Nostalgie je všemocná a návraty něčeho, co už tu jednou bylo, nejsou v populární hudbě neobvyklé. Že ale znovu udeří příboj romantických a rozmazaných hlukových vln přebuzených kytar, jejichž vysílatelům se od druhé půli osmdesátých let říkalo s lehkým despektem podle toho, jak při hraní nehnutě zírali na své boty, ještě před pár lety čekal málokdo. Natož to, že nezůstane jen u oprašování zašlé slávy.
Že se příznivci "žánru s nejasnými hranicemi" dočkali nových skladeb, je samo o sobě dobrá zpráva. Ještě lepší ale je, že jsou povedené. Už koncertní návrat Slowdive na barcelonské Primaveře před dvěma lety ukázal, v jaké kondici se pětice i po dlouhé pauze nachází a jak chemie mezi jednotlivými členy opět funguje. Loňské vystoupení na Colours of Ostrava zůstalo sice trochu za očekáváním, ale letos na trenčínské Pohodě máme další možnost ověřit si, jak vážně to skupina s další aktivitou myslí.
Žádné spoléhání na staré dobré časy
Hned od prvních taktů eponymního alba je sympatický fakt, že ani v nejmenším nespoléhá na úspěšnou minulost. Osm songů je čerstvých nejen datem vzniku, nechybí jim nápady a promyšlenost.
Shoegaze kdysi zašel na rozmělnění, když se snažil o inovace. (Kde by bez něj byl kupříkladu dnes tolik módní dream-pop?) To, že Slowdive naopak znovu nabízejí krystalicky čistou tradiční formu, je to nejlepší, co mohli udělat - to poslední, o co by příznivci a pamětníci stáli, by byla snaha o změnu za každou cenu. Přesto nejde o otrocké napodobování už vytvořeného.
Od počátku je na albu patrná lehkost a prostor, připravující půdu pro houpavé ukolébavky i roztančený parket. Echované tóny průzračných i zvonivých kytar a nadoblačně andělský vokál Rachel Goswellové se vznášejí nad ševelením činelů. Melancholická jemnost je tu všudypřítomná.
Už ve druhém podání se singlovou Star Roving však přichází i cval koní s rozevlátou hřívou, čechranou svěžím větrem. Jistotou je znovu za bicími sedící Simon Scott, který sestavu opustil po nejslavnější nahrávce Souvlaki v roce 1993. I on ale skromně přispívá k tomu, že vše má svůj řád a přesnost jako na milimetr vysoustružený a k dokonalosti vyleštěný artefakt.
Písně Slowdive ale nejsou jen melancholické, nebojí se rozběhnout i k neskrývanému optimismu. Nepotřebují bombastickou produkci, obstojí i v čisté, jednoduché a přehledné podobě. I proto nepůsobí nijak nepřirozeně, když kapela sáhne k akustické kytaře či křehkému klavíru.
Slowdive s každou další skladbou znovu připomínají, proč se jim dostalo nálepky žánrových ikon, proč mají tolik následovníků a proč kupříkladu takoví Interpol se svou předstíranou depresivitou vedle nich znějí unaveně a znuděně. Jen hypnotická baskytara v excelentní Go Get It toho totiž dokáže více než jinde celé album.
Slowdive: Slowdive
Vydalo Dead Oceans, 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 95 %
Podobně vyrovnaným, pestrým a nápaditým deskám se říkává masterpiece. Slowdive svým comebackem nejenže nadchnou všechny letité fanoušky, včetně těch, kteří už nedoufali, ale dost pravděpodobně si vyrobí i řadu nových ze zástupců nejmladší generace. Lepší návrat jsme si jen stěží mohli přát.
