snad tvář Helen Mirrenové, dokonale ukryté pod gumovými vrstvami a oblaky cigaretového dýmu, měla podtrhnout plochost, s níž je vykreslena celá protagonistka.
Izraelsko-americký režisér Nattiv se prakticky do každého záběru snaží dostat nějakou výraznou estetiku. Snímek halí do červeno-modro-oranžových barev, dominují mu intenzivní zvukové efekty - ať už ty válečné, či jen staccata psacích strojů. Kamera často hledí z nadhledu. Jenže opět je to jen snaživé krytí pro dílo, které má spíše televizní parametry, a navíc se bere extrémně vážně. Přitom pořádně nemá o čem vyprávět.
Jako lekce z historie postrádá jakýkoli přesah, jde jen o souhrn událostí, rámovaných o rok pozdějším vyšetřováním, zda premiérka v průběhu ani ne třítýdenního arabsko-izraelského konfliktu nechybovala. Izrael v říjnu 1973 i za pomoci vojenské pomoci USA odrazil překvapivý útok třikrát tak silné arabské koalice. Válka skončila příměřím, od jehož vyhlášení příští měsíc uplyne půl století.
Helen Mirrenové ve filmu ze všech výrazových prostředků zbyly jen hlas a řeč těla. Dělá, co může. A její občasné telefonáty či krátké setkání s americkým ministrem obrany Henrym Kissingerem v podání Lieva Schreibera přinášejí vzácná drobná oživení v podobě odlehčených slovních výměn. Jinak je osudem hrdinky i vedlejších postav pobývat na plátně a tvářit se více či méně závažně.
Tvůrci zjevně neměli peníze na zachycení války. Ta se objevuje jen jako občasná zvuková kulisa, pár rychle sestřižených archivních záběrů a jedna krátká noční scéna. V ní ministr obrany z bezpečné výšky vrtulníku sleduje digitální výbuchy a palbu signalizující, že Izraelci momentálně prohrávají.
Tato lacině vypadající scéna je ale stále nejmenším problémem snímku, který ani nechtěl být válečným dílem, spíše politickým dramatem či portrétem Goldy Meirové. Bohužel není ani tím.
Těžko říci, proč úvodní historický exkurz od založení Státu Izrael v roce 1948 přes šestidenní válku z roku 1967 tvůrci pojali jako rychlý klip. Komu je určený, středoškolské mládeži neznalé historie a lačné po rychlých zkratkách, když přitom o dějinách nic moc neřekne?
Navíc si těžko představit studenta, který by se chtěl prodírat historií vyprávěnou prostřednictvím záběrů klaustrofobních zasedaček, kde se dlouze debatuje, aniž by vznikalo napětí či emoce. Jen u toho Helen Mirrenová sehrává působivé etudy na téma "jakými všemi způsoby se dá držet a kouřit cigareta".
Stejné pochyby budí využití rámce s vyšetřováním premiérky Meirové. Jde jen o falešné budování tenze ve filmu, který ho neumí vyvolat vykreslením samotných postav a vztahů mezi nimi. Obzvláště ve srovnání s nedávným snímkem Oppenheimer, jenž ukázal, že dobré konverzační drama může být více strhující než realistická exploze atomové bomby, působí Golda jako úmorný debatní kroužek.
Politické drama se omezuje na pár náznaků chatrných vztahů Izraele s USA, které si nechtějí rozházet okolní mocnosti disponující klíčovou surovinou pohánějící americkou společnost: levnou ropou. Špičkování Meirové s Kissingerem nad talířem boršče, kdy on jí vysvětluje, že je nejprve Američan, pak ministr obrany a až pak Žid, na což ona opáčí: "Ale my čteme zprava doleva", je možná nejlepší scénou filmu. Jako vrchol vhledu do geopolitických reálií doby však úplně neobstojí.
Když pomineme banální metaforu s mrtvým ptactvem v úplném závěru, která by do výraziva moderní kinematografie snad už dávno neměla patřit, tak poslední smysluplná scéna zachycuje umírající hrdinku. Sleduje sebe sama v televizi. Jenže černobílému obrazu vévodí skutečná Golda Meirová.
Je to nechtěně absurdní tečka. Po sto minutách vyčerpávajícího pohledu na zmučenou, sveřepou ženu vidíme charismatickou političku, která je o poznání vitálnější a během mírových vyjednávání vtipkuje s mužskými protivníky.
Golda Meirová by si zasloužila ať už komplexnější, nebo kritičtější portrét. Rozhodně víc než sled scén, během nichž pouze kouří, vzdychá, trpí a občas rozdá pár rázných rozkazů. Je smutné, že jediný moment, kdy na plátně ožije, patří několika vteřinám archivního záběru.
Film
Golda - Železná lady Izraele
Režie: Guy Nattiv
Film Europe, česká premiéra 21. září.
