Krátce po sobě vznikly na pražských jevištích dvě inscenace inspirované zpěvákem Karlem Gottem. O něm i socialismu obecně vyprávějí v obou případech tvůrci, kteří dospívali až po roce 1989. Švandovo divadlo na Smíchově uvádí autorskou novinku režiséra Jakuba Čermáka nazvanou Návrat krále, Divadlo Na zábradlí pak inscenaci vycházející z dobových materiálů a vzpomínek na půlroční hostování československých umělců v USA roku 1968. Pod názvem Bůh v Las Vegas je posbíral a do jevištní podoby vyklenul režijně dramaturgický tandem Petr Erbes a Boris Jedinák.
Hvězdy showbyznysu se za komunismu těšily postavení jako div ne novodobí svatí, blahořečení režimními médii, ale samozřejmě také veřejným míněním. V tomto duchu o nich uvažují i obě zpracování, v jejichž názvech se objevují slova král a bůh - tedy historická označení figur vládnoucích světu, jelikož král z boží milosti fyzicky zastupoval na zemi nepřítomného Boha.
Oba projekty také vycházejí z jistého archetypu hrdiny, který jde zkusit štěstí do světa. Ve Švandově divadle zpěvák, na Zábradlí celá skupina umělců odjíždějí na vytoužený Západ. Zjišťují ale, že jeho kontury neodpovídají původním představám, a tak se nakonec neslavně vracejí do domoviny. Ta je stejně jako zahraničí na jevišti vrcholně obrazově stylizovaná, neboť jak jinak snesitelně uchopit dobové reálie? Rozhodně ne realisticky.
V dalších ohledech, a tedy i celkovém dojmu či smyslu, už se však obě díla rozcházejí. Jako by pomyslně naplňovala obecný estetický rámec, který každá ze scén dlouhodobě sleduje, včetně komunikace s dalšími tituly na repertoáru.
Zpívám plná studu i extáze
Zatímco v Divadle Na zábradlí se alespoň v záměru pokusili pracovat s dokumentárním materiálem, režisér Jakub Čermák se vydal cestou nesvazujícího, původního autorství. Absurdnost doby plné paradoxů přitom vystihuje zcela funkčně, aniž by musel dekonstruovat dění na jevišti nebo diváka konfrontovat s někdy až nadužívanými zcizovacími prvky.
Jeho hra Návrat krále vypráví o fiktivním popovém zpěvákovi Gabrielu Královi, který na mdlé státní podnikové ubytovně sní o dokonalé, zářící show západního střihu. Když se ale do blíže nespecifikované ciziny vydá, zjišťuje, že jeho písně tam nikoho nezajímají, a ještě navíc poznává osudy dalších emigrantů.
Královým předobrazem byl samozřejmě Karel Gott. Svědčí o tom jak přesmyčka iniciál, tak třeba připomínka hitu o Včelce Máje, který je domácí popová hvězda nucena pět v emigraci. Tam zpěváka obklopují německé ženy sladěné se svými psy, včetně sadomasochistických domin.
Režisér Čermák, v jehož tvorbě se to vysoké vždy střetávalo s nízkým, dokázal do parodie vnést i biblický odkaz. Gabriel upomíná na archanděla Gabriela, patrona umělců, stejně jako na fenomén padlého anděla.
Zásadně do inscenace Švandova divadla přispěl frontman kapely Midi Lidi Petr Marek, který složil a otextoval hudební pasáže. Nejenže se tak tvůrci elegantně vyhnuli citacím zprofanovaných hudebních kýčů, a vlastně i autorskému právu, ještě povýšili dílo o další osobitou vrstvu. Banální písně, jejichž socialistické předobrazy se podprahově, toxicky vrývaly do podvědomí, Marek nahradil podobně znějícími harmoniemi s ještě přihlouplejšími texty. Jako třeba v úvodním songu Šály se loučí, kde z úst protagonisty zní "Jarní předplatné, lásky je už neplatné / Slyším ahoj a čau šál, a myslím na paušál".
Kontrast k až dětinským popěvkům, karikaturním figurám i zápletce pak tvoří záměrně přehnaně intelektuální výroky postav včetně samotného Krále. Čímž opět vzniká kýžený paradox a prostor pro komiku.
Jakub Čermák vytvořil nebývale sofistikovanou hru, jež prostřednictvím normalizační pop-music nahlíží i další zásadní téma - motiv vlasti a života mimo ni. I to zesměšňuje, čímž se například vymyká běžnému pohledu na emigraci. Karla Kryla a další zobrazují ve Švandově divadle jako ubožáky, o jejichž hlas v zahraničí nikdo nestojí.
Určující je v tomto ohledu promluva postavy zvané Zpěvačka v emigraci. "Každý večer se zavřu na deset západů v nejzapadlejší, nejvzdálenější, odhlučněné kanceláři našeho disidentského, protistátního, ovšem americkým rozpočtem subvencovaného rádia, a pouštím si tyto takzvané normalizační hity. Pouštím je a tančím na ně a zpívám plná studu i extáze," říká. Okouzlujícím způsobem ji hraje Nataša Bednářová, stejně jako další figury včetně nemúzické slovenské Vokalistky.
Slova o studu i extázi mohou současným divákům sloužit jako argument, proč se normalizační hudbou ještě dnes, kdy je Karel Gott pět let po smrti, zabývat na jevišti.
Návrat krále zároveň představuje sólisty souboru Švandova divadla jako zdatné zpěváky, navíc s pohybovými dispozicemi. V letošní sezoně to předvedli v inscenaci Klec bláznů, mezi níž a aktuální novinkou existuje dramaturgická pupeční šňůra. V roli Gabriela Krále exceluje uhrančivý Jan Mansfeld. Výkonem si ničím nezadá s Jakubem Tvrdíkem coby svým manažerem v Československu Ládínkem.
Návrat krále je košatě rozprostřená produkce, jež může různorodými přednostmi uspokojit široké publikum. To však musí přistoupit na fakt, že tvůrci svou ironií nikoho nešetří.
Divadlo
Jakub Čermák: Návrat krále
Režie: Jakub Čermák
Švandovo divadlo, Praha, premiéra 25. května, nejbližší reprízy 21. června a znovu 14. a 25. září.
A kdo že je ten Bůh?
Petr Erbes a Boris Jedinák už v pražském Divadle Na zábradlí předloni uvedli dokumentární inscenaci Discoland. V rámci výzkumu zaměřeného na 90. léta minulého století vedli rozhovory s bývalými zaměstnanci a návštěvníky klubu Discoland Sylvie v pražské Libni. Sebrané výpovědi však nakonec převálcovaly potenciální divadelní obrazivost, jež téma spíš ilustrovala, respektive z něj až dělala fetiš.
Novinka nazvaná Bůh v Las Vegas je tematicky vzdáleně podobná. Zaměřuje se na uměleckou delegaci, která roku 1968 zamířila do lasvegaského hotelu New Frontier a jíž se mimo Černého divadla, Laterny magiky a československého Státního sboru písní a tanců zúčastnili také Karel Gott s Ladislavem Štaidlem.
Opřít se v drtivé většině o nahrávky s pamětníky už tentokrát nebylo dost dobře možné. Tvůrci se tak uchýlili k dalším inspiracím, ať už filmovým, nejzřetelněji od Davida Lynche, či literárním. Oproti Discolandu neměli ruce zbytečně svázané textem a mohli se ponořit do větší divadelnosti - a to i přesto, že zachovávají základní obrysy reálných figur včetně původních jmen, takže na jevišti opravdu vystupují Gott či Štaidl.
Nastalá volnost vedla k imaginativnímu uchopení tématu, kterému však chybí jednotný záměr, jenž by příběh vyklenul od začátku k srozumitelnému konci, a tak se výsledek rozpadá do ne zcela zřetelného kaleidoskopu obrazů. Z nich se postupně vytrácí i ústřední sdělení.
Nezodpovězena zůstává například otázka po identitě onoho Boha v Las Vegas, jak zní název inscenace. Je jím Karel Gott, který svou přítomností spíš přizdobuje celek, většinou mlčí, a pokud se ujme mikrofonu, stylizovaně, avšak v podání herečky Kateřiny Císařové velice precizně, vystřihne s pomocí efektu hlasového harmonizéru čtyři songy? Nebo je tou nejvyšší, v řádu inscenace nejzásadnější postavou Ladislav Štaidl, prezentovaný coby bezpáteřní manipulátor a účastník trochu absurdní česko-americké "love story"? Jeho představitel, charismatický Vojtěch Vondráček, se díky fotografii na plakátu stal i tváří inscenace.
Vzpomínky na osmašedesátý rok rámuje svým vyprávěním tragikomický antihrdina Antonín Šůra. Dnes zcela zapomenutý bavič a herec, známý především rolí anděla Theofila ve filmu Hrátky s čertem, kterou inscenace také připomene, už se do Československa nevrátil. V Americe propadl hazardu a potýkal se s finančními potížemi. Aby si vydělal na návrat, začal malovat pokoje a zřejmě rok nato v USA zemřel při dopravní nehodě. Šůru hraje Michal Bednář, jenž má pro podobný typ postav snad šestý smysl.
Právě skrze tuto figuru se inscenace hlásí k další nedávné novince na Zábradlí nazvané Uvnitř banánu. Ta místy až melodramaticky poukazuje na svět neúspěšných podivínů a pábitelů, jejichž touha po hudebním úspěchu zůstala v rovině snu. I Bůh v Las Vegas pracuje s jistými snovými pasážemi, přesněji poukazuje na zhroucení amerického snu, což ještě kombinuje s westernovými reáliemi. Do jednoho tvaru se toho ale snaží vměstnat až příliš.
Rámec a jistý řád do dění vnáší důmyslná scénografie Dragana Stojčevského, tradičně pracující s vrstvami, zde konkrétně se systémem různě padajících a do provaziště se vznášejících opon. Nejcennější devizou jsou jako vždy herci, schopni podat i na sebemenším prostoru plnohodnotné výkony. U některých jen zamrzí nepoměr dispozic a přidělené úlohy - například u Václava Vašáka, na něhož padl "černý Petr", tedy role herce Černého divadla, v němž černě odění protagonisté s maskovaným obličejem proti černému pozadí nejsou vidět.
Bůh v Las Vegas v sobě cyklí prostředky návštěvníkům Divadla Na zábradlí již dobře známé. Do nastoleného tématu nevnáší nový úhel pohledu, spíš kolem něho jen estétsky krouží.
Divadlo
Petr Erbes a Boris Jedinák: Bůh v Las Vegas
Režie: Petr Erbes a Boris Jedinák
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 5. června, nejbližší reprízy 20. června a znovu 12. a 19. září.
