Nakonec se z toho stal jeden z nejdojemnějších momentů francouzské přehlídky, když se Rasúlof objevil na premiéře své novinky. Její uvedení pořadatelé oznámili na poslední chvíli, íránské úřady tvrdě tlačily na producenty i dramaturgy, aby se snímek v programu neocitl.
Nebylo to poprvé, kdy se Mohammad Rasúlof stal předmětem zájmu režimu. Už v roce 2010 dostal šestiletý trest, byť později zkrácený o rok. A následovaly další postihy za údajnou protisystémovou činnost. Po vynesení posledního rozsudku letos na jaře režisér emigroval, dnes žije v německém exilu.
Podobných příběhů v Íránu existuje spousta. Třeba režisér Džafar Panahí natočil své Taxi Teherán, které mělo před devíti lety světovou premiéru na festivalu v Berlíně, tajně v přestrojení za taxikáře a film se odehrával čistě ve vozidle taxislužby. Stejně jako Rasúlof měl kvůli své "propagandistické protirežimní tvorbě" zákaz točit. A stejně jako on propašoval ze země už několikátý snímek na největší světové festivaly.
Semínko posvátného fíkovníku, jak se Rasúlofova novinka jmenuje, navazuje na íránskou tradici schopností vytvořit komorní, ale uhrančivé drama uvnitř automobilu či ve stísněných podmínkách bytu. Tentokrát jako by ale režisér chtěl až příliš otevřeně kritizovat režim. Byť je snímek silný i důležitý, neodvíjí se s lehkostí vrcholných děl tamní kinematografie.
V centru stojí otec rodiny Iman, který po dvaceti letech služby vlasti získá kýžené povýšení a stává se státním vyšetřovatelem, což už je jen krůček od místa soudce.
Jenže od prvních chvil tuto událost místo radosti provázejí spíše obavy, rozčarování a záchvěvy paranoie. Protagonista se ocitá pod drobnohledem kolegů, kteří ho ne vždy mají v oblibě. Dostává za úkol posílat lidi do vězení prostým štemplem razítka, aniž by zkoumal důkazy. Ve stejné době přitom v Íránu ženy protestují za svá práva, za což jim hrozí roky žaláře. A doma na Imana čekají manželka a dvě dospívající dcery, které mají na fungování islámské republiky vlastní, o dost otevřenější pohled.
Semínko posvátného fíkovníku začíná jako rodinné a psychologické drama. Sleduje zvláštně nejistého muže hájícího režim, který přitom i jemu samotnému spíše leze na mozek, než že by mu boj za jeho zájmy přinášel jiné než finanční uspokojení. Musí nosit pistoli, bojí se, že není v bezpečí, měl by před příbuznými tajit, co vlastně dělá. A tak třeba manželka jednou najde střelnou zbraň v koupelně uprostřed hromady špinavého prádla.
Dcery žijí moderně, chtějí se pohybovat na sociálních sítích, lakovat si nehty, fotit selfie. A hlavně nechtějí čelit neustálé perzekuci za skoro cokoli, co jakožto ženy udělají.
Mohammad Rasúlof dovede vykřesat okamžiky tenze u rodinného stolu, ale zdánlivě mu trochu svazuje ruce, že režim tentokrát ztělesňuje přímo hlava rodiny.
Ti největší íránští filmaři jako Abbás Kiarostamí, Mohsen Machmalbáf či později Asghar Farhádí většinou uměli případnou politickou agendu, pokud už byla alespoň letmo přítomná, elegantně schovat do všednodenních dramat, poetických, prostoupených až jakousi rurální lyrikou, často viděných dětskýma očima.
Rasúlof už reprezentuje trochu realističtější proud íránské tvorby. Místo Farhádího společensko-rodinné drobnokresby předkládá ostře kritický politický postoj, což mu místy ubírá na finese.
Jako papiňák nahromaděného vzteku nad počínáním teokracie ale sílu má. I proto, že původní, spíše komorní drama v poslední třetině nabírá thrillerové rysy a členové rodiny nebojují už jen o vzájemné vztahy, ale o holý život.
Nejpřesvědčivější je film přesto v těch obyčejnějších chvílích, když otec, dříve vyznávající liberálnější pohled na svět, u večeře hovoří o vnějším nepříteli a jen těžko lze rozlišit, do jaké míry svou roli hraje a nakolik je přesvědčenou obětí propagandy, konspirací či paranoie.
V takových okamžicích, kdy třeba dívky musí prosit matku, aby mohly na chvíli tajně ubytovat spolužačku bez otcova vědomí, protože on se ve své funkci nemá stýkat s kýmkoli "cizím", novinka ukazuje paradoxy žité reality pod tlakem režimu.
V závěru, kdy tvůrci spolu s hrdiny opouštějí Teherán a rozpoutají komplikované honičky uprostřed polorozpadlých staveb, už roztěkaná nervní kamera zachycující jednotlivé figurky v pohybu působí poněkud vyumělkovaně. A potřeba završit vše rázným, symbolickým gestem dělá dojem ne úplně šťastného návratu k dřívější poetice íránské kinematografie.
Mnozí angažovaní filmaři už zdvihali pěst křečovitěji než Mohammad Rasúlof. I tak jeho novinka vyznívá jako sice cenná, avšak nevyrovnaná vstupenka do jistě pohnuté íránské reality. Byť je celkem pochopitelné, proč za ni v Cannes dostal zvláštní cenu poroty.
Film
Semínko posvátného fíkovníku
Režie: Mohammad Rasúlof
Film Europe, česká premiéra 10. října.
