Bruce Springsteen je jednak pořád ve svém oboru „The Boss“ jasná jednička (a nejen proto, že by se konkurence rozpadla nebo pomřela, jak se bohužel stalo u řady legend především hard rocku sedmdesátých let) a jednak má rozhodně největší potenciál oslovit v dobrém slova smyslu každého; tedy nejen nadšence pro jasně vymezené hudební žánry a epochy nebo elitářské fajnšmekry či stárnoucí nostalgiky, ale skutečně každého bez rozdílu věku, pohlaví a společenského stavu.

Nu a nadto se kosmopolitní a kabaretně uvolněný Berlín stal po obnovení činnosti s E Street Bandem jakýmsi ideálním záhumkem fanoušků nejen z Německa, ale i z Polska, Slovenska a Česka.

Pro ty, kdo pamatují výborný pražský koncert z roku 2012, navíc nabídla nedělní show na Olympijském stadionu zajímavé srovnání. Čtyři roky starý koncert nabídl v Edenu zpěváka s kapelou podporované mohutným dechovým sborem a vystoupení složené z 29 písní bylo symbolicky rozděleno emotivní vzpomínkou na předčasně zemřelého saxofonistu Clarence Clemonse do bloku volněji aranžovaných písní a dravých rockových vypalovaček.

V Berlíně se Springsteen opíral „jen“ o základní členy E Street Bandu a od začátku sázel na rockový drajv písní především z období třetího až sedmého alba.

Pro turné uspořádané ku pětatřicetiletému výročí od vydání alb(a) The River logická volba. Jednotlivé písně totiž spolehlivě generovaly energii (obdiv před výkonem šestašedesátiletého Springsteena je srovnatelný snad jen s obdivem k fanouškům, kteří vydrželi v kotli před pódiem po celý, tři hodiny a dvacet minut trvající koncert bouřit nadšením) a zároveň nabízely jakýsi stroj času.

Řeč přitom není jen o evokaci dob, kdy byl člověk mladý, plný energie a zažíval první lásky (ovšem i střety se smrtí či až absurdním bezprávím), ale také o návratu do světa, který byl doslova vystavěn rockovými písněmi a v němž se řada fanoušků pokoušela více či méně úspěšně žít souběžně se světem skutečným. Je to svět nočních tahů velkoměsty, kouzel nalezených na asfaltových plochách dálnic a v pohledu osudových dívek i ještě osudovějších přátel... ale také prvních poznání rozporů, které shrnuje název hned první písně berlínského setu (Adam Raised a Cain).

Bruce Springsteen | Foto: ČTK

Sázka na rockovou jízdu znamenala dvě věci – emoce tentokrát generovaly především zážitky publika s konkrétními písněmi a osobní naladění na mikropříběhy, v jejichž vyprávění byl Springsteen vždy mistr (v případě, že někdo nechápe, o čem mluvím, doporučuji pozapomenutý, ovšem geniální „queenovský“ komiks Freddie a já Mika Dawsona). Ne že by se v Berlíně nedostalo na ohlédnutí za zemřelými členy skupiny, ale nebyl to prostě tentokrát emoční vrchol. Druhou věcí pak je skutečnost, že do vlastně stejně dlouho trvajícího koncertu se oproti Praze vešly hned čtyři další písně.

Jinými slovy – tempo bylo vražedné, a to i přes to, že došlo na již tradiční bonusy pro diváky v podobě vytažení z publika dětského zpěváka pro refrén Waitin' on a Sunny Day, rozšířenější taneční číslo k Dancing in the Dark nebo vybírání „písní na přání“, kterým Springsteen a jeho parta znovu a znovu dokazují, jaký mají záběr a jak perfektně je tahle rocková mašina nastavená (sledování setlistů v rámci jednotlivých turné dává rozhodně úctyhodné údaje o počtu nastudovaných písní).

A na tempu koncertu neubraly ani angažované kousky typu American Skin (41 Shots) – v případě sarkastické, přesto patriotické klasiky Born in the U.S.A. by to ostatně snad ani nešlo, i kdyby se nakrásně dostalo na některou z nerockových aranží (namátkou folkovou z projektu Tracks nebo mírně „indickou“ verzi z živáku Live in New York City) – či hymnické balady o naději, které by u jiných interpretů vyzněly jako ukázkové kýče (Land of Hope and Dreams).

Springsteen je na koncertech vůbec mistrem v tom, jak se má chodit na úzké hraně mezi kýčem a autentickou výpovědí rockera, který na jedné straně dokázal vydělat stamiliony, ale stále staví své písně na příbězích „obyčejných lidí“; který dokáže napsat sto a jednu píseň o lásce i bezpočet výsostně politických kousků... A který si evidentně užívá každý okamžik na pódiu a každý verš, který mu vrátí desítky tisíc hlasů na stadionu (především v Spirit in the Night, která slouží tradičně jako lakmusový papírek naladění publika, a melancholické My Hometown), ale jenž se proslavil naprostou cílevědomostí v budování kariéry a neváhal E Street Band na mnoho let pustit k vodě.

Ovšem pokud obě strany ztratily několik let (v případě Springsteena je vlastně v období bez E Street Bandu skutečně nadprůměrné jen album The Ghost of Tom Joad, jehož úvodní píseň posloužila jako otvírák pražského koncertu – protože právě při příležitosti vydání tohoto alba zavítal kdysi Springsteen poprvé koncertně do Česka), znovuobnovení spolupráce se nese v až hollywoodském duchu prozření a nalezení té správné rockové cesty.

E Street Band skutečně naživo působí jako rodina, do které jsou na každém koncertě zas a znovu přibírání všichni fanoušci bez rozdílu. A za zmínku v tomto ohledu stojí i to, že při tradiční představovačce byl opomenut jediný člověk – sám principál. Který si ovšem zase na samý závěr střihl komorní verzi hitu Thunder Road – tedy písně známé především v rockové verzi plné vzdoru, která ale v provedení pro kytaru a foukací harmoniku ukazuje, proč byl Springsteen dlouho brán jako jakýsi druhý Bob Dylan (ke kterému sám vzhlížel, ale rozhodně se svým obdivem nenechával svazovat).

Než však k tomuto „akustickému“ rozloučení s Berlínem došlo, konala se na Olympijském stadionu jedna velká mše za rock´n´roll a jeho schopnost spojovat a vzbuzovat naději, že ten zmíněný rockový svět skutečně někdy a někde existoval a že je do něj pořád ještě možné nalézt vchod, aniž by se jednalo o laciný únik, jako spíš o pokus vnímat život jinak – spravedlivěji a opravdověji.

A Berlín – v němž před koncertem i po něm snad každý pouliční muzikant nabídl své vlastní verze Springsteenových písní – je místem, kde se zdá být onen vchod do země zaslíbené blíž než kdekoliv jinde.