Festival Smetanova Litomyšl začal po druhé světové válce. Tehdejší ministr kultury a až bezohledný propagátor Smetanova kultu Zdeněk Nejedlý podnítil vznik několikadenních oslav 125. výročí narození skladatele v jeho rodném městě. Ty se v dalších letech ujaly a postupně rozrostly.
První ročník 1949 se v souladu s Nejedlého ideovou koncepcí konal pod heslem "Smetana lidu - lid Smetanovi" a kromě pražského Národního divadla se ho zúčastnili kupříkladu místní ochotníci s hrou dalšího Nejedlého oblíbence Aloise Jiráska o litomyšlské osobnosti M. D. Rettigové.
Dobová, typicky kolektivní akce nesená kultem "pokrokových osobností naší minulosti" se od té doby vyvinula v jednu z největších českých přehlídek klasické hudby, kam se sjíždějí operní soubory, orchestrální a komorní tělesa i sólisté evropské úrovně. Letos dosud nejrozsáhlejší litomyšlské oslavy Bedřicha Smetany přichystal dlouholetý umělecký šéf festivalu Vojtěch Stříteský u příležitosti Roku české hudby. Název zastřešuje kulturní událost připomínající každých deset let významná výročí hudebních osobností.
Do pestré dramaturgie, jež nesází pouze na známá díla a jména, zapadl i nedělní koncert. Opět se konal ve festivalové hale, tedy na hokejovém stadionu uzpůsobeném koncertnímu provozu coby náhrada za rekonstruované zámecké nádvoří. Symfonický orchestr Českého rozhlasu přijel s neotřelým programem pod taktovkou Roberta Jindry, současného hudebního ředitele Opery Národního divadla v Praze.
Večer nazvaný Smetanova Triumfální a Brucknerovo Te Deum se ve dvou polovinách symetricky věnoval světské i sakrální hudbě letošních oslavenců Bedřicha Smetany, Viléma Blodka, Antonína Dvořáka a Antona Brucknera. Zejména dvě titulní skladby, obě oslavného charakteru, vytvořily podnětný dialog dvou zcela odlišných osobností narozených ve stejném roce.
Jako "otvírák" zazněla zřídka uváděná předehra k jediné dokončené opeře Viléma Blodka V studni. Titul jednoaktovky na libreto Karla Sabiny, která vznikla roku 1867 a tehdy konkurovala Prodané nevěstě, je široce známý, její hudba už tolik ne. Blodek byl pevně zakořeněn v německé tradici mendelssohnovského typu, jak dosvědčuje i předehra psaná v dobově konvenční formě, ale naplněná překrásným melodickým materiálem z árií a hudebních čísel opery.
Smetanova Triumfální je z jiného soudku. Jedná se o jeho jedinou symfonii, napsanou roku 1854, přičemž její "triumfálnost" podnítila oslava sňatku Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. Tři ze čtyř vět citují Haydnovu rakouskou císařskou, dnes německou hymnu. Spíše než o vyjádření autorovy loajality impériu se ale jedná o vyslovení víry, kterou Smetana a další představitelé dobové české inteligence vkládali v císařovu plánovanou korunovaci českým králem.
Stejně jako nikdy nedošlo k této korunovaci, nedošlo ani k přijetí Smetanovy dedikace císařskému páru - skladateli na jeho věnování nepřišlo z Vídně ani slovo odpovědi. Později, po nepříliš slavném uvedení symfonie na pražském Žofíně, Smetana dílo zavrhl s výjimkou scherza, které citaci hymny neobsahuje. Ke konci života se k Triumfální symfonii nicméně vrátil, provedl revizi a pokusil se ji oživit. Razantně ji tehdy pokrátil a opatřil přídomkem "slavnostní".
Smetanův protipól
V této revidované - a také jediné vydané - podobě dílo v neděli zahráli rozhlasoví symfonikové vedení Robertem Jindrou. Na festivalu zazněla Triumfální symfonie po dlouhých 25 letech. Paradoxně přitom utvrdila dojem, že revize jí příliš neprospěla: úpravy symfonickou formu rozbíjejí, tématům nedávají možnost se usadit a patřičně rozvinout, forma se stává nesymetrickou a mizí žádoucí kontrasty.
Navíc, k další škodě díla a jeho vyznění, na litomyšlském provedení přibyly i škrty nové. Zpětně jen dokládají, že mladý Smetana své první velké orchestrální dílo napsal s jasným vědomím toho, co píše a jak to má psát, a není třeba k němu přistupovat s nedůvěrou. I novější nahrávky, nezřídka péčí zahraničních těles, se přiklánějí k původní, přesvědčivější verzi symfonie. Ta "vyškrtaná" může ve výsledku znít pouze jako hlomozná jízda imperiálního buldozeru.
Ačkoli spolehliví hráči orchestru i dirigent Jindra měli provedení bezpečně pod kontrolou, k výslednému rozpačitému dojmu kromě volby revidované verze mohlo přispět i nazvučení ve festivalové hale, které upřednostnilo plošně vysokou dynamiku před balancem orchestrálních barev. Situace se zvukem se zlepšila ve druhé polovině večera, kdy k orchestru přibyl početný Český filharmonický sbor Brno a čtyři sóloví pěvci.
Byť Dvořákův Žalm 149 spíš než duchovní kontemplaci prozrazuje původní kompoziční záměr slavnostní spolkové skladby pro pražský Hlahol, o to více vynikly mimořádné kvality následného Brucknerova Te Deum.
Anton Bruckner, Smetanův přesný vrstevník, reprezentuje snad ve všem protipól českého "národního skladatele". Celoživotně uzavřený, hluboce věřící umělec se našel v extatických, koncentrovaných symfoniích a sborových duchovních dílech, oživujících tradici renesančního polyfonika Giovanniho Palestriny. Vrcholné Te Deum pro čtyři sólisty, sbor a orchestr navazuje na styl jeho pozdních symfonií, v nichž orchestrální monumentalita jde ruku v ruce s kontemplativním zvnitřněním výrazu.
Bezmála půlhodinové dílo výtečně provedli rozhlasoví symfonikové, Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy a mezinárodně renomovaní sólisté: sopranistka Olga Bezsmertna, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, tenorista Pavel Černoch a basista Tijl Faveyts. Dirigent Jindra ukázal, že jeho umělecká nátura má i přes svoji univerzálnost blízko zejména k rozklenutým, pozdně romantickým obloukům, na nichž může vystavět jasnou a přehlednou dirigentskou koncepci.
Nejedlý by neměl radost
Zatímco se Bruckner jako skladatel pohyboval ve sférách duchovna, Smetana psal kromě osobních zpovědí zejména v politickém kontextu. O tom svědčí "kontroverzní", ale tím i sugestivní Triumfální symfonie, a koneckonců také jeho symfonická báseň Má vlast nebo opery Dalibor a Libuše.
Smetana byl dobový jak neobyčejně moderním hudebním jazykem, tak tím, nakolik svou kariérou a tvorbou reagoval na tehdejší politické i společenské nálady. Nezřídka je podnětným způsobem posouval dál. Zdeněk Nejedlý by patrně z uvedení jeho Triumfální symfonie na litomyšlském festivalu radost neměl. Ke Smetanovi 21. století toto dílo ale patří.
