Recenze: Mary a Max. Aspergerův syndrom může být sexy

Kamil Fila Kamil Fila
3. 8. 2009 18:42
Něžný psycho animák Adama Elliota pro všechny
Foto: Pavel Kroulík

Recenze - Když nás nějaký film zasáhne, zkoušíme mu obvykle přiřadit lidské osobní kvality a vlastnosti. Zkrátka vidět v něm otisk duše autora, s nímž bychom si mohli rozumět; nebo mu aspoň chtěli porozumět.

A přestože filmy jsou výsostně kolektivní díla, pořád podle zvyklostí z literatury a malířství vidíme ve výsledku především odhalené záměry, touhy a jindy tutlané vlastnosti jednoho člověka - režiséra. Ne vždy takový přístup vyjde, ale v případě tradičně animovaného snímku, kde je režisér i scenáristou a hlavním výtvarníkem, je toto nutkání vlastně opodstatněné.

Foto: Pavel Kroulík

Animák Mary a Max australského filmaře Adama Elliota vyhlíží v současné distribuční nabídce jako zjevení. Je to dílko jdoucí proti všem trendům - nemá přesně určenou cílovou skupinu, není (pestro)barevné, počítačové ani trojrozměrné, nesnaží se být primárně zábavné. Sebevražedná kombinace. A přesto, nebo právě proto si ho každý zapamatuje.

Rekonstrukce románu v dopisech

Vyprávění o ošklivé australské holčičce Mary, která udržuje dlouholeté dopisové přátelství se starším, obézním, ateistickým newyorským židem Maxem, jenž trpí autistickou poruchou, se šine v pomalém, poetizujícím a distancovaném duchu.

Dvě hlavní postavy spolu nevedou dialogy, ale vyměňují si psaní, ostatní postavičky zůstávají na úrovni němé a často surové karikatury - a celé jejich pinožení komentuje mimo obraz hlas anonymního vševědoucího autora ("Boha-režiséra").

Foto: Pavel Kroulík

Předcházející - mimochodem oscarový - Elliotův snímek s názvem Harvey Krumpet o polském imigrantovi trpícím Tourettovým syndromem působil jako dvacetiminutové čtení novinové nebo lékařské zprávy, ilustrované roztomilou a zároveň nemilosrdnou animací.

Mary a Max, jenž pro změnu zkoumá Aspergerův syndrom, zase vypadá jako rekonstrukce deníků nebo románu v dopisech. V zásadě je jeho forma natolik literární, až je takřka neslučitelná s filmovou.

Najednou si ty podivíny zamilujeme

Autor naprosto nesoudí své postavy, přestože jsou více či méně cáklé, a nepřímo citlivě polemizuje se zjednodušujícím náhledem na různé duševní poruchy jako něco nenormálního, co musí být nutně léčeno. Jinakost chápe jako obohacující a konfrontuje mezi sebou to, jak na sebe samé i na sebe navzájem nahlížejí různí lidé.

Foto: Pavel Kroulík

Vím, že teď už to definitivně zní, že Mary a Max je pořádná umělecká nuda, což těžko můžu rozptýlit něčím jiným než poukazem na obrázky okolo. Z nich nejlépe vysvítá, že kouzlo Eliottova přístupu tkví v rukodělné lásce a v tom, že animace činí jinak vážné a smutné věci snesitelnějšími, roztomilejšími a přijatelnějšími - takže najednou si ty podivíny zamilujeme, zatímco jinak bychom se od nich spíš odtáhli.

Dalším magnetem divácké pozornosti je celková manipulativnost vyprávění, které se schválně činí nepředvídatelným a překvapuje nás ulítlými detaily či nečekanými zvraty. A tak se snímek, který začíná tak, že se na něj mohou dívat i malé děti, postupně přelomí ve slušné psycho.

Pokud chcete nějakou jednoduchou představu, nalinkujte si vývojovou řadu od plastelínového retra typu Wallace a Gromita, které by napsal reinkarnovaný Charles Dickens, k (ne)příběhu, jejž by podle fotografií Diane Arbus natočil David Lynch. Máte? Nevadí.

Vše se slévá v izolaci od vnějšího světa

Každopádně vás nejspíš nepřestane překvapovat, že do něčeho tak nestředněproudého byl někdo ochoten investovat přes osm milionů dolarů a tolik měsíců práce. To je vlastně ve vší té melancholii, kterou Mary a Max šíří, nesmírně pozitivní zpráva.

Foto: Pavel Kroulík

Díky tomu vznikl jakýsi absolutní animátorský film - to, o čem vypráví, se zároveň odráží na všech úrovních a směřuje do vzestupně od techniky až k  Elliotovi, tedy alespoň k mediálnímu obrazu, který si o sobě vytváří v rozhovorech a veřejných vystoupeních.

V Mary a Maxovi, Aspergerově syndromu i Elliotově osobnosti coby personifikaci animátorů jako takových nakonec vidíme izolaci od vnějšího světa, uzavřenost do vlastních představ a vidění věcí, posedlost detaily, obsesivně-kompulzivní opakování úkonů, zálibu v designu a menší kontrolu nad tokem vlastní řeči (vyprávěním), jinou časovost (tempo a rytmus) vnitřní existence a touhu mít vše podle určitého seznamu a "scénáře".

Lidé s Aspergerovým syndromem (formou autismu a la Rain Man) špatně rozpoznávají emoce ostatních lidí a sami je moc neumějí vyjadřovat, což má protějšek ve zjednodušenosti grimas a většinové nepohyblivosti obličeje loutek.

Foto: Aktuálně.cz

Celý svět animovaného filmu je už předem deformovaný, takže při jeho sledování jsme mnohem víc v kůži postav než u hraných snímků a vidíme vše očima postaviček. Zároveň odsud není úniku a neexistuje tu konfrontace s nějakým "normálnějším" pohledem. Animátor je ponořený plně do své výtvarné vize a autista Max je pohroužen do své zjednodušené verze světa, kterou se snaží ovládat.

Potenciální chyby jdou na vrub diagnózy

K dovršení všeho stačí vědět, že Elliot, který nemá přímo diagnostikovánu nějakou duševní poruchu, respektive mozkovou abnormalitu - je to prostě jen typický animátor - si dvacet let dopisoval s ateistickým autistickým newyorským židem a své dosavadní opus magnum opravdu koncipoval napůl auto-autisticko-biograficky.

Stejně jako má Steven Spielberg svůj černobílý Schindlerův seznam, v němž nechá v nejdojemnější chvilce běžet holčičku v červeném kabátku, nechal Elliot Maxe nasadit si v kompletně šedivém městě červenou čepičku-jarmulku - nikoli na znamení, že je žid, ale prostě proto, že mu táhne na plešku.

Tím se výkladový rámec uzavírá. Těžko dál rozebírat dílo, které vše, co chce říct, už manifestuje tím, jak vypadá, a všechny své potenciální chyby odkazuje na vrub "diagnózy".

Pobýt spolu s Maxem, jehož nadaboval můj milovaný Phillip Seymour Hoffman (Capote, Než ďábel zjistí, že jsi mrtvej, Pochyby, Synecdoche, New York), pro mě znamenalo rande s někým, koho můžete mít rádi, aniž by on dokázal mít rád vás.
Stejně tak film nenechává nic otevřeného, o čem by bylo možné si povídat či pochybovat; jen nás převálcuje svou důsledností a cizostí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Mary a Max
Mary and Max
Žánr: Drama, Loutkový, Nezařazené, Poetický, Psychologický
Režie: Adam Elliot
Obsazení: Philip Seymour Hoffman, Toni Collette, Eric Bana, Barry Humphries, Bethany Whitmore, Renée Geyer ad.
Délka: 89 minut
Premiéra ČR: 30.07.2009

 

 

Právě se děje

před 44 minutami

Pyrotechnika na sportovních utkáních bude zakázaná, fanoušky přijde draho

Fanoušci, kteří během sportovních utkání používají pyrotechniku, by nově mohli být potrestáni pokutou až do 100 000 korun a zákazem vstupu na stadiony. Počítá s tím přestupková novela, kterou ve středu sněmovna poslala do závěrečného kola schvalování.

Novela, kterou vláda předložila dolní komoře už koncem předminulého roku, má také zjednodušit agendu spojenou s přestupky a zlepšit součinnost úřadů při ochraně dětí před domácím násilím. Zavádí pravidla šetrného výslechu svědka mladšího 15 let a informační povinnost správního orgánu vůči orgánu sociálně-právní ochrany dětí v případě, že byl přestupek vykazující znaky užití násilí v rodině nebo v partnerském vztahu spáchán na dítěti nebo před dítětem.

S pokutami od 10 000 korun do 50 000 korun a až 100 000 korun v případě opakovaného přestupku počítá novela za použití pyrotechniky při sportovních utkáních, a to i mimo místo zápasu. Pachatelům má hrozit i zákaz vstupu na stadiony. Aby měly správní úřady možnost kontroly recidivy, navrhují autoři návrhu nový typ přestupku zapisovat do rejstříku trestů.

V praxi bude prokazování tohoto přestupku podle návrhu obdobné jako u trestné činnosti spjaté s projevy diváckého násilí, které se nemusí přímo vázat na místo sportovní akce, ale na souvislost s návštěvou sportovní akce. "Podmínkou spáchání tohoto přestupku přitom nemusí být to, že se fanoušek chce sportovního utkání skutečně zúčastnit a být na stadionu přímo přítomen," uvádí. Postižitelní by měli být podle autorů návrhu i ti, kteří se cíleně vyhýbají hromadným přesunům, aby je nemohla sledovat policie.

Zdroj: ČTK
před 55 minutami

Vyjednávání o financování stavby linky metra D bude trvat zhruba rok

Vyjednávání o financování stavby linky metra D bude trvat zhruba rok. Dopravní podnik (DPP) bude jednat s Evropskou investiční bankou (EIB) i s komerčními bankami. Sdělil to ve středu generální ředitel DPP Petr Witowski. Pro podnik je podle něho důležité, aby stavbu schválilo ve čtvrtek zastupitelstvo hlavního města, neboť rozhodnutí DPP umožní jednat o konkrétních podmínkách financování. Vedení Prahy v uplynulých měsících řeklo, že bude o zaplacení stavby jednat také se státem.

Další zprávy