Čtyřiapadesátiletý Američan je především v poslední dekádě posedlý tím, jak adaptovat různé umělecké formy. A nikoli nutně pouze v podobě převodu konkrétního díla na plátno kin.
Snímek Grandhotel Budapešť z roku 2014 pojal stylem, jakým spisovatelé konstruují velké, vrstevnaté romány. V předloňské Francouzské depeši Liberty, Kansas Evening Sun zkusil dostat do filmové podoby dokonce časopis - ne zápletky či historky z jednotlivých článků, ale celé vydání se všemi podstatnými rubrikami.
Letošní, zatím poslední celovečerní projekt Asteroid City pak poměrně komplikovaně pracoval s jevištními postupy a estetikou. Šlo o rekonstrukci divadelní hry, která se odehrává před i za kulisami.
Wes Anderson vymýšlí komplexní vypravěčské rámce, je uhranutý detailem i pestrou estetikou, která má obvykle daleko od reality. Ve svých pestrobarevných světech ale jako by se čím dál více ztrácel. Snad s výjimkou právě Asteroid City, kde příběhové i stylistické hříčky - tak jako v jeho nejlepších filmech - doplňovala melancholie.
Po tomto - na režisérovy poměry pozoruhodně závažném, až bezvýchodném - snímku se nyní Anderson vrátil k adaptaci konkrétních děl. A vkročil na nové území: do televize. Tedy přesněji řečeno do videotéky Netflix.
Nový, třičtvrtěhodinový Podivuhodný příběh Henryho Sugara a trojice dalších zhruba sedmnáctiminutových adaptací povídek Roalda Dahla chce vzdát hold mistrovství britského spisovatele, který žil v letech 1916 až 1990 a pohyboval se na zvláštním rozmezí tvorby pro děti i dospělé.
Jako obvykle se filmař obklopil špičkovými herci, z nichž většina patří k jeho stálým spolupracovníkům. Ale ne všichni: jedním z vypravěčů úvodního, nejdelšího příběhu je Benedict Cumberbatch, k němuž přibývají hned tři další.
Podivuhodný příběh Henryho Sugara líčí osud boháče, který nabyl mystické schopnosti vidět skrz předměty a začal je využívat v kasinech. Pohybuje se na pomezí animovaného a hraného snímku. Diváci se s postavami noří do pestrobarevných kulis džungle, které se odkrývají jako na divadle či jako ve starém kresleném filmu typu imaginativních děl Karla Zemana.
Jenže Anderson chce bohužel zároveň testovat limity vyprávění a malé obrazovky. Není tu okamžik, kdy by vypravěč nehovořil - jako by tvůrce chtěl pracovat podle starých televizních pravidel dávno před érou takzvané quality TV. Připomíná tak doby, kdy se hlavně pořád muselo mluvit, aby přístroj přinášel do obýváků neustávající dennodenní proud informací, ať už se jeho osazenstvo na tento zářící středobod místnosti zrovna soustředilo, či nikoli.
Vizuálně je Anderson opět přepečlivý jako vždy, akorát tentokrát vůbec neadaptuje dílo na obrazovky, spíše vytváří jakousi televizní podobu knižní ilustrace Dahlových povídek. Co vypravěč říká, to postavy replikují svými činy. Mnohdy někdo začne mluvit ve své roli a poté vše dokončí ve třetí osobě.
Filmař s pomocí svého kameramana Roberta Davida Yeomana opět staví nerealistické kulisy, tentokrát si ale ještě více dává záležet na tom, aby opravdu vypadaly jako z nějakého televizního studia.
Výsledkem je podivná konceptuální sabotáž Dahlovy tvorby. Ve Fantastickém panu Lišákovi uměl Anderson rozvinout posmutnělou bajku o zvířatech, která nejsou ani zvířaty, ani lidmi. V nynějších krátkých dahlovských příbězích nemá čas jakkoli pobývat s hrdiny. Jde jen o jednorozměrné hříčky, jež na publikum zarputile vytahují manýristické fígle v podobě vršících se zcizujících efektů.
Podivuhodný příběh Henryho Sugara se celý točí okolo rozdílu mezi trikem a skutečnou mystickou schopností. Tím spíš bolí, že se jakékoli kouzlo vytrácí pod náporem tvůrčích voleb filmaře, který je až příliš v zajetí svých kousků.
Ještě hůře tento pokus "ilustrovat" dopadá u kratších příběhů. Například povídka Labuť končí velmi jímavě, ale Anderson se natolik soustředí, kdy přeostří do jakého rámování a optiky, kdy provede další kudrlinku, že spíše než aby hlas vypravěče umocnil, tak sílu tragického závěru rozmělňuje.
Wes Anderson točí nejlépe, když se zaměří na méně protagonistů a nechá nás alespoň s některými něco prožít. Tak jako když na začátku kariéry pojednával o výstředních teenagerech, jako když nechal partičku bratrů ve snímku Darjeeling s ručením omezeným navzdory mnoha groteskním eskapádám prožít i posmutněle tiché chvilky.
Jakmile nemá čas - nebo chuť - se svými hrdiny spočinout, ztrácí se ve stylistických manýrách. Platí to jak pro nové krátkometrážní filmy, tak pro jeho nejkomplikovanější, ale rozhodně ne nejlepší fresky typu Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun nebo Grandhotel Budapešť.
V těchto hezkých, neživotných omalovánkách si přední hollywoodské hvězdy užívají své záměrně divadelně strojené herectví. A také mohou sloužit k nekonečným rozborům, co přesně měl tentokrát Wes Anderson za lubem.
Pro někoho může být rozkoš je donekonečna rozebírat, ale navzdory vizuální hravosti se na ně moc koukat nedá. Nebo lépe řečeno: ono dívání se k prožitku mnoho nepřidá. Pokud by tyto čtyři povídky z Netflixu vyšly jako audioknihy, zas tak moc by se nezměnilo.
