Jak zfilmovat časopis. Filmař Wes Anderson dovedl svůj hravý styl na hranici

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
19. 11. 2021 11:55
Kdyby se soutěžilo o největšího hračičku mezi současnými režiséry, dvaapadesátiletý Američan Wes Anderson by měl u sázkařů nepochybně silný kurz. Novinka nazvaná Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun, kterou od čtvrtka promítají kina, je nejkoncentrovanější a nejdetailnější z jeho snímků. Ale pravděpodobně také nejhorší.

Už od průlomového díla Jak jsem balil učitelku z roku 1998 je Anderson posedlý odkazy k jiným tvůrcům a pečlivě budovanými obrazy, které připomínají oživlé malby. Skoro jako by ani netočil hrané filmy, ale s precizností loutkáře aranžoval herce do kompozic.

Ve svých nejlepších pracích toto hračičkářství paradoxně dovedl k velmi emotivním vykreslením trudných osudů outsiderů.

Ať už Anderson točil o školácích podivínech, o animovaném lišákovi, který byl trochu zvířetem a trochu distingovaným "člověkem", do barevných, silně stylizovaných či přímo loutkových a animovaných děl dostal jemnou melancholii, která hraničila až se zázrakem. Vždyť ty filmy připomínaly pohledy do načančaných domečků pro panenky. Jak by ty postavičky někdo dokázal oživit natolik, že dojmou publikum na celém světě? Wes Anderson ten recept měl.

Už tak silně estetizované snímky však v posledních letech začal formálně ještě víc komplikovat. V sedm let starém Grandhotelu Budapešť navršil mnoho hrdinů i vypravěčských rovin v touze vytvořit filmovou obdobu komplexního vyprávění. Místo ekvivalentu velkého románu o střední Evropě však natočil spíše skrumáž perfekcionistických drobností, které diváka zahltí, navzdory mistrovství detailu ale končí u manýristické předvádivosti.

Novinka Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun jde v tomto zapomínání na hrdiny a bujení formální "vyfintěnosti" ještě dál. Přitom vychází ze zdánlivě obyčejné premisy.

Anderson rád čte barvité reportáže v časopisu New Yorker, takže se rozhodl vzdát hold novinařině. A také francouzské kinematografii, neboť svůj smyšlený magazín umístil do fiktivního francouzského městečka.

Film Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun promítají kina od čtvrtka. | Video: Falcon

Místo jednolitého příběhu na plátně buduje něco ještě komplikovanějšího než v Grandhotelu Budapešť. Natočil filmovou verzi jednoho čísla časopisu: tři hlavní reportáže a trochu té žurnalistické omáčky okolo. Jenže opět se minul s podstatou média, o němž chce láskyplně točit.

Reportáže New Yorkeru jsou uhrančivé. V nejlepší tradici americké žurnalistiky začínají větami, za něž by méně talentovaní novináři byli možná ochotni zabíjet. Autoři New Yorkeru píší barvitě, nebojí se záplav přívlastků ani slov, která mnohdy nutí listovat ve slovníku. Přesto nebrzdí čtivost, naopak, jde o strhující texty.

Wes Anderson začne na diváky v podobně překotném tempu pálit takovéto novinářské monology, zatímco v obraze provádí něco podobného. Každý záběr je puntičkářský, lhostejno, zda trvá jen vteřinu či dvě. Prakticky nikdo jej nestihne beze zbytku vstřebat.

Výsledkem je naprosté přetížení smyslů na hraně únosnosti, umocněné tím, že povídkový triptych nenabízí postavy, s nimiž by byl čas se ztotožnit. Spíše jde o průlet jakýmsi kabinetem kuriozit.

V první povídce šílený malíř hraný Beniciem del Torem maluje abstraktní senzace uvnitř vězení, ve druhé si Anderson dobírá revoltující francouzské studenty, ve třetí se kulinářská zápletka mění v akční film.

Do "zbroje" režisér povolal mnoho hvězd, včetně svých největších oblíbenců Billa Murrayho či Owena Wilsona. A tím výčet nekončí, ve větší či menší roli se objeví Frances McDormandová, Timothée Chalamet, Tilda Swintonová, Willem Dafoe či Adrien Brody. Ale tak jako nahá vězeňská dozorkyně v podání Léy Seydouxové, která coby múza pózuje milenci a velkému, byť psychopatickému umělci, jsou všichni spíše dekoracemi než plnohodnotnými postavami.

V popředí zleva Tilda Swintonová, Lois Smithová, Adrien Brody, Henry Winkler a Bob Balaban.
V popředí zleva Tilda Swintonová, Lois Smithová, Adrien Brody, Henry Winkler a Bob Balaban. | Foto: Searchlight Pictures

Je jistě pozoruhodné, že oblíbený režisér, který si může dovolit zaplavit dílo plejádou skvělých herců, hledá velké výzvy. Třeba vzdát naráz poctu formátu povídkového filmu i novinovým reportážím. A během vyprávění se vypořádat s velkou porcí dějin nejen francouzské kinematografie, kde právě povídkové snímky byly v oblibě.

Jenže výsledkem je především jakési leporelo pro hyperaktivní diváky. Lze se bavit drobnůstkami a odhalováním, na jaké vzory Anderson pomrkává. Jak třeba hned v úvodu hrdinové putují domem, který je takřka kopií stavení ze slavné komedie Jacquese Tatiho. Právě Tati byl podobně umanutým konstruktérem, který ve svých dlouhých a precizních záběrech vytvářel gagy v prvním, druhém i třetím plánu. Zároveň ale dával publiku čas, aby si jich všimlo.

Anderson jako by chtěl neskromně být velkým komikem Tatim i vrcholným modernistou ražení Alaina Resnaise. Přitom natočil jen soubor hříček, které oslní formálním umem, ale zůstávají spíše sbírkou pohlednic z dějin novinařiny a filmařiny. Andersonovy domečky pro panenky tentokrát zůstaly dokonale umělohmotné.

Předvádivost až irituje. Ani nejde poznat, nakolik režisér svým inspiracím píše laskavý filmový milostný dopis a nakolik se pohybuje na hraně karikatury.

Zleva Elisabeth Mossová, Owen Wilson, Tilda Swintonová, Fisher Stevens a Griffin Dunne.
Zleva Elisabeth Mossová, Owen Wilson, Tilda Swintonová, Fisher Stevens a Griffin Dunne. | Foto: Searchlight Pictures

Z prostřední povídky nezůstane víc než přepjaté švitoření mladých revolucionářů, první epizoda se snaží hovořit o kontrastu mezi upřímnou touhou tvořit a snahou zpeněžit geniální dílo. Přitom i onoho génia Anderson natolik karikuje, že výsledkem je spíše legrácka bez jakékoli výpovědi, končící manickou akční scénou.

Možná Anderson opravdu vytvořil svůj dosud nejkomplikovanější film jen proto, aby do všech snah nakonec takzvaně hodil vidle. Aby diváky navnadil a pak je ve všem vykoupal.

V úvodu vypravěč hraný Owenem Wilsonem provádí městem publikum své cestopisné reportáže. Jede na kole, hledí do kamery i všude kolem, do toho neustále hovoří mluvou tak květnatou, že by ji mohl prodávat jako vůně na toaletu. A pak mizí ze scény po schodišti, které se náhle zjevilo.

K takovým gagům jako z grotesky měl Wes Anderson vždy blízko. Najednou jako by se však objevovaly na místech, kam se nehodí, kde působí zbytečně či na sílu. Při sledování plejády výjevů u diváka převažuje pocit napětí. Nikoli však z místy až frenetické akce na plátně, ale z toho, kdy a jak si při sledování snímku zase natluče.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun dovádí Andersonovu tvůrčí metodu na pokraj možného. Do jakéhosi zhmotnělého paradoxu. Vznikl snímek extrémně rychlý a těkavý, který je přitom jen albem pohlednic. Nad nimi lze maximálně pokrčit rameny a poznamenat: hm, hezké, a dál? Filmař, který touží říct stále víc, se dostal do pozice, kdy už neříká nic.

Film

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun
Scénář a režie: Wes Anderson
Falcon, česká premiéra 18. listopadu.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 47 minutami

Vláda USA žaluje Texas, změnou volebních obvodů podle ní diskriminuje menšiny

Americké ministerstvo spravedlnosti dnes podalo žalobu na stát Texas, který podle něj překreslením hranic volebních obvodů diskriminuje tamní latinskoamerickou a černošskou populaci. Jedná se o první žalobu, která napadá nové volební hranice po jejich nedávné změně v souvislosti s se sčítáním lidu. Právní experti očekávají, že se podobných sporů povede celá řada.

Podle americké ústavy se přiděluje počet křesel ve Sněmovně reprezentantům jednotlivým státům podle počtu jejich obyvatel. Ten se zjišťuje každých deset let sčítáním lidu. Texas kvůli nárůstu svého obyvatelstva získal loni nárok na dvě křesla navíc, a bude tak mít 38 zástupců v dolní kongresové komoře. V horní komoře, Senátu, je zastoupení států rovné, každý tam má dvě křesla.

Zvýšením nebo snížením počtu obvodů vzniká nutnost znovu nakreslit jejich hranice, což je v USA předmětem dlouholetých politických sporů. Činitelé politických stran totiž mají k dispozici velice přesné voličské mapy, jež jim umožňují zvolit tvar tak, aby v nově vzniklém obvodu získal jejich kandidát rozhodující výhodu. Proces mají často v rukou komise, které ovládá strana, jež je ve státu zrovna u moci.

Podle žaloby pochází téměř veškerý populační přírůstek v Texasu z komunit Hispánců, černochů a Asiatů, nové mapy těmto skupinám obyvatelstva však nezajišťují možnost, aby si spravedlivě zvolili svoje politické zástupce. Tím stát podle ministerstva porušil některá ustanovení zákona o občanských právech z roku 1965.

před 2 hodinami

Grawemeyerovu cenu za skladbu získala Olga Neuwirth, přijede na Pražské jaro

Prestižní Grawemeyerovu cenu za skladbu, kterou udílí University of Louisville v americkém státě Kentucky, letos získá Rakušanka Olga Neuwirth. Porota ocenila její operu Orlando podle stejnojmenného románu Virginie Woolf. Předloni ji jako první žena zkomponovl na objednávku Vídeňské státní opery. Kromě ocenění Neuwirth dostane šek na 100 tisíc dolarů, v přepočtu přes 2,2 milionu korun.

Neuwirth se tak zařadí po bok prestižních laureátů ceny, k nimž patří současníci Kaija Saariaho, Thomas Adès, Tan Dun a György Kurtág nebo dnes již nežijící Pierre Boulez, Witold Lutosławski a Krzysztof Penderecki. V roce 1993 ocenění převzal český rodák Karel Husa.

Třiapadesátiletá Olga Neuwirth bude příští rok hostem festivalu Pražské jaro. V rámci dvoudenní akce Prague Offspring navštíví pražské Centrum současného umění DOX, kde tři její kompozice zahraje renomovaný ansámbl Klangforum Wien. Cena za skladbu nazvaná po filantropovi Charlesi Grawemeyerovi, jenž žil v letech 1912 až 1993, je udílena od roku 1985.

Zdroj: New York Times
Další zprávy