Recenze: Po strništi bos je tím, čím se zdá být. Zbytečným krásným filmem

Martin Svoboda Martin Svoboda
17. 8. 2017 14:35
Zdeněk a Jan Svěrákovi se v novém filmu Po strništi bos vrací k hrdinům Obecné školy. Tentokrát je sledují během války, za třicet let "od jedničky" se ale jinak nezměnilo nic. Komu tato představa přijde lákavá, bude snad spokojený. Komu ne, nemá mnoho důvodů vyrazit do kina.
Trailer filmu Po strništi bos | Video: Bioskop

Jan Svěrák mohl po Oscarovi za Kolju (1996) vyrazit do Ameriky a při jeho tehdejším vypravěčském talentu je dost dobře možné, že by dnes byl úspěšným režisérem nadnárodního měřítka. Rozhodl se ale zůstat v Česku a věnovat se scénářům svého otce Zdeňka. Pro některé se proto stal "hrdinou", jenž odolal svodům Ameriky, pro jiné "padouchem", který utekl před náročnějšími výzvami.

Šlo o Svěrákovu volbu a nikdo nemá nárok určovat mu, jaké filmy by měl točit. Ostatně i na národní úrovni se dají dělat kvalitní snímky. Doposud žádný jeho počin však nebyl tak zbytečný jako aktuální film Po strništi bos.

Kuky a Tři bratři se pokoušeli o vkusnou moderní pohádku, jichž u nás mnoho není, Vratné lahve měly potenciál reflektovat život hrdinů a tím i diváků a domácí ambice Tmavomodrého světa jsou očividné. Jaký potenciál má ale tato adaptace z části autobiografické knihy Svěráka seniora?

V Po strništi bos se vracíme k hrdinům dodnes vynikající Obecné školy. Navštěvujeme je o pár let dřív než minule - během války, kdy rodina musí opustit Prahu a žít u příbuzných na venkově. Malý Eda (Alois Grec) se má vypořádat s nepříjemnou velkou historií, najít přátele, proniknout do rodinného tajemství a zjistit, že "černá ovce rodiny" strýc Vlk vlastně není zase tak zlý.

Brzy prozrazené tajemství

Jenomže Po strništi bos je nejhůře odvyprávěný Svěrákův film. Skládá se z nenavazujících epizod z vesnice, jež mají být propojeny Vlkovým (Oldřich Kaiser) příběhem.

Podobnou strukturu volila už Obecná škola - s tím rozdílem, že v ní se nosná linie, otázka hrdinství či lží Igora Hnízda, vynořovala postupně a divák musel vnímat každou scénu jako součást celku.

V Po strništi bos se Vlkův příběh okamžitě odděluje jako "hlavní tajemství" a všechny scény, jež s ním bezprostředně nesouvisí, se rovnou ukazují jako zbytečné.

Vzhledem k tomu, že pointa celého Vlkova dilematu se v humpoláckých náznacích odhalí téměř hned, ztrácí ústřední motiv funkčnost. Divák prostě nemá nad čím dumat. Vypravěčská lehkost, s níž se podařilo udržet pohromadě Obecnou školu a odvyprávět stejně nostalgický příběh o relativitě hrdinství, není vůbec ve hře.

Zbývají tedy humorné scénky s Edovými rodiči (Ondřej Vetchý, Tereza Voříšková) a dědečkem (Jan Tříska), jež se vyznačují především fetišistickým imitováním postav z Obecné školy.

Tereza Voříšková je schopná herečka, jistě by dokázala předvést svébytný výkon, zde je však nucena k až nepříjemnému imitování Libuše Šafránkové.

Totéž platí o Vetchého variacích na Svěráka staršího. Jan Svěrák už tak nepropadá jen nostalgii po dětství a nevinnosti, ale i vlastních raných filmech, které se mechanicky pokouší znovuoživovat, místo aby točil nové.

Zásadní prostor mají scény s dětskými herci, kteří jsou obsazení tak skvěle, že působí jako nadesignované loutky. Mají být především roztomilí, což se daří, a jejich pitvoření dokáže sem tam vyvolat úsměv. Za jejich topornost se na ně nelze zlobit, stejně jako se nejde zlobit na košík plný koťátek.

Zlobit se můžeme jen na Jana Svěráka

Zlobit se dá jen na Jana Svěráka, protože ať už je jeho rozhodnutí zůstat v Česku a točit rodinné filmy podle tátových scénářů jakékoliv, Po strništi bos je líný, zbytečný film.

Po strništi bos

Česká komedie, 2017, 111 minut
Režie: Jan Svěrák
Scénář: Jan Svěrák
Knižní předloha: Zdeněk Svěrák
Hrají: Tereza Voříšková, Ondřej Vetký, Alois Grec, Jan Tříska, Viera Pavlíková, Oldřich Kaiser, Petra Špalková, Hynek Čermák a další
Hodnocení Aktuálně.cz: 50 %
Premiéra: 17. 8. 2017
Distribuční společnost Bioscop

Řemeslná zručnost jeho týmu se kromě několika krásných záběrů nemá jak předvést. Jediný posun po všech letech je v tom, že celý příběh sledujeme zastřeně snovou optikou. Díky nové technologii je možné přidat i několik opravdových snových scén, zasněnost zbytku filmu se tak povyšuje nad realitu a Svěráci zdárně dokončují svůj útěk před světem.

Z jiného úhlu pohledu je Po strništi bos fyzičtější než Obecná škola. Ondřej Vetchý stahuje králíka a synek si důkladně prohlíží jeho vnitřnost. Později, snad aby objevil živočišnou lidskou podstatu, sleduje Oldřicha Kaisera, který močí ve stejný moment jako kůň. Cítit se dá i sexuální napětí v přítomnosti děvčat a žen (což platilo už u Obecné školy). Tady jako by Svěrák pokukoval po komplexnosti Felliniho Amarcordu.

Sofistikovanost a jakýkoliv dopad takových chvil ale chybí. Jediná ambice aktuálního Svěrákova díla je rozněžnit publikum složením pocty staré dobré době, kdy byli lidé víc v kontaktu s historií, s přírodou i se sebou.

Jistě se najde publikum, jemuž toto nastavení bude stačit a Svěráka nakonec pochválí za banálně čistou krásu, která jeho nový snímek prostupuje. Tomu budiž přáno. Ostatní už beztak vědí, co se na ně chystá.

 

Právě se děje

Další zprávy