Historka je asi do značné míry vybájená, základ má však skutečný. Bývalého armádního pilota a začínajícího písničkáře Krise Kristoffersona, který už týdny usiloval o jeho pozornost, Johnny Cash krátce poté představil ve svém televizním pořadu. Také jej pozval na newportský festival, a především natočil hit z kazety, čímž mu odstartoval kariéru. Ta skončila tuto sobotu, kdy charismatická osobnost světa country Kristofferson, jinak herec z hollywoodských filmů Zrodila se hvězda nebo Blade, zemřel ve věku 88 let.
Nic ho nevystihovalo tak jako song Čechům známý z podání Pavla Bobka pod názvem Nedělní ráno. Vypráví o zvláštním smutku, který v opuštěném vypravěči po probuzení způsobí příval vjemů. Kristofferson ho napsal roku 1969, kdy si přivydělával pilotováním vrtulníků v Mexickém zálivu pro těžařskou společnost. Krátce předtím jej opustily manželka s dcerou. "Když jste neměli rodinu, nejhorší byla nedělní rána. Bary otvíraly až v jednu odpoledne a do té doby nebylo co dělat," vysvětloval rozpoložení hrdiny, který "snídal džbánek piva" a pro něhož "snad i smrt je méně vážná než tyhle chvíle nedělní", kdy na něj doléhá samota.
A nic nevystihovalo postavení Krise Kristoffersona, jako když za Sunday Mornin’ Comin’ Down následující rok převzal cenu Country Music Association pro píseň roku. V televizním záznamu mezi smetánkou v oblecích vrávorá na pódium ledabyle oblečený, neupravený a podle svědků marihuanou vonící kovboj. "Pro publikum to byl šok. Tradicionalisti to brali jako výraz neúcty," píše hudebníkova životopiskyně Mary G. Hurd v knize Kris Kristofferson: Country Highwayman, vydané roku 2015. "Tehdy si lidi ve světě country nade vše cenili tvrdé práce, rodinných hodnot a spořádaného živobytí," připomíná.
Kris Kristofferson mnohé z toho, o čem zpíval, prožil. Pocházel z vojenské rodiny: pradědeček bojoval v americké občanské válce, dědeček ztratil oko v té španělsko-americké a otec po druhé světové dosáhl hodnosti generálmajora letectva. Hoch měl v tradici pokračovat. Jenže už na střední škole kromě boxování nebo rugby projevil zájem o literaturu, kterou pak s prestižním Rhodesovým stipendiem začal studovat na Oxfordu.
Změna názoru
Vojenskou službu Kristofferson strávil na základně v tehdejším západním Německu, kde ještě v polovině 60. let létal s vrtulníky na dohled od Československa. Pak ale odmítl zajištěnou budoucnost v podobě učitelského místa na vojenské akademii West Point, odešel z armády a našel si místo uklízeče nahrávacích studií v Nashvillu, domově country. Rodina se rebelujícího syna zřekla, čímž v chlapci posílila už tak silný dojem odcizení.
Právě v country spatřil Kris Kristofferson příležitost, jak se vyslovit. Nejprve psal a později napůl mluveně zpíval osobité, příběhové písně o osamělých lidech, kteří čelí nepochopení či bezpráví, mají pocit, že nikam nepatří, vzdorují očekáváním či tlaku společnosti, ale podobně jako on se nevzdávají.
Bylo to trochu alternativní country: intimní skladby zpovědního rázu, často delší než doporučované tři minuty, ne moc hudební, bez prvoplánových melodií, zato s literárními odkazy například na romantické básníky Williama Blakea a Williama Wordswortha, s nimiž sdílel zálibu v intenzivních emocích.
Kristofferson zachycoval leckdy mnohoznačné vnitřní stavy, psal ale jednoznačně současně a ze života. To se v 60. letech potkalo s takzvanou kontrakulturou, tedy naladěním Američanů, jejichž demonstrace za občanská práva a proti válce ve Vietnamu přerostly v obecný generační protest mladých proti rodičům, establishmentu a autoritám všeho druhu.
Syn generálmajora Kristofferson se přitom jako student do Vietnamu dobrovolně hlásil a ještě roku 1966 natočil song na podporu americké intervence. "Tou dobou jsem svět vnímal očima vojáka. Během pár let jsem názor na Vietnam otočil o 180 stupňů," řekl později.
Posluchači country měli k hippies daleko, oslovila je ale upřímnost Kristoffersonových skladeb, jejichž protagonisté se noří do temnoty a překonávají vlastní nedostatky.
Hippies zase ocenili, že písničkář z Nashvillu projevuje náklonnost k lidem na okraji společnosti, zpívá o alkoholu či drogách a zaujímá rebelský postoj k establishmentu. Třeba v autobiografické skladbě The Best of All Possible Worlds, kde Kristofferson vypráví, že vrazil do policisty a ještě mu vynadal, proč si muži zákona troufají jenom na černé nebo chudé. Za což v tomto "nejlepším ze všech možných světů", dí student z Oxfordu v narážce na Voltairovu satiru, končí s rozbitým nosem za mřížemi.
Faktem ale je, že Kris Kristofferson nepatřil ani do jedné party. Také v knižním životopisu poznamenává, že půlku života mu v Los Angeles a New Yorku nadávali do buranů, zatímco v Nashvillu ho přehlíželi kvůli jeho liberálním názorům. Přesto přispěl k tomu, že country začalo být vážnější, osobnější a ve své době aktuálnější. "Kris Kristofferson byl v Nashvillu jako zjevení. Můžeme rozdělit Nashville na dobu před Krisem a po Krisovi, protože on změnil všechno," prohlásil dokonce Bob Dylan v roce 2015.
Koloběh života
Přesto nastartoval Kristofferson v Nashvillu kariéru jen autorskou, ne jako zpěvák. "Nikdy jsem třeba nepronikl do tamních klubů. Koncertovat jsem začal v Los Angeles a New Yorku," přiznával muž, jenž neměl stálou kapelu, nechtěl dělat show, nebyl kdovíjaký kytarista a jako zpěvák disponoval jen omezeným rozsahem.
Všechny jeho hity nejdřív proslavili jiní. Jerry Lee Lewis natočil Help Me Make it Through the Night, Ray Price zpíval For the Good Times a Kristoffersonova milenka Janis Joplin krátce před smrtí nahrála coververzi jeho možná nejznámější písně Me and Bobby McGee. Ta příznačně pro 60. léta plná svobodomyslného tuláctví vypráví o dobrodružství na cestě: hrdina stopuje po USA se svou láskou Bobinou, dokud vítr nezavane každého jinam. "Svoboda je jenom jiné slovo pro to, když nemáte co ztratit," zpívá tu Kristofferson.
Další známý song Casey’s Last Ride se celý odehrává v hlavě vypravěče, jenž se z mimomanželského záletu vrací za rodinou. Skladba Jody and the Kid až posledním veršem, uzavírajícím jakýsi koloběh života, objasňuje celou dobu přítomný smutný podtón. A smrtí končí také píseň Billy Dee, která posluchačům zamotala hlavu už úvodním protimluvem "Billymu Dee bylo sedmnáct, když mu bylo jednadvacet".
Kris Kristofferson si nadevše cenil svobody. Hlásal, že každý si může dělat, co chce, i kdyby se rozhodl sám sebe zničit. K tomu se přiblížil koncem 70. let, kdy po rozvodu s druhou ženou, zpěvačkou Ritou Coolidge, nastoupil na odvykací kúru. "K vyčerpání přispěly závislost na alkoholu, drogách i ženách," stojí v jeho životopisu. Ten za další příčinu označuje vyhoření poté, co hudebník celou dekádu vydával alba, ale zájem o ně klesal.
Od roku 1970, kdy se jeho první sólové desky prodalo jen několik desítek tisíc kusů, nicméně Kristofferson udržoval druhou kariéru. Začal hrát ve filmech, což mu poskytlo stálý příjem a umožnilo zůstat v povědomí. Přestože také před kamerou především uplatňoval své mužné charisma, zastal dost pamětihodných rolí. Díky postavě chápavého rančera v romantické komedii Alice už tu nebydlí od Martina Scorseseho se poprvé ocitl na obálce časopisu Rolling Stone. Zvlášť populární byl jeho pistolník Billy Kid z baladického westernu Pat Garrett a Billy Kid režiséra Sama Peckinpaha.
Největší úspěch zaznamenal roku 1976 s filmem Zrodila se hvězda o lásce začínající zpěvačky k dosluhujícímu rockerovi. Za snímek, v němž účinkoval s Barbrou Streisand, získal Kristofferson dokonce Zlatý glóbus a jenom soundtracku se prodalo 1,5 milionu kopií. Herecké příležitosti ale dostával ještě v novém tisíciletí. Další generace ho poznala jako lovce upírů z komiksové ságy Blade, jejíž druhý díl roku 2001 natáčel také v Praze.
Hudebně už na vrchol vystoupal jedinkrát, v polovině 80. let coby člen country supergroup Highwaymen. V přiznaně nadsazené stylizaci do kovbojských psanců s přáteli Waylonem Jenningsem, Williem Nelsonem a Johnnym Cashem za pomoci nejrůznějších klišé vtipně oživili své kariéry, lehce se vymezili proti mladší generaci, která je předtím vystrnadila z hitparád, a se svou přiznaně country-popovou muzikou měli obrovský komerční ohlas. V letech 1985 až 1995 vydali tři desky. Dnes už z nich žije jen jedenadevadesátiletý Nelson.
Takový comeback, jaký koncem tisíciletí zažil Johnny Cash s producentem Rickem Rubinem, nicméně Krise Kristoffersona nepotkal. K jeho významnějším nahrávkám patřilo snad už jen This Old Road z jara 2006, natočené s respektovaným Donem Wasem. Rok nato poprvé vystoupil v Praze, kde sám s akustickou kytarou a foukací harmonikou zahrál asi třicítku písní v Kongresovém centru. A vyfotil se s českou skupinou Fešáci, která jej ještě za komunismu vyhledala v USA a pod názvem Sundej z hodin závaží doma proslavila jeho Help Me Make It Through The Night.
Takový osud stihl více Kristoffersonových písní v čele s Nedělním ránem. To zpíval Pavel Bobek stejně jako Me and Bobby McGee s textem Vladimíra Poštulky pod názvem Chvíle, kdy jsem byl s ní. Just the Other Side of Nowhere se v podání Zelenáčů stalo Cítím vůni vlasů tvých, Why Me otextoval Zdeněk Borovec jako Hlídej můj spánek, lásko, kdežto Silver Tongued Devil and I se proměnilo ve Výmluvný ďábel a já.
Jody a Kid měl pro změnu v repertoáru Wabi Daněk, který svému vzoru roku 2012 předskakoval na druhém pražském koncertu opět v Kongresovém centru. Tam se ke Krisi Kristoffersonovi na několik písní přidala i dcera Kelly.
Naposledy ho Češi mohli vidět před sedmi lety v parku na zámku Sychrov, kde už po osmdesátce odvedl hodně omezený výkon. Načež vylezl do černého obytného autobusu zaparkovaného rovnou u pódia a zamířil s manželkou na další štaci. Do posledních let žijící na cestě jako jeho hrdinové. Nebo jako v mládí, kdy se kvůli otcově službě v armádě často stěhovali.
"Přemýšlel jsem, jakou radu bych dal dětem do života. Ale já se nikdy nenaučil nic, co by si zároveň neodporovalo," řekl Kris Kristofferson roku 2007 časopisu Esquire, s nímž se také podělil o své motto. "Když se z něčeho nemůžete vyvléct, dělejte to pořádně. A když to nejde udělat pořádně, kašlete na to," radil.
