reklama
 
 

Recenze: Mary a Max. Aspergerův syndrom může být sexy

3. 8. 2009 18:42
Něžný psycho animák Adama Elliota pro všechny

Recenze - Když nás nějaký film zasáhne, zkoušíme mu obvykle přiřadit lidské osobní kvality a vlastnosti. Zkrátka vidět v něm otisk duše autora, s nímž bychom si mohli rozumět; nebo mu aspoň chtěli porozumět.

A přestože filmy jsou výsostně kolektivní díla, pořád podle zvyklostí z literatury a malířství vidíme ve výsledku především odhalené záměry, touhy a jindy tutlané vlastnosti jednoho člověka - režiséra. Ne vždy takový přístup vyjde, ale v případě tradičně animovaného snímku, kde je režisér i scenáristou a hlavním výtvarníkem, je toto nutkání vlastně opodstatněné.

Animák Mary a Max australského filmaře Adama Elliota vyhlíží v současné distribuční nabídce jako zjevení. Je to dílko jdoucí proti všem trendům - nemá přesně určenou cílovou skupinu, není (pestro)barevné, počítačové ani trojrozměrné, nesnaží se být primárně zábavné. Sebevražedná kombinace. A přesto, nebo právě proto si ho každý zapamatuje.

Rekonstrukce románu v dopisech

Vyprávění o ošklivé australské holčičce Mary, která udržuje dlouholeté dopisové přátelství se starším, obézním, ateistickým newyorským židem Maxem, jenž trpí autistickou poruchou, se šine v pomalém, poetizujícím a distancovaném duchu.

Dvě hlavní postavy spolu nevedou dialogy, ale vyměňují si psaní, ostatní postavičky zůstávají na úrovni němé a často surové karikatury - a celé jejich pinožení komentuje mimo obraz hlas anonymního vševědoucího autora ("Boha-režiséra").

Předcházející - mimochodem oscarový - Elliotův snímek s názvem Harvey Krumpet o polském imigrantovi trpícím Tourettovým syndromem působil jako dvacetiminutové čtení novinové nebo lékařské zprávy, ilustrované roztomilou a zároveň nemilosrdnou animací.

Mary a Max, jenž pro změnu zkoumá Aspergerův syndrom, zase vypadá jako rekonstrukce deníků nebo románu v dopisech. V zásadě je jeho forma natolik literární, až je takřka neslučitelná s filmovou.

Najednou si ty podivíny zamilujeme

Autor naprosto nesoudí své postavy, přestože jsou více či méně cáklé, a nepřímo citlivě polemizuje se zjednodušujícím náhledem na různé duševní poruchy jako něco nenormálního, co musí být nutně léčeno. Jinakost chápe jako obohacující a konfrontuje mezi sebou to, jak na sebe samé i na sebe navzájem nahlížejí různí lidé.

Vím, že teď už to definitivně zní, že Mary a Max je pořádná umělecká nuda, což těžko můžu rozptýlit něčím jiným než poukazem na obrázky okolo. Z nich nejlépe vysvítá, že kouzlo Eliottova přístupu tkví v rukodělné lásce a v tom, že animace činí jinak vážné a smutné věci snesitelnějšími, roztomilejšími a přijatelnějšími - takže najednou si ty podivíny zamilujeme, zatímco jinak bychom se od nich spíš odtáhli.

Dalším magnetem divácké pozornosti je celková manipulativnost vyprávění, které se schválně činí nepředvídatelným a překvapuje nás ulítlými detaily či nečekanými zvraty. A tak se snímek, který začíná tak, že se na něj mohou dívat i malé děti, postupně přelomí ve slušné psycho.

Pokud chcete nějakou jednoduchou představu, nalinkujte si vývojovou řadu od plastelínového retra typu Wallace a Gromita, které by napsal reinkarnovaný Charles Dickens, k (ne)příběhu, jejž by podle fotografií Diane Arbus natočil David Lynch. Máte? Nevadí.

Vše se slévá v izolaci od vnějšího světa

Každopádně vás nejspíš nepřestane překvapovat, že do něčeho tak nestředněproudého byl někdo ochoten investovat přes osm milionů dolarů a tolik měsíců práce. To je vlastně ve vší té melancholii, kterou Mary a Max šíří, nesmírně pozitivní zpráva.

Díky tomu vznikl jakýsi absolutní animátorský film - to, o čem vypráví, se zároveň odráží na všech úrovních a směřuje do vzestupně od techniky až k  Elliotovi, tedy alespoň k mediálnímu obrazu, který si o sobě vytváří v rozhovorech a veřejných vystoupeních.

V Mary a Maxovi, Aspergerově syndromu i Elliotově osobnosti coby personifikaci animátorů jako takových nakonec vidíme izolaci od vnějšího světa, uzavřenost do vlastních představ a vidění věcí, posedlost detaily, obsesivně-kompulzivní opakování úkonů, zálibu v designu a menší kontrolu nad tokem vlastní řeči (vyprávěním), jinou časovost (tempo a rytmus) vnitřní existence a touhu mít vše podle určitého seznamu a "scénáře".

Lidé s Aspergerovým syndromem (formou autismu a la Rain Man) špatně rozpoznávají emoce ostatních lidí a sami je moc neumějí vyjadřovat, což má protějšek ve zjednodušenosti grimas a většinové nepohyblivosti obličeje loutek.

Celý svět animovaného filmu je už předem deformovaný, takže při jeho sledování jsme mnohem víc v kůži postav než u hraných snímků a vidíme vše očima postaviček. Zároveň odsud není úniku a neexistuje tu konfrontace s nějakým "normálnějším" pohledem. Animátor je ponořený plně do své výtvarné vize a autista Max je pohroužen do své zjednodušené verze světa, kterou se snaží ovládat.

Potenciální chyby jdou na vrub diagnózy

K dovršení všeho stačí vědět, že Elliot, který nemá přímo diagnostikovánu nějakou duševní poruchu, respektive mozkovou abnormalitu - je to prostě jen typický animátor - si dvacet let dopisoval s ateistickým autistickým newyorským židem a své dosavadní opus magnum opravdu koncipoval napůl auto-autisticko-biograficky.

Stejně jako má Steven Spielberg svůj černobílý Schindlerův seznam, v němž nechá v nejdojemnější chvilce běžet holčičku v červeném kabátku, nechal Elliot Maxe nasadit si v kompletně šedivém městě červenou čepičku-jarmulku - nikoli na znamení, že je žid, ale prostě proto, že mu táhne na plešku.

Tím se výkladový rámec uzavírá. Těžko dál rozebírat dílo, které vše, co chce říct, už manifestuje tím, jak vypadá, a všechny své potenciální chyby odkazuje na vrub "diagnózy".

Pobýt spolu s Maxem, jehož nadaboval můj milovaný Phillip Seymour Hoffman (Capote, Než ďábel zjistí, že jsi mrtvej, Pochyby, Synecdoche, New York), pro mě znamenalo rande s někým, koho můžete mít rádi, aniž by on dokázal mít rád vás.
Stejně tak film nenechává nic otevřeného, o čem by bylo možné si povídat či pochybovat; jen nás převálcuje svou důsledností a cizostí.

Mary a Max
Mary and Max
Žánr: Drama, Loutkový, Nezařazené, Poetický, Psychologický
Režie: Adam Elliot
Obsazení: Philip Seymour Hoffman, Toni Collette, Eric Bana, Barry Humphries, Bethany Whitmore, Renée Geyer ad.
Délka: 89 minut
Premiéra ČR: 30.07.2009

 

autor: Kamil Fila | 3. 8. 2009 18:42

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama