Jedenatřicetiletá ilustrátorka a autorka vyvedla Srdcovku jen v odstínech dvou základních barev. Publikace, kterou vydalo nakladatelství Paseka, ale vztahové peripetie líčí ve všech odstínech. Mapuje je od dětství až po mladou dospělost, kdy hrdinka zažívá jedno neúspěšné soužití za druhým a zprvu nechápe, co dělá špatně. Autorka dává téma nezdravých vztahů do souvislosti také s generačními vlivy, nástupem internetu nebo sexuální revolucí. "Zvlášť pokud nezávazný sex probíhá dlouhodobě, je dobré se ptát, proč zrovna s tímto člověkem a jestli to nevyvěrá z traumatu," říká Jislová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V Srdcovce se hodně obnažujete, ať už emočně, obrazně nebo doslova, protože kniha obsahuje vaše nahé autoportréty. Bylo to pro vás komfortní, nebo jste se musela přemáhat?
S fyzickou nahotou mám mnohem menší problém než s tou emoční. Je to přece jen přirozená podoba člověka. Navíc pro mě se jedná jen o pár čárek, které nevnímám tak osobně. Jako avatar nebo ikona, se kterou se až tolik neztotožňuji.
A cesta k emoční nahotě pro vás byla jaká?
To už bylo komplikovanější. Hlavně proto, že emoce a prožívání jsou složené z různých drobných nuancí. Vzpomínky se týkají nejen toho, co někdo řekl nebo udělal, ale i vůní, které cítil, vlastních projekcí, co si špatně vyložil, a podobně. Zachytit toto všechno do jedné scény je téměř nemožné, proto jsem to musela hodně zjednodušit. Vadilo mi, že jsem se tím zjednodušením dostala téměř do konfliktu s důvěryhodností mého prožívání.
Na začátku píšete, že je to příběh o rozchodu. Přijde mi ale, že ten tvoří jen malou část knihy a že je mnohem více o nezdravém vztahu nebo tápání.
Rozchod je však na celém příběhu tím nejdůležitějším. Hodně tam rozebírám toxický vztah a to, co do něj člověka přivede. Ale pro mě i pro postavu z komiksu skutečný zlom nastal po rozchodu. Nehledě na to, jak bylo těžké to prožít, věci se pak začaly lepšit. Od té chvíle jsem přestala vztahy tak obsesivně vyhledávat, tím pádem ze mě spadla spousta stresu.
Sériové rozchody nicméně byly také součástí vašich problémů se vztahy, je to tak?
To je pravda, ale vždy jsem jela v mustru, že jsem se do někoho zamilovala, uhnala jej, a v tu chvíli jsem ho už nechtěla. Když jsem se s ním rozcházela, už jsem byla zamilovaná do někoho jiného. Šla jsem z obsese do obsese. Finální rozchod byl jiný v tom, že jsem toho člověka neuhnala. Skončilo to jinak než předchozí vztahy. Díky tomu jsem se na to mohla podívat s čistou hlavou. Bývá těžké tyto vzorce rozpoznat a ještě těžší si sám aktivně zajít na terapii, což je ideální varianta. Pokud se nám dlouhodobě něco nedaří, měli bychom se zamyslet nad tím, co tyto situace spojuje.
Mluví se o tom, že současná doba je plná "polovztahů", což do nějaké míry reprezentuje i váš příběh. Vnímáte jej jako čistě osobní, nebo se do něj promítají i tyto dobové a generační aspekty?
Obojí. Generační vlivy jsou pro ženy, které se narodily v 90. letech, hodně podobné, nebylo jich totiž tolik. Větší rozšíření internetu nastalo až po roce 2000, proto pro nás byly zásadní stejné dívčí časopisy nebo seriály. Témata sebepoznání, psychoterapie, vztahů včetně vztahu k sobě jsou na druhou stranu osobní a musí si je vyřešit každý sám. Ale neutváří nás jen následky osobních či generačních traumat. Máme za sebe a vlastní sebepoznání odpovědnost.
Mileniálové jsou zároveň možná první generací, které se v takto velké míře různé neukotvené vztahy či nezávazný sex týkají. Přijde mi, že dříve byly struktury vztahů mnohem rigidnější. Možná je to jedna z příčin toho tápání, které v knize popisujete.
Souhlasím s tím. Mezi generací mileniálů a jejich rodičů pozoruji velkou generační propast. Částečně ji zapříčinila změna režimu, ale mnohem více internet. Mít děti bylo pro generaci našich maminek jedním z mála možných způsobů seberealizace. My máme možností mnohem víc. Internet zároveň navazování vztahů a přemýšlení o nich hodně změnil. A přišly i další trendy, které mají světlé i stinné stránky.
Co konkrétně máte na mysli?
Rozhodně se považuji za feministku, ale myslím, že některé změny, které měly být pozitivní, ženám spíše ublížily. Sexuální revoluce jim přinesla větší svobodu v ložnicích. Hookup culture neboli kultura nezávazného sexu je ale ve výsledku ohrožuje víc než muže: z pozice bezpečnosti, s ohledem na to, že když se něco stane špatně, ony budou ty slabší, vzhledem k riziku nechtěného těhotenství.
Byly jsme vedené k tomu, abychom byly víc v pohodě se svým tělem, sexualitou a nahotou. Vedlo to až k myšlence, že performovat nahotu pro primárně mužské publikum je posilující. Což považuji za naprosto scestné, protože člověk snáší objektivizaci velmi špatně, i když ji podstupuje dobrovolně. Fakt, nakolik se rozšířila třeba platforma pro erotický obsah Onlyfans, je jedním z důsledků. Oklikou jsme se tak dostali k tomu, že ženy jsou už zase jenom tělo, jen s nálepkou "girlboss", silné ženy, která se prosadila v mužském světě. To je podle mě chyba a je to zpátečnické.
Štěpánka Jislová (31)
- Ilustrátorka a komiksová autorka. Vystudovala Fakultu umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni.
- S komiksem Strom již v roce 2013 vyhrála soutěž Cz.komiks.
- Mezi její další práce patří komiksy Klášter Nejsvětějšího srdce, Hon na McBatha či dílo Bez vlasů, které pojednává o alopecii a v němž zpracovala příběh Terezy Drahoňovské. Za to roku 2020 získala komiksovou cenu Muriel.
- S autobiografií Srdcovka je na ni momentálně opět nominovaná.
- Spoluzaložila českou pobočku organizace Laydeez Do Comics, která si klade za cíl představovat komiksové autorky a jejich dílo.
V knize také uvádíte, že "sex nikdy není jenom sex".
Je to tak osobní akt, že i když k tomu přistupuji jen jako k jednorázovce, na podvědomé úrovni probíhá řada dalších procesů a projekcí. Mimo jiné je potřeba se na partnera "nacítit" a umět komunikovat svoje hranice. Není to tedy jen tělocvik. Zvlášť pokud nezávazný sex probíhá dlouhodobě, je dobré se ptát, proč zrovna s tímto člověkem, co mi to dává mimo fyzický požitek a jestli v tom nejsou nějaké háčky, které vyvěrají třeba z traumatu.
Připadá vám, že jsou i v tomto ohledu ženy zranitelnější?
Pokud bychom se na to dívali z toho pohledu, jak moc ovlivňuje mladou ženu ve vztahu její dětství, existují nepříjemné statistiky, které ukazují, že se dcerám v raném věku rodiče věnují méně. Nechávají je déle plakat, rodiče si s nimi hrají kratší dobu. Matky to někdy podvědomě vyrovnávají, ale u otců jsou tato data nemilosrdná. Statisticky více se věnují svým synům. To může klidně vést k tomu, že ženy budou víc inklinovat k nevyrovnaným vztahům, protože takový byl první, který s mužem zažily.
Bavily jsme se o generačním aspektu problematických vztahů. Poslední dobou mileniálky na sociálních sítích hodně vzpomínají, jak sledovaly film o Bridget Jones, která měla reprezentovat tlustou ženu. Ovlivnilo to i váš sebeobraz?
Hodně. Naše generace je z tohoto pohledu lety po přelomu tisíciletí doslova prokletá. To, jak média, rozhovory, filmy nebo knihy ukazovaly obraz ženského těla, se zpětně jeví šíleně. Bridget Jones má naprosto průměrnou postavu, ale film opakovaně říká, že takhle vypadá ošklivá ženská.
Pamatuji si také, když Britney Spears po porodu vystoupila na pódiu a všechen bulvár byl plný titulků, jak si vůbec mohla dovolit takhle vyjít na veřejnost. Byla to přitom normálně vypadající ženská. Když jsem toto viděla, vědomě i nevědomě jsem si z toho vzala zprávu: Jestliže ona je hodnocená tímto způsobem, já vůbec nemám šanci na to, abych si mohla myslet, že jsem atraktivní.
Napadá mě, že tyto dvě věci - uvolnění v oblasti sexuality a pošramocený sebeobraz - se mohou nepříjemně spojit. Sex se může stát prostředkem, jak si dokázat vlastní hodnotu.
Určitě. Myslím, že to jde ruku v ruce. Pokud člověk vyrůstá s tím, že nemá rád své tělo, že není atraktivní, nejjednodušší způsob, jak to zaplácnout, je právě vyhledávat nezávazné sexuální vztahy. Co jiného člověka utvrdí v tom, že je jeho tělo chtěné, než sexuální akt? Pak se ale vracíme zpátky k tomu, že sex není nikdy jenom sex. Takto vyprázdněná motivace člověka psychicky dožene.
Už jste zmiňovala důležitost terapie a dějový oblouk Srdcovky působí, jako byste na ni ve dvou třetinách práce skutečně začala chodit. Má to co do činění s realitou, nebo to byl jen způsob, jak příběh vypointovat?
Práce na knize trvala tři roky a na terapii jsem začala chodit asi před pěti lety, takže se to tam rozhodně projevilo. Pasáž o sexuálním násilí tam ale původně neměla být. Nechtěla jsem, aby se ze Srdcovky stala kniha o sexuálním násilí, měla být pořád o vztazích a lásce. Jenže v nějakou chvíli mi přišlo, že pokud to tam nedám teď, už nebudu mít příležitost. Zároveň jsem chtěla přispět do debaty o sexuálním násilí v Česku, protože zdejší justiční systém je prostě k smíchu.
Vlastně i struktura příběhu připomíná terapeutický proces. Nejprve člověk funguje stále v těch samých vzorcích, pak začne tápat, proč se mu to děje, a teprve později je postupně rozkrývá.
Když jsem psala, bylo mi jasné, že témat a dějových linek je tam mnoho a já to musím všechno zdárně propojit, jinak se to celé rozpadne. Příběhy o niterném prožívání jsou pro autora velmi silné, ale je otázka, jestli to dokáže předat čtenáři. Částečnou motivací možná bylo nechat ho, aby mě pochopil, proto začínám dětstvím. Jak postava dospívá a stárne, teprve získává mentální schopnosti k sebereflexi. V tomto to terapeutický proces skutečně je. Obávám se ale, že bojujeme i s řadou systémových problémů, kterým jedinec čelí jen těžko.
Můžete to rozvést?
Zdá se, že jsme se společensky shodli na existenci hranice slávy, při níž je přípustné vyjadřovat se velmi kriticky o tělech celebrit. Pak se ale nemůžeme divit, že si lidé, zvlášť děti, takové chování osvojují. Stejně tak když neexistuje spravedlnost pro oběti sexuálního násilí, nebudou jej poškozené nahlašovat.
Tyto věci se budou dít vždycky, naším úkolem je zjemnit důsledky. Právě systémová spravedlnost a zadostiučinění by měly být součástí léčby zranění. My místo toho necháváme oběti, aby si samy zaplatily terapii, samy si se svým traumatem poradily, případně je znovu vysvětlovaly na policii. A za tuto státem posvěcenou retraumatizaci se jim soud odvděčí podmínkou pro pachatele. Tím pádem nedojde k justičnímu rituálnímu předělu, který by, alespoň symbolicky, oddělil oběť od jejího traumatu.
