Vezou syna na hranice, aby utekl. Kina promítají road movie o íránské rodině

Martin Šrajer Martin Šrajer
15. 3. 2022 12:00
Syn proskribovaného íránského režiséra Džafara Panahího natočil půvabný film o lidech, kteří utíkají před politickým režimem i jeden před druhým. Ve snímku Na cestě, který promítají česká kina, se přirozeně potkávají hořkost s humorem, realistické s magickým.

V íránské kinematografii mají auta zvláštní význam. Propojují postavy z odlišných kulturních i sociálních sfér a slouží jako mikrosvět, v němž lze sdílet necenzurované myšlenky a probírat ožehavá témata. Natáčení na cestě navíc moc nestojí.

Automobil je středobodem filmů Život jde dál, Chuť třešní a Deset od slavného režiséra Abbáse Kiarostamího. Jeho krajan a bývalý asistent Džafar Panahí od roku 2010 tráví čas v domácím vězení. Sociopolitický portrét současného Íránu nazvaný Taxi Teherán, vyznamenaný hlavní cenou berlínského festivalu, proto natočil, aniž by opustil svůj vůz.

Na tradici nyní navazuje Panahího osmatřicetiletý syn Panah. V jeho debutu Na cestě představuje auto metaforu svobody, domova i rodinného zázemí. Ještě důležitější než dopravní prostředek, v tomto případě SUV z půjčovny, je však samotná cesta, symbolizující rozličné typy přechodů. Přes hranice, z dětství do dospělosti, ze života do smrti.

Hrdiny melancholické road movie poprvé vidíme během pauzy na kraji silnice. Pro výrazově úsporný snímek je příznačné, že podstatnou informaci nám předává již rozmístění herců ve voze a okolo něj. Uvnitř sedí otec, matka a jejich malý syn. Druhý, dospělý potomek netrpělivě čeká venku - v náznaku trvalejšího odloučení od rodiny, které jej čeká. Z dalších indicií postupně vyplyne, že čtveřice míří k hranicím, přes něž bude starší ze synů převeden. Proč, kam nebo před kým z Íránu prchá, nám Panahí neprozradí. Pro jeho rozostřené vyprávění, které má celou dobu nakročeno k podobenství, by konkrétní reálie nebo jména měst byly spíš na škodu.

Špatně skrývaný žal

Polosnovou atmosféru navozuje hned úvodní slovní výměna. "Kde to jsme?" ptá se žena s pohledem upřeným do kamery, jako kdyby nás oslovovala coby dalšího pasažéra. "Umřeli jsme," reaguje pohotově synek. Možná jen vtipkuje, možná nám jeho slova mají prozradit, že se postavy nacházejí na pomezí různých světů.

Také dialogy mezi otcem a mladším synem zprvu probíhají v nevážném duchu. Zdá se, že nás čeká svižná pohodová komedie. Panah Panahí ale v následujících 90 minutách několikrát, vždy se suverenitou zkušeného řidiče, přeřadí rychlost. Dynamické mezigenerační rozhovory prokládá rozjímavějšími zastávkami, kdy nechává zaznít smutnější nebo lyričtější tóny.

Zejména nábožensky založená matka nedokáže skrýt žal. K synovi ji stále váže pevné pouto, není připravena dát mu volnost, vypustit jej do světa. Potomkovo ujišťování, že už není "malej kluk", jímž sám sobě dodává odvahu tváří v tvář nejisté budoucnosti, moc nepomáhá. Matka si krátí jízdu listováním v albu s fotografiemi povlečení, která syn v dětství počurával. Zasmušilý mladý muž pro ni zůstává dítětem.

Otec je zdánlivě nad věcí. City ale jen skrývá za sarkasmus. Napřímo a vážně mluvit nedokáže. Promlouvají za něj činy. Kvůli převodu syna přes hranice, který zřejmě dojednal, nechal zastavit dům a prodal auto. Chtěl tak snad odčinit dřívější selhání, přebít pocit rodičovské nedostatečnosti, nyní zpřítomňovaný jeho zasádrovanou nohou?

Z celé osádky je nejbezprostřednější mladší syn. Neposedný a upovídaný kluk vnímá odvoz bratra jako dobrodružnou hru. Závažnost situace mu ještě plně nedochází. Víc než blížící se rozloučení prožívá chřadnutí pátého cestujícího, nemocné feny Jessy, kterou otec našel na ulici.

Chlapec žije v příbězích, jež pro něj rodiče vymysleli, nebo které zná z filmů. Když se s ním otec baví o superhrdinech, viditelně zbystří. Dokonce i maskovaný převaděč na motorce mu připomíná padoucha z Batmana. Stejně jako ostatní členové v lecčem obyčejné, v mnohém zvláštní rodiny také hoch našel obranný mechanismus, díky němuž se vypořádává se skutečností a překonává změnu.

Film Na cestě promítají kina od uplynulého čtvrtka. | Video: Artcam Films

Překračování hranic

Panahí si počínaje uvolněným úvodem dává záležet, abychom neztratili ze zřetele, jak riskantní cestu postavy podstupují. Stejně jako mnozí Íránci, kteří se kvůli svému bezpečí nebo cenzuře rozhodli opustit vlast. Námět je ostatně inspirován osudem autorova přítele.

Hrdinové ničí SIM kartu, aby nemohli být lokalizováni, nervózně se ohlížejí, zda je někdo nesleduje, a zprvu váhají, zda je bezpečné zastavit a nabrat závodícího cyklistu, k jehož pádu přispěli. Překračování hranic ale režisér nevnímá jen negativně, jako něco ohrožujícího.

Ze sraženého sportovce, kterého se rodina nakonec rozhodne svézt, se vyklube bakalář sociologie a obdivovatel Lance Armstronga. Při hájení cyklistického šampiona, jehož kariéru ukončila dopingová aféra, argumentuje tím, že všichni hledáme výmluvy pro naše podvody a ústupky, abychom o sobě dál mohli přemýšlet jako o dobrých lidech. Aby nezůstal u slov, závodník se nechává vysadit před pelotonem, čímž se dostává z posledního na první místo.

Také protagonisté se dopouštějí menších i větších prohřešků, protože nechtějí ztratit tvář a bojí se postihů. Tají před sebou mobilní telefony i zásadní skutečnosti, unikají do fikčních světů. Příklon k fikci přitom nemusí být na škodu. Popkultura může mít též osvobozující moc, jak dokládá scéna inspirovaná filmem 2001: Vesmírná odysea od Stanleyho Kubricka nebo soundtrack tvořený popovými hity z předrevolučního Íránu.

Problém nastává, když začneme prchat i sami před sebou, když se pro nás švindlování stane něčím běžným. Ačkoliv postavy vedle sebe sedí v jednom autě, ve skutečnosti jsou si vzdálenější. Život v nesvobodné zemi je odnaučil říkat si věci zpříma. Největší vzdálenost, kterou musejí zdolat, je ta v jejich hlavách.

Také nejmladší člen rodiny našel obranný mechanismus, díky němuž se vypořádává se skutečností a překonává změnu.
Také nejmladší člen rodiny našel obranný mechanismus, díky němuž se vypořádává se skutečností a překonává změnu. | Foto: Artcam Films

Beze střihu

Vědomí konce, ať už života, nebo jedné etapy, příbuzné současně sbližuje. Opožděně k sobě nacházejí cestu. Přestože rodiče chtějí syna co nejrychleji dopravit do bezpečí, během přestávek nespěchají. Jejich touhu oddálit loučení zviditelňuje i převaha dlouhých statických záběrů. Beze střihu je natočen rovněž jediný delší rozhovor otce se starším synem, během kterého se oba snaží dohnat všechny roky, kdy komunikace vázla a naslouchat si nedokázali.

Na nemožnost zastavit čas, natož jej vrátit a napravit chyby, nás během dialogu upozorňuje řeka tekoucí v pozadí záběru. Zároveň naznačuje, že postavy se nacházejí ve vlídnější krajině než na začátku filmu. Při projíždění nehostinnou pouští míjeli akorát vyschlá jezera.

V závěru, kdy Panahí herce častěji snímá v otevřených panoramatických celcích, které představovaly i nepřehlédnutelnou složku poetiky Abbáse Kiarostamího, je naopak obklopují zelené pahorkatiny plné příslibů. Smutek nad tím, že něco nenávratně končí, se mísí s nadějí, že může začít cosi nového, třeba i lepšího.

Panah Panahí svou road movie o rodině, komunikaci, dnešním Íránu i smyslu konců nebo přechodových rituálů tvoří navěšováním navenek prostých a povědomých prvků. Činí tak ovšem s velkou jistotou a jasnou vizí. Výsledkem je film vypravěčsky originální a tematicky vrstevnatý, úsměvný i dojemný, který ve vás bude doznívat ještě dlouho po kosmickém finále, kdy režisér hrdinům dopřeje ten nejoslnivější ze všech úniků.

Film

Na cestě
Režie: Panah Panahí
Artcam Films, česká premiéra 10. března.

 

Právě se děje

Další zprávy