Knihou roku se stala próza Hella od rusistky Aleny Machoninové. Nejznámější české literární ceny byly uděleny ve čtvrtek večer na Nové scéně Národního divadla, ceremoniál přenášela televize.

Zatímco dříve patřila k nejsledovanějším kategorie próza, letos se vyhrotil souboj v oboru publicistika. Umocnil to jednak fakt, že poprvé od založení ceny v roce 2002 bylo možné si vsadit na vítěze v sázkové kanceláři Tipsport, jednak pro Literu nezvykle politická debata.

Zobrazit 30 fotografií

Někdejší přednášející z pražské filozofické fakulty Tereza Matějčková musela vysvětlovat na autorském čtení ze své knihy Bůh je mrtev - Nic není dovoleno, proč přispívá do "konzervativního Echa, považovaného za pravicový, skoro až alt-right list", jak řekl pořadatel ceny Pavel Mandys. "Připadá mi zajímavé, že vyzdvihujeme pojem jinakosti, ale jakmile někdo stojí jenom o milimetr jinde, už je pomalu alt-right a fašista," reagovala Matějčková, načež se k tématu vrátila na sociálních sítích.

Tam šéfredaktor Echa Dalibor Balšínek napsal, že musí "bránit holku před nechutnými útoky s*áčů", zatímco web Alarm ještě v den předávání vyčetl Matějčkové, že svými výroky o transgender tematice polarizuje společnost.

Vpád politiky na Literu trochu zastřel jiné novinky letošního ročníku. Vítězové žánrových cen za fantastiku, detektivku a humoristickou knihu byli poprvé vyhlášeni v rámci hlavního večera, podobně jako to před časem začalo dělat hudební ocenění Anděl. Po vzoru britské Bookerovy ceny zase organizátoři prvně zveřejnili takzvaný longlist, tedy širší seznam nominací.

Související

Zažil šikanu i násilí v rodině. Zachránilo mě, že jsem gay, říká spisovatel Torčík

V těch užších za prózu někteří postrádali romány Kláry Vlasákové, Petry Hůlové či Radky Denemarkové, jiným chyběl bestseller Andrey Sedláčkové o výtvarnici Toyen, který vyhrál anketu Kniha roku Lidových novin.

Ve čtvrtek večer nakonec Literu za prózu obdržel prozaický debut básníka Marka Torčíka o traumatickém dospívání gaye na moravském maloměstě. Ocenění za nakladatelský čin připadlo Karolinu za souborné vydání díla básníka Karla Šiktance, které dvě dekády připravoval dnes čtyřiadevadesátiletý literární historik Jiří Brabec.

Ocenění za poezii si odnáší Tereza Bínová, například cenu za přínos knižní kultuře pak dostal plzeňský básník Tomáš T. Kůs popularizující žánr slam poetry.

Zdání klame

Hlavním vítězem večera a knihou roku, kterou vybralo 229 knihkupců, redaktorů či nakladatelů, se ale stala Hella, beletristický debut překladatelky z ruštiny Aleny Machoninové.

Ani ne třísetstránková publikace zdánlivě líčí osud české židovky Heleny Frischerové, která s manželem odjela budovat komunismus do Moskvy, avšak v roce 1937 se stali oběťmi stalinských čistek. On byl popraven, ona skončila na deset let v gulagu. Po propuštění už se do Československa nevrátila, žila v Moskvě až do smrti v roce 1984.

Pronikavý pohled Heleny Frischerové mě probodává jako desatero střel, píše Alena Machoninová. | Foto: Nakladatelství Academia

Jenže zdání klame. Hella není historický román o hrůzách komunismu. Jedná se o vysoce intimní, esejistickou prózu s autobiografickou linií. V jedné rovině líčí odkrývání skutečného člověka za literární postavou, neboť vypravěčka prvně identifikuje Frischerovou jako jednu z hrdinek Moskvy-hranice, výstražného románu Jiřího Weila z roku 1935.

Hella je zároveň literatura o literatuře. Autorka cituje z románů ruských prozaiků Andreje Platonova či Marije Stěpanovové, které převedla do češtiny. Srovnává překlady pozdní básně Osipa Mandelštama, porovnává Frischerové vzpomínky s díly takzvaných lágrových autorů jako Varlama Šalamova.

Helena Frischerová samozřejmě byla obětí komunismu. A důsledky gulagu pociťovala do smrti. "Uvnitř všechno hoří, úplně všechno - křivdy, ztráty, vlastní chyby. Jsem zmrzačená k nepoznání," psala v dopise z roku 1959. "Stačí, abych zavřela oči a zhasla, a začne to: vidím všechno a všechny, kaju se, prosím o odpuštění, zbožňuju všechno, co jsem opustila, ztrácím spojení s přítomností," líčila ještě roku 1977.

V knize jde ale o víc. Alena Machoninová se ptá, do jaké míry lze rekonstruovat něčí život na základě útržků, úředních dokumentů či korespondence. A co se všemi těmi kusými výpověďmi, narážkami či bílými místy, o nichž přeživší mlčí.

Jak jde ve stopách Frischerové, pozornost se přesouvá k vypravěčce. Ta se sice fyzicky dotýká papírů, jichž se dotýkala vězeňkyně. Hledá její hrob v závějích sněhu na severovýchodě Moskvy. Pod dohledem kamer zkoumá vyšetřovací spisy trestankyně v ruských státních archivech. A později navštěvuje její kamarádku, která proti ní sedí na posteli v dlouhé bílé noční košili.

Kdo to tenkrát mohl vědět? Všechno se zdálo takové správné, spravedlivé a rajské, vzpomínala na předválečnou Moskvu hrdinka románu Hella. | Foto: Profimedia.cz

Tou dobou už je ale pro ni Helena Frischerová spíše "zrcadlem, ve kterém se snaží zahlédnout i vlastní rysy", jak to vystihla porota Magnesie Litery. Čtenář poznává situaci vypravěčky, která podobně jako skutečná Alena Machoninová od začátku tisíciletí žila v Rusku. A sice z něj podobně jako cizinci v románu Jiřího Weila vystřízlivěla, zároveň se pro ni ale Moskva stala "mým městem, mým domovem".

Teď, rozkročená mezi dvěma světa i jazyky, se snaží vysvětlit, proč z totalitní země neutíká, i když byl dávno nejvyšší čas. Proč ji s děsivou hrůzou přitahuje osud Frischerové, přitom "tak otřesně logický", protože jak jinak mohli dopadnout cizinci v Moskvě za stalinských procesů. Protože jak jinak by mohli dopadnout cizinci v Moskvě dnes, doplňuje si tiše čtenář.

Paralely nemusí vždy stoprocentně sedět. Vypravěčka si v ruské metropoli nicméně uvědomuje, že svět se znovu ostře rozdělil a "já se ocitla na jeho špatné straně, vím to, mám z toho strach, a přece zůstávám v naději, že na rozdíl od Helly stačím odejít včas".

Související

Levicová intelektuálka v říši komunismu. Kniha odkrývá tragický osud zapomenuté ženy

Nemožnost návratu

Alena Machoninová v Moskvě zažila protesty z roku 2012 proti návratu Vladimira Putina k moci. Byla tam v době ruské anexe Krymu, jež otřásla některými jejími přátelstvími. A samozřejmě tam sledovala začátek ruské války na Ukrajině. Stále s manželem zůstávala. Až když jim vypršelo vízum, vrátili se vloni na podzim do Česka.

"Já bych ale nemluvila o návratu. Myslím, že je to taková spíš návštěva," řekla Machoninová minulý měsíc v Havlově knihovně. "Mám pocit, že žiji v nějaké vnitřní emigraci. Zároveň zjišťuji, že můj prožitek války z Ruska je úplně jiný než váš tady. A ne protože bych tu válku nedejbože schvalovala, to v žádném případě, ale protože se mě nějakým způsobem daleko víc dotkla," pokračovala.

Alena Machoninová, autorka Helly, přebírá Magnesii Literu za knihu roku. | Foto: Václav Vašků

Hella tak má nakonec víc než k lágrové literatuře blíž k úvahám exulantů Věry Linhartové nebo Milana Kundery. Ten v próze Nevědění z roku 2000 rovněž psal o nemožnosti návratu domů, kde se to za desítky let natolik změní, že tomu člověk nerozumí. A nikdo tady už nerozumí navrátilci.

Helena Frischerová po návratu z lágru nemohla navázat na rozhovory přetržené v půli slova před zatčením, jako by se nic nestalo. Nebyla stejná, jako když ji zavírali. Mluvila o cestě zpět, dokonce chodívala na nádraží, přesto pro ni Praha zůstala jen nenaplnitelným snem. Nedosažitelným domovem.

Hella ukazuje, že takový domov kromě fyzického místa a času utvářejí také jazyk, přátelství a literatura. Že ta je v jednom ohledu dokonce nejdůležitější.

Frischerová začala z terapeutických důvodů psát a právě tím psaním se "znovu našla", tvrdí Machoninová. Totéž platí pro její vypravěčku, možná i autorku. Která má minimálně v jednom ohledu jasno. "Moje doma? To je v Moskvě, v Timirjazevské čtvrti," řekla časopisu Host.

Že je to očima někoho v Česku, po dvou letech ruské války, nepochopitelné? Samozřejmě. Stejně jako když v Kunderově knize lidé nechápali, proč se po roce 1989 nevrací všichni emigranti. Naštěstí proto je tu literatura. Zkušenost exilu zůstává nevyslovitelná. Čtením Helly se jí člověk přiblíží asi nejvíc, co to jde.