Když bylo novinářce Haně Slívové 13 let, koupila jí její matka první deník. Dospívající skautka si do něj tehdy začala zapisovat každodenní zážitky nebo poznatky ze skautských výprav. "Nevracím se k němu často, ale pamatuju si, že první zápis do něj jsem pořídila přímo v den oslavy mých 13. narozenin," říká.
"Vylovila jsem ho ze dna krabice, a kdyby to čtenáře zajímalo, na oslavu jsem pozvala Hanku L., Renču, Šárku, Dášu, Anču a Milenu, byla sranda a k jídlu nám moje maminka pořídila 'super dort, zmrzlinovou bábovku, brambůrky, pusinky a čokoládu'. K pití jsme měly velkou colu a tři láhve něčeho, co po sobě dnes už nedokážu přečíst," cituje z deníku.
Dnes čtyřicetiletá publicistka si svoje zážitky i po třech dekádách stále zapisuje, papírový deník se ale postupně rozšířil do blogu a obrázkových zápisníků. "Byl to přirozený proces. Vždycky jsem ráda kreslila a pak jsem dostala jeden sešit, který nebyl jen linkovaný, tak jsem si občas nějaké výjevy načrtla. Nakonec mě začalo víc bavit zážitky kreslit, lepit, zkrátka je pojímat kreativněji a dopisovat k nim jen drobnosti. Skvělé to je to hlavně v deníku, který si vedeme s přítelem. Je to kronika. A taky mě dost baví vidět naše odlišné naturely otisknuté do kreseb, koláží a výstřižků," přibližuje.
"Chvíle, kdy se zastavím"
Deníky mají v současnosti mnoho podob, kromě klasického záznamu do diáře či sešitu si mnoho lidí zaznamenává poznatky do svých mobilů. Právě s touto formou zápisu začala před rokem třicátnice Anežka.
"Chtěla jsem si tento rituál nastavit už dlouho a dlouho jsem taky hledala způsob zapisování, který mi bude nejvíc vyhovovat a který budu schopna dodržovat. Baví mě ta chvíle, kdy se zastavím a zamyslím se, co se mi pravé děje nebo dělo během rána, dne, večera. A taky mě baví se do svých myšlenek či pocitů jednou za čas vracet," vysvětluje projektová manažerka.
Psychoterapeut Michal Dvořák, který se ve své praxi zaměřuje na metody mindfulness, potvrzuje, že psaní deníků lidem pomáhá se zastavit a uvolnit. "Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy je normální toho dělat co možná nejvíce a ideálně několik věcí zároveň, je důležité hledat způsoby, jak tento uspěchaný život dlouhodobě zvládat. A právě psaní deníků nám může pomoc se na chvíli zastavit, nechat být nahromaděné myšlenky, uvolnit se a uvědomit si to podstatné," popisuje.
Deníky jako jednoduché terapeutické cvičení
Deníkové zápisky podle něj pomáhají se sebereflexí, podporují kreativitu, smysl pro pořádek a řád a v neposlední řadě zachycují různé vzpomínky, které by v pěně dní mohly zapadnout.
"Náš mozek je nastavený k tomu, aby si víc všímal chyb - toho, co se nám nepovedlo. Když si začneme víc uvědomovat, klidně i zpětně, co dobrého jsme během dne zažili, naučíme náš mozek dávat větší důraz na pozitiva. Tímto jednoduchým cvičením si můžeme podstatně zlepšit život, což dokládají i různé výzkumy. Štěstí je dovednost, ne stav, který buď máme, nebo ne," tvrdí Dvořák.
Anežka si své poznámky sice nejraději zaznamenává tužkou na papír, ne vždycky ho však na rozdíl od svého iPhonu mívá po ruce. "V aplikaci Poznámky jsem si začala psát každý den jednu větu, někdy je z toho i celý odstavec. K textu si připojuji třeba odkazy na články nebo cokoliv, co mě zaujalo, a hlavně fotky. Fotku si můžu pořídit i přímo do poznámky, taky se nabízí možnost poznámku vytisknout, a jednou za čas si tak třeba zkompletovat deník za určité období. To jsem ale ještě nezkusila," dodává.
Michal Dvořák svým klientům doporučuje, aby si deník psali i v rámci kurzů mindfulness, tedy techniky, která učí lidi všímavosti. "Součástí osmitýdenních kurzů mindfulness, které pravidelně vedu, je, že si lidé jeden týden takový deník píší. Často pak říkají, že si začali víc během dne všímat, co dobrého tu zažívají, a taky si užívat drobné momenty během dne. Například když si dají ráno čaj a chvíli nic dalšího nedělají, když přivítají dítě ze školy, zavolají si s rodiči, které dlouho neviděli, jdou se projít po práci a podobně," vyjmenovává.
Nutkavá touha zaznamenávat
Terapeut Martin Zikmund si však myslí, že psaní deníků není samospásné. "Já osobně klienty k psaní deníku nijak nenabádám. Každý sám nejlépe ví, co ve svém životě potřebuje. Druhá věc je, aby si to dovolil dělat, což je něco, v čem ho právě může podpořit psychoterapie. Některým klientům ale říkám, ať si zkusí psát třeba poznámky mezi sezeními o tom, co se jim vybavuje za vzpomínky, nebo ke kterým 'aha momentům' si došli. To se ale týká hlavně těch, kteří to pak často zapomenou a mrzí je, že to zapomněli. Někdy ale klientům doporučuji metody, jako jsou tři dobré věci od Martina Seligmana nebo deník vděčnosti od Dana Siegela," radí.
Novinářka Hanka Slívová už denní zápisky nestíhá. "Teď už si navíc ani nemyslím, že je život potřeba zaznamenávat úplně kompletně, ačkoliv samozřejmě například koncept jedné věty denně vůbec není špatný, už díky nutnosti pořádně se zamyslet nad tím, co člověk daný den prožil a cítil, na co myslel. Spouštěčem zápisu je většinou nutkavá touha zaznamenávat, ta ale poslední dobou - tuším, že i kvůli množství práce - nepřichází tak často. Případně chuť poznačit si v rámci odpočinku fakt pěkný den nebo zážitek, ať už je to výlet do hor, nebo městský kavárenský a galerijní život. A občas si o zápisek řeknou i nové fixy, barvy nebo tužky," přiznává.
Jiří Švihálek začal s deníkovými zápisky v den, kdy mu nehoda na motorce kompletně změnila jeho dosavadní život. Švihálek i jeho žena zůstali po nárazu do auta těžce zranění a sám přišel o pravou nohu.
"Krátce po nehodě jsem dostal prázdný bloček s jednorožcem. Začalo to čmáranicí a nějakou drobnou poznámkou o tom, co se zrovna stalo. Když jsem to pak ukázal návštěvám, přišlo jim to vtipné a říkaly mi, že mám pokračovat… Pamatuji si, že aby to naši kamarádi věděli a nemuseli jsme to všem vysvětlovat znovu a znovu, rozhodl jsem se článek napsat na svůj web a sdílet odkaz na Facebooku. O tom, že z toho bude taková lavina sdílení a podpory, se mi ani nesnilo," vzpomíná.
Díky deníkovému blogu získal sebevědomí a úlevu
Za své upřímné a vtipné zápisky ze života po nehodě s názvem Deník jednonožce získal v roce 2020 ocenění Magnesia Litera v kategorii Blog roku. "Psaní mě v první řadě časově zaměstnalo. Když ležíte v bolestech na lůžku a nemůžete se otočit na bok ani na břicho, čas hodně pomalu utíká. Zároveň jsem si vytvořil jistou závislost na reakcích od čtenářů a taky jsem si uvědomil, co se skutečně stalo. Díky tomu jsem se do sebe neuzavřel a nestydím se za to, že teď nosím protézu. Hodně lidí totiž svou umělou nohu schovává," vysvětluje.
V prvních zápiscích nevynechal nic ze svých problémů po nehodě. "Po nehodě jsem si řekl, že budu psát tak dlouho, dokud budu mít pocit, že objevuju nové věci a mám co nabídnout. I z amputáře juniora se ale nakonec stane senior a psát stále dokola o každoročních revizních operacích pahýlu prostě už zábava není," vysvětluje, proč je četnost jeho zápisků mnohem menší než dříve. "Věřím, že se ještě pár článků objeví, ale to budu muset mít opravdu silný vnitřní pocit, že stojí za sdílení," dodává.
Psaní každodenních zápisků mu podle jeho slov pomohlo, aby se s nehodou a jejími následky vyrovnal. "Ztráta nohy byla a stále je hrozná. To, že vznikl deník, ale rozhodně definovalo mou náladu - pozitivní, sarkastickou, černohumornou a sebezesměšňovací, kterou se budu dál snažit udržovat. Zajistil mi podporu od čtenářů a v neposlední řadě blog vyšel knižně. Jeho editorkou byla tehdy taková maličká knihomolka, ze které se později vyklubala moje snoubenka," svěřuje se Švihálek.
Pobavit se nad pomíjivostí starých problémů
Pro třicetiletou Anežku představuje pořizování každodenních zápisků způsob, jak si najít čas pro sebe a na chvíli se zastavit. "Je to taky malá dávka kreativity, kterou zapojuji do každodenního rytmu a na kterou se těším," říká. "Líbí se mi, že mám díky telefonu poznámky stále u sebe a můžu se k nim kdykoliv a kdekoliv vrátit a pobavit se nad pomíjivosti některých svých problémů," doplňuje.
Hana Slívová do svých starých deníků nahlíží "jen v momentě náhlé melancholie", nebo když uklízí. "Jsem ráda, že se mi daří jakž takž zaznamenávat, co prožívám, a obsedantní dušička má klid. A taky mě baví sledovat, jak se (ne)zlepšuju v kresbě. Ačkoliv - teď jsem si vzpomněla, že po jednom loňském výletu jsem si do deníku napsala, že v sestavě, v jaké jsme byli, už podobný výlet znovu absolvovat nechci. A toho se letos budu držet," plánuje novinářka.
Své dovednosti loni spojila v knize básní s názvem Je ráno, dělám si čaj. Poezie všedního dne vychází z jejích každodenních prožitků. "Básničky jsem vybrala z textů napsaných v posledních zhruba pěti letech. Kdyby mě k tomu nepostrčil můj přítel, myslím, že bych se básnickou sbírku sama vydat neodhodlala. Teď jsem za to ale moc ráda, knížka mi otevírá možnosti, které jsem dřív neměla. Třeba autorské čtení, což je pro mě perfektní kurz budování sebedůvěry," vyzdvihuje. Nejraději přitom má deníky výtvarníků Michala Cihláře a Františka Skály, které označuje za "čirou krásu".
Podle Michala Dvořáka jsou deníky prostorem, kde mohou být lidé sami se sebou. "Jsem názoru, že nám v současném světě chybí čas, který můžeme trávit jen sami se sebou a vstřebávat, co jsme zažili. Právě v tom nám pomáhají deníky. Navíc je to velmi jednoduché a nic moc k tomu nepotřebujeme," uzavírá.
Mít strach podržet ženě dveře? Psycholog Rataj popisuje, proč je to vlastně dobře (31.5.2023)
