Fletcher se narodil v anglickém Nottinghamu. Dospíval v Basildonu, malém, ale prudce rostoucím městečku půl hodiny autem od Londýna. Bavil ho punk, ale poté, co roku 1977 se spolužákem Vincem Clarkem začal dávat dohromady jednu kapelu za druhou, propadl kouzlu syntezátorů.
Elektronické klávesové nástroje tehdy díky sériové výrobě zlevnily a stály tolik, co dobrá kytara. Kapely takzvané nové vlny se bez nich najednou nedokázaly obejít. V Anglii navíc letěla móda německých elektronických experimentátorů, jako byli Kraftwerk, Faust nebo Tangerine Dream.
Clarkeova a Fletcherova kapela se inspirovala oběma trendy. A když se rozšířila o další dva přátele Martina Gorea a Davea Gahana, vznikla parta hráčů na syntezátory. Zrodili se Depeche Mode.
Po prvním albu Clarke odešel do dalších elektronických skupin Erasure a Yazoo, ale Depeche Mode dál fungovali bez něj. Možná i zásluhou Andyho Fletchera, který měl odjakživa pověst dobré duše kapely. Bylo tomu tak po celou dobu jejich existence. Fletcher jako hudebník, to je velmi chudé téma. Angličtí fanoušci mu už od 70. let říkali "viditelný neviditelný". Na koncertech i deskách hlavně operoval se samply a různými zvukovými dotáčkami.
V době, kdy band experimentoval s jinými než elektronickými nástroji, hrál v některých skladbách na baskytaru. "Martin vymýšlí hudbu a texty, Dave zpívá, Alan dobře hraje a já se tak motám kolem," popsal svou roli v dokumentárním filmu D. A. Pennebakera z roku 1989. Tehdy byl členem formace ještě Alan Wilder, který odešel v polovině 90. let.
Andy Fletcher jako jediný ze souboru nezpíval a zlé jazyky říkaly, že když začal, technici měli nařízeno jeho hlas stáhnout. Ani autorství, ani spoluautorství písní nebylo jeho doménou. Zato vydatně sloužil coby pomyslný vedoucí podniku. "Měl skutečně zlaté srdce a vždycky tu byl, když jste potřebovali podporu, popovídat si, zasmát se nebo si dát studenou pintu," vzpomínají na něj dnes spoluhráči.
Řešil občasné kohoutí vztahy mezi spoluhráči Gorem a Gahanem, držel pohromadě hudební koncepci, organizoval věci v pozadí a stal se mluvčím kapely. Díky němu měli v 70. a 80. letech cosi ve velké pop-music nemyslitelného: existovali bez manažera.
Depeche Mode pracovali, a snad budou i nadále, v cyklu běžném pro velké rockové kapely. Rok trvá nahrávání alba, další jeden až tři roky ho hrají na celosvětovém turné. Na nich často navštěvovali i Prahu, poprvé sem přijeli už v březnu 1988. A Fletcher si to pamatoval.
"Nebylo tenkrát běžné hrát za železnou oponou. To se vryje do paměti," řekl před devíti lety pro Hospodářské noviny. "Dodnes vnímám takovou temnou, dusnou atmosféru a určité napětí až do poslední chvíle před vystoupením. Dovolí nám hrát, nebo to na poslední chvíli zakážou? A podobně si pamatuju, jak se to na pódiu všechno zlomilo, jak jsme cítili v tom davu harmonii s tím, co hrajeme, a chuť tu muziku do sebe vtáhnout," vybavoval si.
Od té doby se do Česka vrátili již desetkrát, naposledy hráli roku 2017 v pražském Edenu a rok nato v O2 areně.
Po skončení šňůry si zpravidla dají rok dva volna. V tomto mezidobí se někteří, zejména Martin Gore a Dave Gahan, věnují sólovým nahrávkám. Andy Fletcher takové ambice nikdy neměl. Jeho zájmy se ubíraly spíše k hudebnímu byznysu. V roce 2002 založil vlastní gramofonovou firmu Toast Hawaii, s níž však podepsala smlouvu jen jedna kapela, Client. Takové činnosti se člověk musí věnovat kontinuálně, což při celosvětovém turné Fletcher nezvládal. Později ve volném čase alespoň DJoval po Evropě.
Jeho tmelící role bude Depeche Mode určitě chybět. Zbylým dvěma členům je už také šedesát. O tom, že by jeho úmrtí znamenalo definitivní konec slavné kapely, však lze zatím jedině spekulovat.