Od prvních minut alba Sám se sebou nelze přeslechnout všechny prvky, které jsou pro písničky Michala Hrůzy charakteristické už mnoho let: chytré melodie, ambivalentní nálada plus srozumitelné a klišé se vyhýbající texty. Skladby nezní prvoplánově, ale působí pozitivně. Takový byl ostatně už první hit Zejtra mám Hrůzovy někdejší kapely Ready Kirken.

Výraznými tématy jsou pro muzikanta i nadále hledání klidu v hektické době a upřímnost k sobě samému. "Zůstat chvíli sám, poznat kudy kam, sám se sebou být a jít dál," zpívá v titulní skladbě Sám se sebou. "Co je hezký, poznám, když se zastavím." Touha občas se izolovat a podívat se na okolní dění z odstupu čiší i z Polárky a Polárníka, dvou songů ohraničujících nahrávku.

Hrůzova novinka ale není zadumaná anebo snad přehnaně filozofická. Životní hodnoty si hudebník po tři roky starém incidentu v Ostravě, po němž skončil v nemocnici v bezvědomí, nepochybně přerovnal, ovšem nezdá se, že by k tomu potřeboval tyto písničky. Na rozdíl od Anny K. pro něj práce na posledním albu nebyla terapií a výsledek proto nepůsobí tak závažně.

Skladby Hrůza zaranžoval poměrně prostě: silné melodie prostě košatou produkci nepotřebují. Bez afektu je i jeho zpěv, což platí také pro střídmý duet s hostující Olgou Königovou z projektu Ille. Nenápadné, ale velmi příjemné zpestření.

Na desce najdeme i tři písně, které vznikly pro film. Do celku dobře zapadají a je zábavné sledovat, jak poeticky dokážou popsat i takové situace jako Jizerskou padesátku nebo letní sjezd Sázavy. Pěkně zpracovaným textem vyniká i nenásilně havlovský Optimista.

Nejen ten, pro koho je Michal Hrůza stále ještě synonymem Ready Kirken - kapely, s níž už deset let nehraje - by neměl album nechat bez povšimnutí. Z pětačtyřicetiletého hudebníka se totiž za dvacet let na scéně vyklubal jeden z nejlepších tuzemských songwriterů. A deska Sám se sebou je ucelenou přehlídkou jeho talentu.