Když v roce 1969 od Newyorské filharmonie odešel dirigent Leonard Bernstein, sotva mohl mít odlišnějšího nástupce než Pierra Bouleze. Po temperamentním extrovertovi Bernsteinovi, který dirigoval celým tělem, teď před orchestrem stanul precizní a tichý intelektuál. Boulez nepotřeboval ani taktovku, stačily mu konečky prstů.
V dirigentské technice Pierra Bouleze, který v úterý zemřel ve věku devadesáti let, se skrývala celá jeho osobnost. Z Bouleze, jednoho z nejvýznamnějších hudebníků 20. století, místo emocí prýštily myšlenky.
Narodil se ve francouzském Montbrisonu u Loiry a chodil do katolické školy. Ačkoliv později prohlašoval, že katolický Bůh selhal, cosi z církevního asketismu i duchovního zápalu v Boulezovi zůstalo. Působil dojmem světce, který je přesvědčený o své pravdě a je ochoten za ní pevně stát proti celému světu. A jako Tomáš Akvinský o ní přinášet nezpochybnitelné důkazy.
Na Pařížské konzervatoři byl Boulez žákem skladatele Oliviera Messiaena, s nímž pronikal do dvanáctitónové techniky, pro mnohé posluchače dodnes neproniknutelné. Stal se tvůrcem kompoziční techniky zvané integrální serialismus a tím sám sebe zařadil do dlouhé řady hudebního vývoje, od Bacha přes Beethovena a Schönberga.
Měl by do ní patřit i Johannes Brahms, ale nad ním sám Pierre Boulez především v mládí spíš ohrnoval nos. A raději pokračoval k elektroakustické a počítačové hudbě.
Boulez byl tichý člověk, avšak nedostatkem sebevědomí netrpěl − v tom by si rozuměl se skladatelem Richardem Wagnerem. Sám Boulez ostatně v Paříži "zhmotnil" jeden wagnerovský sen o místě neomezené tvůrčí svobody. Jmenuje se IRCAM − L'Institut de recherche et coordination acoustique/musique − a o jeho založení Bouleze v roce 1970 požádal francouzský prezident Georges Pompidou.
V hudbě 20. století sehrál Boulez možná největší roli jako prorok. Současnou hudbu obhajoval a prosazoval všude, kde mohl. Potřeba přiblížit ji publiku ho nakonec dohnala i k dirigování, Boulezova dirigentská sláva nakonec paradoxně převýšila skladatelskou.
Pokud se ale rozhodl nastudovat libovolné dílo, vždy to znamenalo něco víc než běžnou dirigentskou práci, byť i tu dělal na nejvyšší úrovni. Bylo to něco jako posvěcení. Boulez si pečlivě vybíral repertoár a značná část publika jeho rozhodnutí vnímala jako pečeť nejvyšší kvality. A nezáleželo na tom, jestli diriguje velký orchestr nebo svůj vlastní Ensemble intercontemporain.
Říkalo se o něm, že v souzvuku o stovce tónů dokáže rozeznat jediný chybný a že orchestrům vymetá pavučiny z uší.
V roce 1963 dirigoval v Paříži Bergovu operu Vojcek, o tři roky později Parsifala na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Může se to zdát paradoxní u člověka, který vyzýval k tomu, aby operní domy byly vyhozeny do povětří, a operní divadla považoval za zatuchlé skanzeny.
Právě mimořádné festivalové produkce ale Boulezovi vyhovovaly a v Bayreuthu nakonec dirigoval i Prsten Nibelungův roku 1976 − tedy při stém výročí světové premiéry. Na mimořádné produkci se jako režisér podílel Patrice Chéreau a tento "francouzský prsten" je dnes možné vnímat jako novodobý standard.
Svého boulezovského křtu a posvěcení se nakonec dočkala i česká hudba. Roku 2007 v Theater an der Wien nastudoval operu Leoše Janáčka Z mrtvého domu, již režíroval opět Chéreau. Fantastická inscenace bere dech i při sledování na DVD. Kdo byl v divadle, dodnes slyší zlověstné chřestění řetězů a temný zvuk orchestru.
Boulez se pak Janáčkovi v pozdních letech věnoval intenzivněji − dirigoval i Glagolskou mši, Sinfoniettu a Capriccio pro klavír levou rukou a dechový ansámbl. Na Janáčkovi si cenil jeho nekompromisnost a umíněnost, sám nebyl jiný. Kdyby bylo potřeba dát hudbě 20. století jen jedno jméno, Pierre Boulez by byl jedním z hlavních kandidátů.
