Asi hodinu a tři čtvrtě publikum bez přestávky a bez dechu sleduje, že umanutá chtivost, která jde za svým cílem přes mrtvoly, je pořád stejně nechutná jako před 118 lety, kdy se opera Salome hrála poprvé. V době premiéry spoustu lidí pohoršila rouhačským ztvárněním biblické historky o princezně, která si za tanec pro tetrarchu Heroda vymínila coby odměnu hlavu Jana Křtitele.
Místo úcty k evangeliu a duchovní symboliky na jevišti dojde k sebevraždě velitele stráží Narrabotha, způsobené nešťastnou láskou k princezně. Po ní otevřeně pase také Herodes, přestože se jedná o dceru jeho manželky Herodiady, která byla předtím provdaná za jeho bratra.
Salome ale zajímá prorok Jochanaan, jehož tetrarcha vězní v podzemní cisterně. Nejde jí o žádné proroctví: rozhodne se charismatického muže svést. Když ji ten jako dceru Babylonu a Sodomy odmítne, Salome svým tancem vydráždí Heroda a nechá prorokovi useknout hlavu, aby ji přece jen mohla vášnivě políbit.
Mrtvé rty chutnají hořce, poznamenává pak Salome. A stejně hořce by mohly chutnat i zákazy, které operu postihly na řadě míst včetně Anglie a Spojených států. Richard Strauss se však projevil jako vynikající skladatel i obchodník, který si dobře spočítal, že provokativní dílo přitáhne pozornost všeho druhu. Měl pravdu: kromě senzacechtivého publika se Salome stala atraktivním cílem pro prudérní ochránce veřejné morálky, kteří se jí postarali o propagaci zdarma.
Dnes by se mohlo zdát, že krve, sexu, násilí i neúcty ke křesťanským symbolům už bylo v divadle i filmu tolik, až nemohou vyvést nikoho z míry. Před pouhými dvěma roky však Nejvyšší soud zamítl dovolání tehdejšího pražského arcibiskupa Dominika Duky, jehož pohoršila hra Naše násilí a vaše násilí uvedená na festivalu Divadelní svět Brno. Kardinál vinil organizátory z diskriminace křesťanů na základě inscenace, kterou ani neviděl.
Salome sice ke křesťanským tématům není o nic uctivější než Naše násilí, stala se však už natolik součástí světového kulturního kánonu, že o ní dnes v rovině skandálu přemýšlí málokdo. Platí za symbolickou hru, jíž se proplétá několik univerzálně platných linií.
V tetrarchovi Herodovi není těžké vidět diktátora s neomezenou mocí. Za ní se však skrývá vystrašený chudák, který si léčí úzkosti přejídáním a alkoholem. Jeho žena Herodias je permanentně vykolejená manželstvím, zjevně uzavřeným na základě špatných výpočtů. Jochanaan představuje něco jako hlasitý morální maják, ale jak by napsal básník T. R. Field: v říši klamu mu nabouchají tlamu a logicky musí zemřít. V princezně Salome lze snadno spatřit extrémní obraz rozmazlené teenagerky, která si bez ohledu na použité prostředky vyvzteká všechno, co si zamane.
Vše potřebné dostává opera v inscenaci, kterou teď uvedlo Janáčkovo divadlo. Jedná se teprve o třetí brněnské nastudování strhujícího díla, přičemž i předchozí verze z roku 2000, dirigovaná Janem Zbavitelem a režírovaná Zdeňkem Kaločem, patřila k nejlepšímu, co se v posledních desetiletích na brněnské operní scéně odehrálo.
Hlavou historiků by mohla problesknout také krátká myšlenka věnovaná vynikajícímu tenoristovi Karlu Burianovi, který roku 1891 v Brně debutoval a 14 let nato ztvárnil roli Heroda při světové premiéře v Drážďanech. Pařížské provedení opery pod taktovkou autora pak Burianovi poskytlo jednu z mála příležitostí, aby se na jevišti setkal s Emou Destinnovou, jež patřila k nejlepším představitelkám Salome té doby.
Malý historický exkurz není jen vzpomínkou na vynikající osobnosti české opery. Vypovídá také o tom, jaké hlasové typy si Strauss pro hlavní postavy svého zásadního díla představoval. Často bývá citován jeho bonmot, že Salome by měla zpívat šestnáctiletá dívka s hlasem Isoldy - to znamená s mohutným vysokodramatickým sopránem. Ten však Destinnová neměla ani náhodou. I ze starých nahrávek je patrné, že disponovala krásnou barvu i velkým objemem, ale byla takzvaný mladodramatický typ. Italové by její hlas patrně označili jako lirico spinto, lyrický a průrazný.
Nová brněnská inscenace vyrůstá z typově přesného obsazení všech charakteristických postav, které by snad mohlo odpovídat i Straussově představě. Tenorista Jaroslav Březina jako by po českém maloměšťákovi Matěji Broučkovi - rovněž posedlém jídlem a pitím - našel další životní roli. Hysterická a poněkud uštěkaná Herodias získala až nepříjemně věrohodnou podobu díky sopranistce Evě Urbanové. Prorok Jochanaan v podání barytonisty Birgera Raddeho naplňuje představu přímočarého a efektního hlasatele protivných pravd.
Sopranistka Linda Ballová v titulní roli pak je opravdu především lyrická, aniž přitom ubírá působivost dramatickým vrcholům. Modeluje něžné polohy role, které však v kontextu díla získávají místy až zvrácený nádech. Pěvkyně vystavěla Salome až po dlouhý závěrečný monolog jako zvlněné narůstání strhující, avšak nechutné touhy. Ta se vine celou operou, dokud se dva freudovské principy - eros a thanatos - nesetkají v jednom zapáchajícím okamžiku.
Řada menších rolí vytváří pro vlastní děj myšlenkové mantinely. Na jedné straně úřednicky a neosobně kožené - to ze strany zaměstnanců dvora -, na druhé straně malicherně užvaněné při hádce Židů o náboženské pravdy.
Režisér David Radok jako by do díla ani nezasahoval a prostě ho nechal, aby se projevilo po všech stránkách. Zdánlivý klid účinně rozrušují naturalistické detaily: krev na podlaze či zvracející Herodes. Spoutaného Jochanaana s pytlem přes hlavu vytahují z cisterny na laně. Divák může mít často dojem, že se na scéně pohybují spíš zvířata než lidé - a podstatou Salome jsou skutečně především pudy, nikoli city.
Decentní, ale důkladná a promyšlená režie se koncentruje v takzvaném Tanci sedmi závojů, při němž se představitelky Salome někdy i svlékají. V Brně si při erotickém tanci na jídelním stole princezna nakonec stáhne kalhotky a nechá Heroda zblízka pohlédnout do svého rozkroku. Vidět není nic, řečeno je vše.
Scéna Dragana Stojčevského umisťuje děj do prostředí luxusního loftu přestavěného zřejmě ze staré továrny. Velkým oknem je vidět zvenku do vnitřních prostor, kde počáteční hostina plynule přechází v orgie. K elegantnímu, lehce pomuchlanému vnějšku přispívají kostýmy Zuzany Ježkové: v zásadě současné společenské oděvy zpestřené exotickými doplňky či náznakem vladařského roucha.
Všechen zpěv, inscenace i herectví stojí na vynikajícím orchestru vedeném Markem Ivanovičem. Salome je svým způsobem jevištní symfonická báseň, která vyžaduje plný zvuk velkého tělesa i detailní práci s množstvím charakteristických hudebních motivů. Ivanović si na obojím dává hodně záležet a zároveň decentně, ale důsledně zdůrazňuje Straussovy oblíbené valčíky - ty skladatele pojí s vídeňskou rodinou jeho jmenovců, s nimiž jinak nemá nic společného.
Při sobotní premiéře orchestr jistě těžil z toho, že vcelku nedávno hrál Straussovu operu Rosenkavalier, takže má s hudbou bavorského skladatele přelomu dekadence a expresionismu čerstvou zkušenost. Skvěle však také hrál operu Peter Grimes od Benjamina Brittena, rovněž s Ivanovičem. Na loňském ročníku festivalu Janáček Brno pak odvedl fantastickou práci při společném provedení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše pod vedením Jakuba Hrůši. Momentálně nejviditelnější český dirigent byl ostatně tuto sobotu v publiku a po premiéře nešetřil chválou.
Ivanović s Radokem přidali novou položku do seznamu svých spoluprací, který začal Věcí Makropulos roku 2014 a zahrnuje i jejich společnou autorskou operu Monument. V Salome zpracovali další z morálních témat, která jsou pro ně typická, pro Radoka navíc celoživotně a přiznaně zásadní.
Opera
Richard Strauss: Salome
Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra 17. června, nejbližší reprízy 21. a 25. června.
