V Dvořákově síni Rudolfina se představila po boku třiatřicetileté kolegyně Sophie Pacini. Publikum zanechaly v rozjařené náladě díky jiskřivému provedení optimistických skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a efektních děl Franze Liszta.
"Bez Mozarta nemůžeme být," vysvětlila Sophie Pacini, jak vybíraly repertoár. Večer zahájily Mozartovou Sonátou pro dva klavíry D dur, jež má rozměrem i náročností spíše parametry klavírního koncertu. Škoda, že akustika sálu neumožňuje vychutnat si zřetelně všechny rychlé noty - zrovna tato skladba by zasloužila prostředí, v němž by se šestnáctiny, příkladně jemně a s lehkostí vyhrané, krystalicky zaskvěly.
V podání dvou protagonistek jsme nicméně byli svědky rovnocenného dialogu. V Německu narozená dcera italského otce Sophie Pacini je fenomenální umělkyně a sdílí s Marthou Argerich spontánnost i neuvěřitelnou lehkost ve zdolávání obtížných pasáží. Komunikace mezi nimi se obejde bez výrazných gest a pokývnutí. Sem tam si přes dvě dlouhá piana vymění rychlý pohled nebo letmý úsměv.
Hra na dva klavíry přitom představuje specifickou kategorii komorní hudby. Dva identické nástroje, každý schopný zastoupit orchestr, to je mnoho tónů, jejichž textura se musí promyslet, aby posluchače nezavalily zvukem. Co se souhry týče, jde tu o setiny vteřiny, o rychlost, směr a váhu, s jakou se klávesa stiskne.
Hrát unisono na dva klavíry, to je vyšší škola sebezapření. Interpret musí přizpůsobit úhoz ruce jiného člověka, na kterou ani nevidí, musí jednotně cítit fráze: chce to velkou kázeň, aby krásná melodie jednoho dala přednost hlasu toho druhého. Když se ale podaří a dojde k propojení, které nelze nazvat jinak než společným dýcháním, výsledkem bývá velká satisfakce a rozkoš pro hráče i posluchače.
Druhá půlka úterního večera začala sólem mladší umělkyně. Po "zahřívací" jemné Útěše od Franze Liszta zahrála předehru k opeře Tannhäuser od Richarda Wagnera, jak ji pro klavír upravil právě jeho vzdálený příbuzný Liszt. Velebné tóny německého romantika, vyžadující celé spektrum orchestrálních barev, převedl geniální pianista Liszt způsobem věrným originálu, ale současně svrchovaně "klavírním".
Vyčerpal celý katalog nejobtížnějších prvků techniky - velké skoky, oktávové pasáže, trylky, tremola a tak dále. Autor tím posloužil hudbě, ale také nasytil diváka prvky až cirkusovými. Sophie Pacini se přes tuto technickou stránku v Praze přenesla s udivující nonšalancí, proud hudby měl tah a strhující gradaci. Z klavíru dostala zvukovou mohutnost, aniž by měl člověk dojem výraznějšího úsilí.
V podobném duchu se nesly závěrečné Reminiscence na Dona Juana, tedy Lisztova parafráze motivů z Mozartova Dona Giovanniho, tentokrát už opět na dva klavíry. Franz Liszt nebyl jediný, komu árie z této opery oper posloužily jako témata k variacím - Mozart uchvacoval romantickou generaci svou zpěvností, opera tehdy platila za vrcholný žánr. V této Lisztově poctě ožívají postupně postavy Komtura, poté titulní figura ve známém duetu Là ci darem la mano, kdy svádí Zerlinu, a nakonec se publikum dočká bravurní stylizace "šampaňské árie".
Řekneme-li, že Tannhäuser v Lisztově zpracování je obtížný, těžko pak hledat přívlastky pro náročnost těchto donjuanovských reminiscencí. Zde se Liszt utrhl ze řetězu a stvořil pasáže takřka nehratelné. Martha Argerich se do těch rozbouřených vln partitury vrhala s vervou a jistotou, střemhlav, ale ne bezhlavě. Techniku má přirozenou, klavír jako by byl součástí jejího těla a společně tvoří úchvatný obraz. Lisztova hudba je totiž nejen pro uši, ale také pro oči a při sledování dosáhl tep diváků v sále možná ještě vyšších hodnot než oněch dvou kouzelnic na pódiu.
Následoval aplaus a přes evidentní vyčerpání pianistky věnovaly posluchačům ještě dva čtyřruční přídavky. Prvním byla opět transkripce - zpracování chorálu z Bachovy kantáty maďarským skladatelem 20. století Györgym Kurtágem, načež se rozloučily finální větou z Mozartovy Sonáty D dur. Letošní Dvořákova Praha si může připsat další obohacující večer.
