Recenze: Padesát nudných odstínů pana Greye. Z "porna pro mamky" se stala literární nekrofilie

Boris Hokr Boris Hokr
11. 2. 2016 6:19
Tři roky po završení trilogie Padesáti odstínů, které se prodalo přes sto milionů kusů, se E L James vrací s dalším pokračováním. Náplní je ten samý obsah původních tří knih, tentokrát z pohledu pana Greye. „Kdyby nebylo těch 560 stran textu tak úmorných, skoro by se dalo tvrdit, že se z porna pro maminky stalo porno pro kritiky, protože tady se poprava, ta největší zábava v jednotvárně šedivém životě kritikově, v podstatě vyžaduje,“ píše v recenzi Boris Hokr.
Foto: 50 odstínů šedi

Christian Gray je ani ne třicetiletý superúspěšný byznysmen, který si létá vlastní helikoptérou, kupuje a zase prodává firmy a rozkazuje tisícům zaměstnanců. Je posedlý kontrolou – všeho a všech. Ženám se z něj podlamují kolena, muži chtějí být jako on. Není divu, že o sobě tvrdí, to co tvrdí: „... se mnou život vyjebal... Všechno, co ze mě zbylo, je padesát odstínu šedi.“

Ano, tři roky po završení trilogie Padesáti odstínů, která se triumfálně proletěla knihkupectvími celého světa (více než sto milionů prodaných kusů), se autorka skrývající se pod pseudonymem E L James vrátila s dalším románem. Jeho náplní je vlastně to samé, co vyprávěla kniha Padesát odstínů šedé – jen nyní z pohledu pana Greye (který samozřejmě nebude nikdy tak Šedý jako Gandalf)

Vpokračování aneb hlavně nic nového

Oslí můstek do světa fantasy není odkazem na původ trilogie o vztahu pána libujícího si v jakési romantické obdobě BDSM a naivní slečny toužící po květinách, srdci a držení se za ruku místo za... spoustu věcí. Jde spíše o to, že právě ve fantastice se až příliš často objevují nejen prequely či sequely, ale řekněme i jakási vpokračování: knihy, které se snaží čtenáře přesvědčit, že napsat o boji proti Sauronovi z pohledu Smíška je super nápad... na který je třeba navázat i pohledem Pipina a dalších členů Společenstva. E L James má naštěstí v zásobě jen jednoho pána na holení.

Foto: Michael Lionstar

Zbytečnost takového projektu to ovšem spíš jen podtrhuje. Že už předchozí knihy série nebyly zrovna literárními drahokamy, je bráno asi stejně, jako od Neila Gaimana vypůjčené tvrzení, že Jupiter je větší než tenisák – je to pravda, ale zdaleka to nevystihuje realitu. Přesto měly ty knihy smysl – minimálně v tom, že donutily lidi číst (a pak taky jít do kina), dokonce se snad občas i zajímat o některá v trilogii znásilněná témata. Ale ne nadarmo se o Padesátce mluvilo jako o „pornu pro maminky“ – harlekýnky prostě už vyšuměly a nové století si žádalo přitvrdit. A zlobivé čtenářky potrestat, švih švih.

Jakkoliv byla hrdinka Anastasia Steelová nereálná a šustící papírem, nebylo těžké ztotožnit ji s hrdinkami denních snů o velké lásce. Její chování středověké ošetřující panny, která svým trpícím citem zachrání svého rytíře, se nemusela kritice líbit, ale dávala smysl a měla alespoň nádech něčeho, co by se dalo s velkou mírou tolerance a pohledu ze sousedního státu jevit jako autenticita – což je jinak prvek, který v knihách potkáte jen v poděkováních čtenářům, kteří změnili autorce život.

Ovšem pouštět se s jejím literárním arzenálem do studie mužského pohledu na celou story... No, minimálně to chtělo odvahu. V tom lepším případě. Každopádně výsledná kniha je ještě větším „zážitkem“ než původní trilogie. A kdyby nebylo těch 560 stran textu tak úmorných, skoro by se dalo tvrdit, že se z porna pro maminky stalo porno pro kritiky, protože tady se poprava, ta největší zábava v jednotvárně šedivém životě kritikově, v podstatě vyžaduje.

Zraněná laň jak na dlani ztlelá

Absurdní obraty popisující vášeň a probouzející se cit obou milenců jak z Čechova v úpravě Marie Majerové, obsese slovem „bejby“ a všespásné označení druhé strany za „matoucí“ (to je to, jak mluví zamilovaní o svém protějšku, když se chová jako debil, ale oni jej nechtějí zranit)...

Do toho neustále rostoucí frustrace, že na první sex se v tomhle „pornu“ čeká přes sto stránek, následně neustále rostoucí frustrace z toho, kde je sakra ta perverze, když James popisuje praktiky, nad kterými by zrudnul tak Santa Claus při extravagantnějším sestavování seznamu zlobivců... A ano, konstantní frustrace z toho, proč že si Gray o sobě vlastně myslí, že něčím trpí, a kdy a jak sakra vybudoval svoje impérium. To čtení je fakt práce.

Nejnápaditější částí knihy je tak přepis e-mailové korespondence mezi Anastasií a Christianem – vzniká podezření, že vzniklo využitím původní knihy a klávesové zkratky ctrl c a následně ctrl v – ale budiž, pořád je třeba ocenit práci, třebas zpětně, kterou si autorka dala s vymýšlením nápisů v předmětu zmíněných e-mailů, a fakt, že se jí podařilo vyhnout tomu nudnému Re: na sto způsobů.

Z hlediska onoho proklamovaného ponoru do týraného nitra pana Greye ovšem kniha selhala. Muž, který ze stránek románu vystupuje, je parodií osudových hrdinů anime seriálů, kteří zachmuřeně nesou svá břímě a občas zničí/zachrání svět... případně hrdinů yaoi mangy, jak se objevili i v jednom z posledních dílů populárního seriálu South Park.

Vtip je v tom, že Japonci i do naprosto schematické postavy dokáží narvat emoce, a když mají slabší chvilku, zachrání to stylizací. James bohužel žádnou záchrannou brzdu nemá, protože její svět se tváří realisticky, ale beztak nemá dostatek detailů, aby působil živě a odpoutal pozornost od ústřední tragédie.

Protože právě v tu se erotická série v Greyovi proměnila. Neumělé náhledy do světoznámého vztahu pohledem kvazisamce Graye ukazují jediné: jak moc je kniha špatná. A okouzlení hlavního hrdiny křehkou krásou zraněné laně Anastasie tak neodvratně dospělo k bodu, kdy ona laň chcípla, zetlela a čtení knihy se stalo svého druhu literární nekrofilií.

E L James: Grey, x.y.z, Praha 2016, s. 560.

 

Právě se děje

před 46 minutami

Soud v Číně poslal do vězení hongkongského knihkupce Minhaie

Soud v Číně poslal za nezákonné poskytování zpravodajských informací do zahraničí na deset let za mříže hongkongského vydavatele a knihkupce se švédským občanstvím Gui Minhaie, napsala agentura Reuters.

Kauza Minhaie, který prodával knihy píšící velmi otevřeně o čínských vůdcích, zkomplikovala vztahy mezi Pekingem a Stockholmem.

Minhai byl jedním z pěti hongkongských nakladatelů a knihkupců, kteří zmizeli na přelomu let 2015 a 2016 a později se objevili ve vazbě v pevninské Číně.

Další zprávy