Toto pondělí uplynulo půlstoletí od smrti muže, pro jehož skličující proměnu ze šťastného dítěte v člověka paralyzovaného nejhlubší depresí neexistuje snadné vysvětlení. Jeho sesuv do temnoty, kdy nedokázal vykonávat ani obyčejné činnosti, byl absolutní.
Intenzitu agónie dokládá píseň Black Eyed Dog, natočená půl roku před smrtí. Úpěnlivě ho v ní volá, přeneseně už do jiného světa odvádí pes s černýma očima, zosobnění zoufalství. "Když jsem to slyšela, došlo mi, že je konec. Že došel někam, odkud už cestu zpět nenajde a my k němu také ne," vzpomíná jeho kamarádka v pětisetstránkové knize Nick Drake: The Life, kterou vloni anglicky vydal novinář Richard Morton Jack.
Nick Drake rychle vzplanul jako mladíček hrající neuvěřitelně zralou, promyšlenou hudbu. Obětoval jí vše včetně studií na univerzitě v Cambridge. Jenže jeho tři desky propadly a koncertní kariéru pro neúspěch ukončil. V době, kdy spolužáci nastupovali do prvních zaměstnání a zakládali rodiny, se nastěhoval zpět k rodičům. Po několikaletém trápení, zahrnujícím hospitalizaci a léčbu elektrošoky, zemřel odmítnutý, takřka zapomenutý.
Po smrti však prodeje jeho desek pozvolna rostly z tisíců do desítek a nakonec stovek tisíc. Dnes má jeho píseň Pink Moon jen na platformě Spotify přes 200 milionů přehrání. V novém miléniu o něm herec Brad Pitt namluvil rozhlasový dokument a Heath Ledger natočil video. Jeho song zněl v reklamě automobilky Volkswagen. Další coververze vytvořili zpěvačka Norah Jones, jazzový klavírista Brad Mehldau či rockeři Eddie Vedder a Dave Grohl. Přičemž zájem trvá: na letošním dvojalbu skládá poctu Nicku Drakeovi zase další generace, od rockerů Fontaines D.C. po popovou hvězdu Auroru. Ti mladší v jeho příběhu rozpoznávají pro svou generaci aktuální témata od duševního zdraví po mnohoznačnou sexuální orientaci.
Někam daleko
Enigmatický Drake nepřestává fascinovat. Byť zemřel v roce 1974, nedochovalo se s ním ani jedno video. Nikdy neposkytl pořádné interview. Vlastnil naprosté minimum věcí. A neexistuje ani stopa po jeho milostném životě.
Kniha Richarda Mortona Jacka, ke které předmluvu napsala písničkářova dnes osmdesátiletá sestra Gabrielle Drake, dosud nejuceleněji shrnuje dostupné poznatky. Z desítek rozhovorů, svědectví a informací vypátraných v archivech vyvstává Nick Drake jako osamělý introvert. Vysoký, málomluvný a plachý kluk, který dovedl hodiny nehnutě civět do zdi, ale také impulzivně utíkal z Londýna do Paříže, kde se celé týdny potuloval.
Jednoho času byl závislý na marihuaně a hašiši, což mohlo a nemuselo přispět k jeho pádu. Rád se oblékal v černém a nosil roláky. Ke konci života už komunikoval takřka výhradně hudbou. "Začal tím, že mi něco zahraje, ale v průběhu hraní viditelně mizel ve svém světě," vzpomíná v knize kamarád. Na kytaru prý Drake hrál shrbený, oči skryté pod dlouhými vlasy padajícími do tváře. Zpíval upřímným, intenzivním a hypnotickým barytonem, ze kterého přepínal do chlapecky zranitelného, zasněného falzetu. Posluchače odnášel kamsi daleko.
Disponoval obrovským talentem. V dětství se naučil na klavír, saxofon a klarinet, načež v šestnácti letech objevil akustickou kytaru. Na ní si samouk Drake vyvinul osobitý styl hry založený na vybrnkávání prsty, znalosti alternativních ladění a orientaci v polyrytmech.
Byl sice ovlivněný kytaristy jako Bertem Janschem či bluesmanem Robertem Johnsonem, avšak jeho kombinace folku, blues, jazzu a prvků komorní hudby nezněla ani trochu odvozeně. Protože disponoval magnetofonem, svou hru si natáčel a hned poslouchal, díky čemuž se rychle zdokonaloval. Ve svých nejlepších písních, jejichž důmyslné tvary doplňoval záhadně sugestivními texty, vybrnkával všemi pěti prsty často více hlasů naráz, od kontrapunktu po melodii. Díky mohutným rukám zvládal ovládat basovou strunu palcem levé ruky.
Bez úspěchu
Přestože svá tři alba natočil na přelomu 60. a 70. let minulého století, politika ho míjela. Prostřednictvím jinotajů zpíval o melancholii, zprvu pozorovaném a později asi pociťovaném odcizení či jinakosti. Zejména jeho první deska Five Leaves Left z roku 1969 ale není bezvýchodně temná a možná i díky smyčcům, jejichž aranžmá Drake se spolužákem složitě vymýšleli celý rok, jí naopak prosvítá nevinnost, až dětský úžas.
Ve skladbě The Thoughts of Mary Jane s refrénem hraným flétnou dvojznačně zpívá o marihuaně a tajuplné ženě, jejímž snům nikdo neporozumí. Úžasně vymyšlený River Man v 5/4 rytmu s dramatickým posunem v jazzové harmonii vypráví možná o zklamání ze života, možná už obavě ze smrti. A možná odkazuje k řece, kterou toho času dvacetiletý student denně překračoval v Cambridge.
Na někoho je první album až moc zatížené smyčci, jež oproti Drakeově introvertnímu projevu vyznívají nepatřičně monumentálně. Úspěch každopádně nahrávka neměla, a tak ho vydavatelství přimělo se na druhém albu Bryter Layter přiblížit rockovému zvuku. Až třetí a poslední, temnou desku Pink Moon natočil sám s akustickou kytarou.
Jenže ohlas nepřicházel. Nepomohlo, že Drake uzavřel smlouvu s prestižním vydavatelstvím Island Records, které ho do konce života podporovalo. Že na jeho prvotině účinkoval Richard Thompson z populárních folk-rockových Fairport Convention, část druhého alba produkoval John Cale ze slavných Velvet Underground a ještě za Drakeova života pár jeho skladeb nazpíval Elton John. Stejně nevzbuzoval zájem.
Label si s ním nevěděl rady. "Nicka jsme moc nepropagovali. Je fakt, že jsme mu třeba ani nevydali singl," přiznává v knize tehdejší sales manažer David Betteridge. Obchody neměly důvod vystavovat desku neznámého muzikanta. Zároveň ale Drake neposkytoval rozhovory, nerad chodil hrát do rádií a nesvědčilo mu ani koncertování.
Podle pamětníků vždy jen dorazil na pódium, nepozdravil posluchače, sedl si a beze slova začal hrát sám pro sebe. Odmítal lidi bavit nebo s nimi udržovat oční kontakt. Spoléhal na to, že je očaruje svou virtuozitou, jenže jeho písně asi leckomu zněly podobně, neměl v klasickém slova smyslu krásný hlas a po každé skladbě dlouze přelaďoval nástroj. "Poslali ho hrát do továrny nebo hospody, jenže tam se všichni překřikovali, pili, rámusili se sklenicemi a vůbec ho neposlouchali. Když nám to jedinkrát vyprávěl, tak se smál, ale myslím, že byl strašně zklamaný," vzpomínala jeho matka Molly.
Koncertní kariéra zahrnující asi třicítku vystoupení trvala od září 1969 do srpna 1970, kdy uprostřed písně přestal, odešel z pódia s "vyděšeným výrazem ve tváři" a zavolal do vydavatelství, že končí s vystupováním. Jeho hudba by to měla těžké i dnes, tehdy se ale trefil do doby, která přála zejména hlasitému rocku. "Strašně se omlouval, že nás zklamal. Byl zničený a zahanbený," vzpomíná Joe Boyd, producent prvních dvou desek.
Nejšťastnější a nejtragičtější chvíle
Také podle knižního životopisu, který v roce 1999 vydal Patrick Humphries, odmítnutí ze strany posluchačů přispělo ke zhoršení Drakeova stavu. Trávil celé dny sám doma s kytarou, čím dál zanedbanější, a ztrácel chuť do života. Ani rodiče, ke kterým se nakonec znovu přestěhoval, z něj často nevymámili slova. "Myslel, že je něčím mimořádný a že to ostatní nedokážou docenit. Tohle podle mě stálo na začátku jeho trápení," prohlásila roku 1992 matka.
Bolestivou zprávu podává deník, který si o synově psychickém stavu vedl otec. A ze kterého vyplývá, jak postupně přestal mluvit, zvedat oči od země, převlékat se nebo vstávat z postele. Jak propadal manickým stavům a výlevům agrese, zničehonic se hlásil do armády nebo chtěl začít pracovat v bance a IT, aby si to po chvíli rozmyslel. Při opakovaných hospitalizacích v psychiatrické léčebně doktoři vyslovili podezření na schizofrenii. V jednu chvíli Nick Drake podle přátel pozbyl schopnost zpívat a zároveň hrát na kytaru, což přitom vždy bezproblémově zvládal v obtížných lichých rytmech.
V posledním roce života řekl otci, že "už je hotový, a čím dříve to přijde, tím lépe". Několik měsíců před smrtí byl naposledy ve studiu, kde už ale natočil pouze pár starších skladeb včetně Black Eyed Dog. K jehož hrůzné působivosti přispívá kombinace Drakeova nevinného falzetu a neobvyklého kytarového doprovodu pracujícího s takzvanými flažoletovými tóny.
Sužoval ho tvůrčí blok. Každou výzvu z vydavatelství nebo od přátel, ať něco natočí, bral jako důkaz selhání a ztráty talentu. Když na zahradě obřadně spálil své starší kytary, asi dával najevo, že v něm umírá vše, od čeho odvozoval svou identitu. A jakmile ztratil schopnost vyjádřit svou bolest hudbou, rychle sešel, až se předávkoval antidepresivy a zemřel.
"Jako většina duševních nemocí byla i ta jeho ponurá, repetitivní a neúprosná. Krutě ho připravila o múzu. Přivodila zoufalství jemu a celoživotní smutek všem jeho blízkým," shrnuje sestra v loňské knize. Její poslední zhruba dvě stovky stran rozptylují představu, že někdo mohl Nicku Drakeovi pomoct. "Nevěděl jsem, co víc pro něj udělat," krčí rameny také Chris Blackwell, šéf vydavatelství Island Records.
Nicka Drakea ale není důvod si připomínat sebevražednými písněmi, když si člověk může pustit třeba krásně vybrnkávanou, melancholickou píseň Joey o zvláštní dívce z cizího světa. A stejně tak není důvod vzpomínat jen na tragický konec. Kniha zachycuje i chvíle, kdy byl asi šťastný: když po dokončení střední školy vyráží se spolužáky na road trip po Francii. Spí pod hvězdami, povalují se na plážích, čtou Oscara Wildea a dlouho do noci vysedávají u ohně, kde Nick Drake hraje na kytaru.
Z podobné doby pochází jeho dochovaný monolog, na magnetofon natočená řeč teenagera, který v noci přišel domů z večírku, přiopilý sedl k pianu, začal hrát a "bylo mi u toho klavíru tak strašně dobře, jak jsem si jenom hrál a zpíval". Upřímně vyznání toho, že Nicku Drakeovi bylo nejlíp samotnému s hudbou.
