Poprvé v metropoli vystoupila v roce 1988, od té doby zde účinkovala dvanáctkrát včetně této neděle. Znovu se vrátí napřesrok, ve vysočanské O2 areně vystoupí 22. a 24. února.
Úvodní liják, jenž povětšinou černě oděné posluchače krátce proměnil v barevné ostrůvky pláštěnek, nakonec ustal dřív, než se rozezněla úvodní skladba My Cosmos Is Mine. Ta otevírá rovněž aktuální desku nazvanou Memento Mori.
Okamžik, kdy odcházející černá mračna ten den naposledy nechají zasvítit zapadající slunce, přeneseně vystihuje povahu tvorby Depeche Mode - přestože jejich písně často vyprávějí o opuštěnosti, závislostech, lidských slabostech a temnotě, obsahují i špetku naděje, jak před lety v rozhovoru řekl hlavní autor Martin Gore.
Všechna tato témata dobře odpovídají těžišti kariéry Depeche Mode. V 80. a 90. letech minulého století odpovídali na melancholii žánru post-punk, smutek a silné prožitky gotického rocku i devadesátkový drogový rauš. Oproti mnohým vrstevníkům se namísto kytar vyznačovali užitím syntezátorů, jejich zvuk včlenili do mainstreamu a přispěli tím ke vzniku žánru synthpop.
Přestože skladba My Cosmos Is Mine má zlověstně plíživý zvuk, text pracuje s obrazem vlastní svatyně, prostoru, kam nikdo nemůže zasáhnout, kde se lze ukrýt před krutostmi světa.
Na velkoplošných obrazovkách, kde režie později pracuje s frenetickými střihy i přehnanou saturací barev, až hudebníci vypadají jako načervenalé stíny, s každou frází přibývají bílé tahy. Postupně utvářejí písmeno M, které rovněž figuruje uprostřed pódia jako prakticky jediná jevištní rekvizita. Po celou dobu zároveň slouží coby obrazovka, kde se však výjevy objevují v symetrii jeho tvaru, jako když v něm při skladbě Everything Counts tančí ruce v bílých rukavicích.
Obrys M jako by zároveň vystihoval současnou situaci Depeche Mode - po loňském úmrtí dlouholetého člena Andyho Fletchera v kapele zbyly dvě silné osobnosti, zpěvák David Gahan a Martin Gore střídající klávesy s kytarou. Ti k sobě bez svorníku v podobě třetího člena našli cestu při nahrávání březnové desky Memento Mori neboli Pamatuj na smrt. V Letňanech z ní nakonec hrají pět skladeb. Materiál vznikal už během pandemie nemoci covid-19, vyznění nicméně nelze oddělit od Fletcherova úmrtí.
Smíření nabízí především singl Ghosts Again, který patří také k vrcholům pražského koncertu. Poslední zbytky denního světla mizí, když do - oproti studiové verzi mírně hlasitějšího - basového bublání zní tato skladba, v níž se radost ze života snoubí se zármutkem po ztracených bližních. Končí useknutím připomínajícím náhlý konec života.
Na koncertě, kde Gahana s Gorem doprovázejí ještě bubeník Christian Eigner a multiinstrumentalista Peter Gordeno, se jako vzpomínka na Fletchera objeví také jeho postupně se proměňující fotografie během písně World in My Eyes.
Takové momenty samozřejmě patří k údělu kapel, které na scéně působí dlouho, Depeche Mode s jejich nyní třiačtyřicetiletou kariérou nevyjímaje. Pražské publikum z letmého pohledu tvoří především lidé, kteří s nimi vyrůstali. Svým způsobem ale sestava dokázala zůstat přítomná - na předposledním albu Spirit z roku 2017 se vyjádřila k politickým vřavám koncentrovaných v osobě tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa, stejně jako ke klimatické krizi.
Letos zase její skladba Never Let Me Down Again ze staré desky Music for the Masses zazněla v postapokalyptickém seriálu HBO The Last of Us, díky čemuž se její poslechovost na streamovacích službách víceméně přes noc ztrojnásobila.
Kapela s ní koncert téměř uzavírá, hraje ji těsně před svým největším hitem a poslední písní večera Personal Jesus. Navzdory roku vydání 1987 může Never Let Me Down Again promlouvat také k mladším lidem - touha po mentálním úniku z nepříznivé reality s více či méně tíživými vyhlídkami se celkem snadno napojí na dialog syntezátorů s pianem a přitažlivý hlas, jímž David Gahan vládne po celou dobu koncertu.
Mimo své party se zpěvák pravidelně roztáčí v piruetách, naopak se zdržuje obstarožních gest typických pro rockové velikány. I touto uměřeností Depeche Mode působí svěže, člověku není trapně, když pozoruje někoho, kdo očividně neválčí se svým věkem. Elektronický zvuk skupiny navíc mnohem více odpovídá světu obehnanému stroji.
Poslouchat, potažmo navštívit koncert Depeche Mode dnes bezpochyby neznamená to samé co před třiceti lety. Jejich spojení bytostně lidských zkušeností moderního věku se zvuky nastupující výpočetní techniky už v popovém kontextu nepůsobí radikálně a zaplněná letňanská plán to jen potvrzuje. Místo toho Depeche Mode se všemi svými zkušenostmi nabízejí smíření uprostřed hučícího strojového věku.
Kapela se na přídavky vrací s písní Waiting for the Night, nečekaným vrcholem, kde v táhlém tempu David Gahan mimo jiné zpívá: "Čekám, až padne noc, kdy je všechno snesitelné, a v tom tichu vše, co cítíš, je klid."
Když pak dozní poslední tóny Personal Jesus a člověk se postupně vyvazuje z proudu návštěvníků, až skončí na chvilku sám, může i díky viděnému a slyšenému v sobě takový okamžik nalézt.
