"Ten obraz jsem původně pojmenoval Boty od hnoje, ale upravil jsem to, aby byl název obecnější," říká čtyřiasedmdesátiletý holohlavý umělec s náušnicí v uchu. Přes dva metry široké plátno podle něj zachycuje rodinné souznění a ocenění muže. "On přišel silně upracován k obědu a má to privilegium hodit si nohy na stůl. Manželka mu uvařila, nikdo se na něj nezlobí," popisuje.
Naddimenzované podrážky bot, ze kterých po celém plátně cáká pestrobarevný hnůj, spočívají hned vedle obědvající dcery. K ní se obrací notně rozjařená matka s bramborou napíchnutou na příborovém noži. Ze zástěry jí při tom vyklouzla nahá prsa.
Jak uvádí kurátor výstavy Petr Mach, jedním z témat někdejšího profesora pražské Akademie výtvarných umění a jednoho z nejvýraznějších současných figuralistů je polemika s korektností. "Nemohl jsem si to odpustit, nabízelo se to," komentuje další obraz, na němž nahá žena leze po čtyřech do kurníku. Na jiném stojí žena uprostřed rojení světlušek a stejně jako hmyzím samcům a samičkám i její obnažené pozadí svítí. "Snad si to můžu dovolit, já si ve svém životě žen vážím," říká Rittstein.
Malíř, který proslul sérií panelákových výjevů zachycujících rutinní koloběh života na sídlišti, se nyní představuje s výrazně venkovskou, především zemědělskou tematikou. Na pole zobrazená Rittsteinem ale ještě nevyrazily obří stroje moderní doby. Krajina tu je obdělávána "starým zemědělským způsobem", popisuje umělec, který do obrazů vetknul vzpomínky. Například jak s dědou řezal dřevo. Nebo kterak s kluky v rybníce podplavával husy a chytal nebohé ptáky za nohy.
Michael Rittstein vždy vedl dvojí život - velkoměstský a vesnický. Ten poznal v Brnířově u Domažlic, kde žili jeho prarodiče. Jezdil za nimi nejprve na školní prázdniny, později, když vedl ateliér malby na pražské akademii, tam pobýval mezi semestry.
Nyní ve vesnickém ateliéru zůstává téměř celý rok. "Trávil jsem tam veškerý volný čas i v dětství. Babička mi citově nahrazovala matku, když se naši rozvedli," vzpomíná Rittstein a dodává, že se tam občas cítí osaměle.
Proto se na obrazech z posledních let objevuje i zvířecí havěť, která "přeběhne kolem ateliéru". Personifikovaní ježci, kuřata, krávy, mouchy, krtci. Velkou prázdnotu vyjadřuje obraz Hlavní událost nedělního odpoledne. Jsou na něm dvě mnohonásobně zvětšené pářící se mouchy. Děsivě zveličená "událost" má ještě druhou, hororovější variantu. Na plátně nazvaném Údiv se muší gigant spojuje s vyděšenou ženou.
Nahota a sexuální akty bývají u Rittsteina časté jako lekníny u Clauda Moneta. Zdá se, že obzvlášť zemědělci při práci na polích jsou k sexu náchylní. Jako by nejen voňavé seno, ale také zoraná půda vzbuzovala náruživost a neovladatelné pudy.
Zemědělské téma figurovalo již v jeho diplomové práci Náš Brnířov. Obsáhlý soubor, ovšem autorem zcenzurovaný o díla obsahující souložící dvojice, se velmi líbil i hodnoticí komisi. Byl rok 1974 a na krátký čas se zdálo, že Rittsteinova kariéra začíná slibně.
Za diplomovou práci získal legitimaci Svazu výtvarných umělců a svolení k první samostatné výstavě v pražské Galerii mladých. Tam ale ukázal obrazy z městského prostředí, například plátno nazvané Rodina po chřipce. Brutální výjev s podivně znetvořenými postavami kulturní funkcionáře pobouřil. "Tehdy jsem objevil, že figura se dá cítit nějakým způsobem i zevnitř, nejen anatomicky, po povrchu," vzpomíná.
Později na neoficiální generační přehlídce Konfrontace II představil obraz Nechci v kleci, který místo šťastného života v socialismu evokoval úzkost člověka zavřeného v králíkárně. Akci ukončila policie a Rittstein už nikomu nevysvětlil, že svou existenciální malbu, do které zakomponoval i skutečné králíkářské pletivo, nemyslel politicky.
Od té doby až do konce komunismu nezískal jediné povolení k výstavě. Celou dobu tvořil jen do "šuplíku", respektive do sklepa, a sem tam se zúčastnil nějaké neoficiální přehlídky obvykle mimo galerie.
Od roku 1984 se však jeho práce začaly objevovat v zahraničí na prodejních veletrzích. Vyvážel je tam národní podnik Artcentrum. Socialistický stát měl z prodeje umění valuty, takže ho podporoval. Mladý autor dostával sice jen zlomek honoráře, vydobyl si ale možnost do ciziny spolu s obrazy vycestovat. Přes veletrhy si jej vyhlédli kurátoři spolupracující s Benátským bienále a Rittstein se v roce 1988 dostal na přehlídku talentů Aperto v rámci této světové události.
V Benátkách vystavil obraz Rok vleže, který se přes švýcarskou sbírku oklikou dostal do majetku Musea Kampa a na aktuální přehlídce je jedním z ústředních exponátů. "Vrací se ze světa. Na zádi má polepky z míst, kde byl vystaven, z New Yorku nebo z Rakouska," upozorňuje tvůrce.
Výrazný figuralista, který byl okamžitě přiřazen k takzvané české grotesce po bok například Jiřího Načeradského, se od 90. let dočkal mnoha výstav a uznání. K mezníkům patřila přehlídka v Míčovně Pražského hradu, na které překvapil rozmáchlými, koštětem malovanými krajinami, jimž se věnoval několik let. Potom se zase vrátil k figuře.
"Krajiny mi pomohly přeorganizovat si obraz, takže teď si maluji, jak se mi chce," říká umělec, jenž krajiny spojuje s figurálními scénami. Ty mají reálný předobraz, proto je nazývá lokálními historkami. "Lokální historky považuji za svou parketu, základní věc. Jsem citově naladěn, abych si jich všímal. Slouží mi k odpichu, pro salto mortale fantazie," vysvětluje a připouští, že některé malby se mohou jevit příliš doslovné. Například děsivě zvětšené Rozkapané oko. "Byl jsem u očaře a rozkapali mi tam oko. Musel jsem pak chvíli počkat, protože jsem nemohl najít dveře ven," směje se té vzpomínce a nad svou přímočarostí krčí rameny se slovy: "Mám to tak prostě rád."
Výstava na Kampě zahrnuje i několik obrazů, které jsou poctou slavným hudebníkům. Je tu několik variant ježka u piana. Na některých obrazech se tak rozvášnil, že hraje i nohama. "To jsem namaloval, když zemřel Jerry Lee Lewis. On takhle hrával jednou nohou," připomíná pianistu, který zemřel vloni ve věku 87 let.
Přehlídka je rozprostřena do dvou pater Musea Kampa. Nahoře jsou k vidění malby středních formátů, pokračují tu také hudební pocty: obrazy, na kterých do fantazijní krajiny umístil drobnokresby či miniportréty hudebníků. "Je tu Leonard Cohen, John Lennon, Jimi Hendrix, Frank Zappa, Brian Eno, Mike Jagger, Tom Waits, Muddy Water," vyjmenovává malíř.
Hudba je pro něj důležitá, v mládí mu zorientovat se pomohl hudební kritik Jiří Černý, s nímž se přátelil. Na Kampě teď vystavuje i obraz Piják limonády, který novináři patřil. "Pijana si u mě vybral a pak už mi ho nechtěl nikdy půjčit. Až teď, po jeho smrti, mi jej jeho žena sem půjčila," ukazuje na červenou groteskní malbu malého formátu. Černý odešel v srpnu, bylo mu 87 let.
Nechybí ani trojice obrovských pláten, na nichž výtvarník zpracoval dojmy z cest po Jižní Americe. Malby věnované Peru, Argentině, Bolívii a Brazílii zabydlel desítkami drobných odpozorovaných situací, svými "lokálními historkami".
Čtyřiasedmdesátiletý Michael Rittstein byl od roku 2001 vedoucím pedagogem ateliéru na Akademii výtvarných umění, kde působil 17 let. V roce 2012 se stal profesorem. Jeho dílo mají ve sbírkách vídeňská Albertina, pařížské Centre Pompidou, bratislavské Danubiana Meulensteen Art Museum nebo pražská Národní galerie, stejně jako většina českých regionálních galerií.
