Film vznikl podle knižní předlohy Uljany Donátové, která napsala též scénář. A zprvu působí, jako by si scenáristka s režisérkou Hanou Hendrychovou chtěly svérázně vyřídit účty s reklamním prostředím, s nímž mají obě letité zkušenosti.
Firma, kde Sylvie hraná Petrou Hřebíčkovou pracuje, připomíná podivnou karikaturu úspěšné agentury. Bob Klepl v roli šéfa používá špatně, zato hojně záplavu anglicismů a anglických frází, sekretářka postřikuje umělé květiny, zatímco na zdi recepce visí podivná obdoba továrních píchaček. Akorát místo prastarého stroje je vyvedená ve formě tabule s puntíky zachycujícími přítomnost zaměstnanců, jako kdyby byli placení od počtu hodin strávených u pásu.
Už tady se vrší první pochyby. Je to extrémně přehnaná karikatura na hraně parodie, nebo má snad jít jen o lehkou nadsázku, odrážející reálné zkušenosti z korporátu tohoto druhu? V prvním případě to moc vtipné není, ve druhém to působí tak nerealisticky, že se nad tím ani nemá cenu více zamýšlet. Z podobných nesrovnalostí v tónu se bohužel skládá celý film.
Autorky přitom nezastírají o kousek větší ambice než řada mainstreamových režisérů, kteří prostě do filmu nasypou plejádu postav v rozmezí od jednoho do dvou tuctů a pokoušejí se je různě jalovými způsoby spárovat či rozdělit. Matka v trapu naopak romantiky či snah o ni obsahuje jen stopové množství. Cílem je především zachytit ženu středního věku v životní krizi, na což upozorňuje už charakteristika "skorokomedie" v propagačních materiálech naznačující, že v centru pozornosti se nachází trochu tíživější téma. To je pravda. Komedie tohle opravdu není.
K šéfově nelibosti Sylvie jednoho dne zmizí uprostřed jednání, aby se dostavila do školy, kde má její syn o něco větší průšvih než obvykle. Prodával spolužákům marihuanu a činil to tak okatě, že se nechal nachytat ředitelem.
Aby se hrdinka stihla dostat tam a zpět včas, neboť šéf jí dal šibeniční lhůtu, bere si taxíka. To proběhne tak, že Sylvie jako každá správná ženská postava z české komedie na ten žlutý vůz prostě legračně upadne - první záchvěv filmového světa po česku, v němž je definicí, že ženy neobratně zakopávají o vše kolem. Zase tolik podobných už tu ale nebude.
Z auta vykoukne řidička Anna v podání Lenky Vlasákové, ještě před odjezdem stihnou potrestat kolegu taxikáře Leoše Nohu za jeho neurvalý machismus. A pak mezi nimi během jízdy přeskočí jiskra sympatie tak velká, až se Sylvie odhodlá nevrátit na čas ani domů, ani do práce. Místo toho přijímá nabídku "své" řidičky ubytovat se místo v hotelu u ní doma.
Od té chvíle se ve filmu vlastně mnoho věcí nestane. Manžel Tomáš, kterého hraje Jaroslav Plesl a jenž se coby neúspěšný malíř přiživuje grafikou slevových letáků, přistupuje k chodu domácnosti i výchově dětí s obdivuhodnou směsí flegmatičnosti a neschopnosti. To po něm zjevně podědil přinejmenším syn. A tak - s mladší sestrou tohoto nešikovného dealera začátečníka - všichni tři pobývají doma a pokouší se překonat obtíže typu jak zapnout pračku či jak ohřát hrnec s gulášem.
Zdá se, že Tomáš je alespoň chápavý otec. Na drogový exces, který se nakonec celkem úspěšně zahladí, neboť jde o drahou soukromou grafickou školu, má spíš pár poznámek v duchu "když už to děláš, nebuď tak blbej, že se u toho necháš chytit". Scéna má jasné vyznění, je to fajn liberální táta. Než se po mnoha desítkách minut ukáže, že jsme si to nejspíš vyložili špatně.
Mezitím Sylvie se svou novou kamarádkou pobývá v jejím bytě a čeká, až se její problém se životem nějak automaticky vyřeší. Brzy podobný typ potíží začne prožívat i její nová parťačka do nepohody. A zatímco problémy setrvávají, tvůrci celý snímek čekají. Než během závěrečných zhruba dvaceti minut učiní řadu zvratů, které rozuzlí prakticky vše - až na otázku, proč se to celé takhle událo a co to vlastně má říci o kterékoli z postav.
Až v tu chvíli si divák uvědomí, kolik věcí v průběhu filmu interpretoval špatně. Třeba pocit, že Tomáš je asi trochu neschopný a pasivní, ale přitom sympatický rodič i věrný manžel. Ouha, pravděpodobně to měly být spíše špatné vlastnosti, pokud tu ovšem některá z postav nějaké vlastnosti vůbec má.
Samotné zdánlivě aktivní či úspěšné hrdinky jsou po "akčním" začátku scénářem odsouzené nekonečně dlouho čekat, až se v jejich životě něco stane.
Sylvie si občas postěžuje matce, že čeká, až tato změna - nejspíš nějak shůry či zázrakem - proběhne. Ale prakticky nic pro to protagonistka nedělá.
Taxikářka Anna se užírá traumaty z minulosti, o nichž se dozvíme poměrně pozdě a které trvají dekády, ale nakonec se také vyřeší během zázračné finální dvacetiminutovky skoro lusknutím prstů. A pokračovat v podobném výčtu by šlo poměrně dlouho.
Matka v trapu sice není celá utkaná z okatě urážlivých stereotypů, ale nakonec k některým stejně sklouzává. Zároveň nabízí takový hodnotový zmatek, že si po poměrně zdlouhavém čekaní na pointu nelze ani tipnout, o co přesně ve filmu jde.
Je horší postavou tchyně, která pravidelně coby kontrola a spojka vpadává domů k Tomášovi a uráží ho tak, až to její předpubertální vnučku dohání k slzám? Nebo pasivní Tomáš? Či snad Sylvie? Protagonistka má být nejspíš tou jedinou, co se snaží změnit svůj život, ale dělá to tak nešťastně, až většinu možných sympatií publika ztrácí.
Autorky nestraní nikomu, a pokud ano, nenabízejí k tomu žádný interpretační klíč. Výsledkem je vláčný snímek, v němž není jediná vtipná scéna, v němž se tři čtvrtiny děje prakticky nic nestane.
Těžko říci, kteří diváci mají být "cílovka". Pokus o vztahové či rodinné komediální drama to není, čitelný komediální mainstream vlastně také ne.
Ve všech ohledech má Matka v trapu blíže k tomu druhému, především proto, že o mužích, ženách a vztazích nedovede říci vůbec nic. Zároveň však na rozdíl od většiny konkurence nabízí minimum humoristického materiálu, ať už toho chytřejšího, či toho, který míří na první signální.
Zkrátka: vznikl spíše film, který je celou dobu sám tak trochu v trapu.
Film
Matka v trapu
Režie: Hana Hendrychová
Falcon, v kiench od 22. února.
