Národní galerie do 3. března příštího roku představuje soubor Even Odd, který Dopitová ukázala loni v Bruselu u příležitosti českého předsednictví Rady Evropské unie. "Výstava ve Veletržním paláci má výhodu v tom, že je kompaktní. V Bruselu jsem měla odlišné podmínky," komentuje českou premiéru projektu autorka.
Bozar, jak se zkráceně říká budově bruselského Palais des beaux-arts, působí zdobně. Je to kulturní centrum a sídlo Belgického národního orchestru, honosná stavba z konce 20. let minulého století ve stylu art deco. Milena Dopitová tam dostala k dispozici dvě místnosti. "První byla příchozí hala, velké foyer se sloupovím, velkým schodištěm a mramorovou, žíhanou podlahou. Proto jsem se rozhodla pro bílé objekty, aby vynikla jejich monumentální forma," popisuje umělkyně. Do velkého foyer umístila jeden celek velkolepých soch, stejně jako je v popředí nyní v Praze. Druhá část přehlídky pokračovala v přilehlé místnosti.
Veletržní palác dovolil shromáždit vše vedle sebe. V bílých kulisách holešovické budovy naopak výtvarnice řešila, jak to udělat, aby tam její rovněž bílé objekty rezonovaly a nezapadly. "Umístění do malo-velké dvorany bylo pro mne výzvou," říká autorka, která reaguje na paradoxní název: přestože malá dvorana je v rámci Veletržního paláce tím menším ze dvou vstupních sálů, reálně nabízí velkolepý prostor zastřešený až ve výšce šestého podlaží. Strop lze vidět jen se zakloněnou hlavou.
Objekty Mileny Dopitové, z nichž většina ční nad hlavu dospělého člověka, se sem hodí jako na míru dělané. Ve spolupráci s architektem Jakubem Červenkou pořadatelé podtrhli celou instalaci barevným akcentem. Po obvodu stěn využili odstín zlatožluté, která dílům dodává patřičný kontrast a zároveň vše propojuje s textilním objektem zářivého Slunce. To jako jediné z vystavených děl není utvořeno z obřích částí kolejnice.
Zlatě se třpytící polstrované kolo ušité z osmi dílků leží na podlaze a připomíná extravagantní lenošku. Může symbolizovat Slunce, jak potvrzuje umělkyně. "Nejprve jsem uvažovala o názvu Slunce nesvítí jen tak, ale protože v Bruselu by se do katalogu překládal tříjazyčný titul, nakonec jsem zvolila Even Odd, tedy v překladu Sudý lichý," vysvětluje Milena Dopitová.
Slova jsou pro konceptuální umělkyni důležitá. Promýšlí je stejně důkladně jako materiál, ze kterého tvoří objekty. Když přijala nabídku připravit výstavu k českému předsednictví, hledala obsah i formu, kterou by vyjádřila spolupráci, sounáležitost a propojení. To jsou výrazy, jež si s Evropskou unií spojuje a chtěla jim dát podobu. Napadlo ji použít dětské kolejnice.
Dopitová si s obří stavebnicí nehraje na vláčky, jednotlivé díly staví "na nohy", objevuje jejich sošnou kvalitu. "Stavebnice je složena z rafinovaných kousků, například točna, zatáčka nebo výhybka jsou určeny k variabilním možnostem skládání. Mají krásné tvary, které předjímají dějové linie: narůstání, propojení, ukončení dráhy, přesměrování," popisuje.
Dílky kolejnice se ukázaly ideální také proto, že mnohonásobným zvětšením získaly figurální formu. Dopitová je seskupuje do sousoší. Jako scénografka vytváří velkou instalaci, ve které skupinky navzájem podobných "postav" cosi probírají. Některé jen způsobně podle etikety stojí bok po boku, jiné pomyslně dávají hlavy dohromady, další tančí v objetí.
Milena Dopitová výjev přirovnává k "předsálí, ve kterém skupinky vedou politická nebo jakákoli jiná jednání ještě před tím, než začne to hlavní v sále". Umělkyně také využívá jednotného tvaru různě velkých dílů stavebnice, aby vystihla uniformovanost a ztrátu individuality společenského druhu, které v politice vnímá.
"Neznáme všechna jejich jména, ale můžeme na politicích vidět jednotnou strukturu. V rétorice politiků často vnímám jejich mimiku, volbu slov, přízvuk. Jejich slovní obraty se často točí tak, až pak tápu, co bylo obsahem sdělení. Nakonec ve mně zůstává jen vizuální obraz obleku, bílé košile s kravatou a nejistá vzpomínka na barvu vlasů," přiznává autorka.
Pojmenování výstavy Even Odd podle ní vystihuje také zákonitosti, jimž demokratičtí politici podléhají - že dnes jsme v řadě sudí, ale zítra to může být jinak.
Umělkyně, která souhlasí s tím, že je Česko součástí Evropské unie, má podle svých slov pozitivní vhled do budoucna. Evropské politiky vnímá jako společenství lidí, "kteří se zavázali pracovat pro nás a rozhodovat, to ale nesmí přerůst v prosazování osobních zájmů".
Na výstavě inspirované politickou událostí se rozhodla dát přednost nadhledu a hravosti před kritikou. Na rozdíl od českého předsednictví v roce 2009, kdy její kolega David Černý stvořil skandální Entropu. "Jsem v jiném nastavení, moje instalace je složena z minimalistických estetických objektů, s detaily, které diváka navedou na různé interpretace - a všechny budou správné. Nevyjadřuji svou prací radikální politický názor, nabízím jednu z možných linií," deklaruje.
Důležitou roli má i jediný nestavebnicový předmět, ono pomyslné Slunce na podlaze. "Ten symbol vyjadřuje emoci a je neopakovatelným otiskem chvíle. Chci důvěřovat tomu, že Slunce bude svítit zítra i pozítří. A že i když kolem nás vidíme hodně negativního, že lze bojovat i touto cestou," uvažuje Dopitová.
Po neblahé zkušenosti s Entropou, kvůli které česká vláda čelila dotčeným reakcím zástupců několika států, byla během příprav znát větší obezřetnost. "Zadavatelé výstavy postupovali tak, aby bylo jasné, že nepůjde o nějaké hanobení nebo kritiku, která by mohla způsobit problémy," říká umělkyně. Přitom ani v její tvorbě nesmlouvavé postoje nechybí. "Věnuji se sociálním problémům, kritiky se nebojím, ale v tomto případě jsem chtěla předat jiný message," vysvětluje.
Česká delegace mohla být s uměleckým doprovodným programem spokojená. Výstava v Bruselu zaznamenala dobré ohlasy. "Na zahájení mě mile překvapilo, že politici a političky, kteří tam přišli, byli připravení a schopni o umění mluvit a chápat různé roviny pohledů," pochvaluje si Dopitová.
Doufá, že nynější přehlídka ve Veletržním paláci obstojí i bez politického pozadí. "Návštěvník nemusí vědět, že koncept projektu vznikl k českému předsednictví. Objektová instalace je inspirovaná hrou, tvoří jakési foyer, místo pro setkání, které může diváka navádět k různým příběhům a interpretacím," věří.
Rodačka z moravského Šternberku patří ke generaci, jež se na výtvarné scéně prosadila v 90. letech minulého století. Dopitová vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Milana Knížáka, absolvovala roku 1994. Vytváří multimediální prostorové instalace a videa, jejím tématem jsou mezilidské vztahy a sociální otázky.
Jako členka někdejší výtvarné skupiny Pondělí má velkou citlivost pro obyčejné události reálného světa. "Nepředkládali jsme symboly tajemna, svět fantazie, to, co jsme znali z předchozích generací. Zajímaly nás momentální, každodenní prožitky," vzpomínala ve starším rozhovoru.
Jedním z klíčových děl českého umění 90. let se stala její instalace Dvojčata. Tato série fotografií se sestrou-dvojčetem jí otevřela cestu na mezinárodní scénu.
Nejznámějším dílem Mileny Dopitové pak zůstává video Sixty Something, ve kterém se sestrou podnikla exkurzi do stáří. Obě se nechaly nalíčit jako staré paní a před kamerou zažívaly obyčejné situace. Dnes se práce Dopitové nacházejí ve sbírkách předních institucí včetně Národní galerie, ze zahraničních například v Brooklynském muzeu, pittsburském Carnegie Museum of Art či v Kunstforu v německém Řeznu.
Výstava ve Veletržním paláci v Praze je přístupná zdarma. Potrvá do 3. března 2024.
Výstava
Milena Dopitová: Even Odd
(Pořádá Národní galerie v Praze)
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 3. března 2024.
