Ani ne třísetstránková kniha vydaná nakladatelstvím Maraton vypráví dávný příběh pozapomenuté ženy, jejíž osud v daleké zemi splétá na několika rovinách. Vypráví tempem rozvážným, meditativním, plným odboček, tedy z dnešního hlediska beznadějně pomalým. Po vydání se nevyšplhala do čela žebříčku prodejnosti, přesto Hella patří k těm málo publikacím, které nezestárnou, jakmile nová sezona přinese nová módní témata.
Jméno čtyřiačtyřicetileté autorky Aleny Machoninové budou znát čtenáři ruské literatury, kterou překládá a zasvěceně o ní píše. V posledních deseti letech do češtiny převedla prózy Ljudmily Ulické, Mariji Stěpanovové či Andreje Platonova. Většinu spojovalo téma osudu "malého" člověka ve vleku velkých a krutě nelidských dějin, které si východní říše od nepaměti vytváří.
Machoninová navíc v Rusku donedávna, ještě po začátku invaze na Ukrajinu, žila. Také její román je s touto částí světa svázaný a stejně jako jí přeložená díla zprostředkovává prostředí, jež vzniklo a existuje mimo imaginaci tvůrců.
Když roku 1937 vyšel v nákladu 6600 výtisků román Jiřího Weila nazvaný Moskva-hranice, jeho tři části byly označeny jmény - Ri, Jan Fischer a Rudolf Herzog. Některým tehdejším čtenářům možná něco říkala, následující roky ale knihu poslaly do propasti nežádoucí literatury, takže se znovu objevila až v roce 1991. Více než padesátiletá proluka učinila ze jmen reálných osob jména literárních postav.
Tato situace otevírá bránu k Helle. Její vypravěčka, od prvních stran výrazně autobiografická, se dává do pátrání. Při něm se Weilova románová Ri ukazuje být skutečnou ženou, jejíž život pokračoval i dál.
Jmenovala se Helena Frischerová, pocházela z bohaté židovské rodiny z Prostějova, mluvila německy a stejně jako manžel propadla levicové víře, že bude třeba radikálně změnit svět. Kvůli podněcování nepokojů jsou oba vyhoštěni nejprve z Československa, pak z Polska, až končí v Sovětském svazu, kde by pro levicově radikální intelektuály měli mít pochopení.
Jenže poté, co se protagonisté zabydlí v říši komunismu, spustí sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin čistky namířené proti trockistům, cizincům a nakonec už proti všem. Manželé se stávají terčem hned v prvních vlnách. On je popraven, ona končí na deset let v sibiřských lágrech. Přežije a po návratu z gulagu zůstává na společenském okraji, avšak zároveň intenzivně koresponduje s přáteli, píše paměti, překládá.
Tento příběh před námi v románu vyvstává postupně. Vypravěčka musí vynaložit enormní úsilí, aby vypátrala vše dostupné v archivech, zdigitalizovaných dokumentech i vzpomínkách těch, kdo Helenu - již všichni mají za Hellu - ještě pamatují. Je to vzrušující a úchvatné už tou osudovou tragickou zápletkou: kapitalisticky "reakční" Československo či Polsko aktéry jen vyhostí, zatímco říše ztělesňující jejich ideály je nelítostně zlikviduje. Zaujme však i fakt, kolik se toho ve všech těch hlášeních a úředních záznamech totalitního tyranství posedlého byrokracií dochová o člověku, který měl být vymazán z dějin.
Minulost zastírají nejen desetiletí, jež od té doby uplynula, ale také jazyk - jména i další fakta převedla ruská byrokracie do azbuky a cizinci jako oběti při výsleších ne vždy disponují dostatečnou ruštinou. Z protokolů lze stěží určit, které zaznamenávají fakta a které univerzální floskule připravené pro boj s vnitřním nepřítelem během stalinských čistek.
Pátrání po Helle má proto až tajuplný nádech. Je úchvatné nejen nosnými objevy, ale také bílými místy, kdy něco - asi už navždy - zůstává obestřeno nejistotou či tichem.
V románu tedy najdeme příběh Helly, ze střípků postupně vytvářející ucelenou mozaiku. Nad ním ovšem stojí příběh samotného pátrání. I ten je vydatný: vypravěčku coby cizinku do některých archivů v Rusku nepustí a ona vynalézavě hledá, jak se k informacím přes všechny překážky dostat. Dramatický tón věci dodává fakt, že čas běží a zbylí pamětníci odcházejí na věčnost či není snadné se k nim dostat.
Tyto dvě vrstvy jsou silně dějové a působivé už samotným materiálem, jehož objevování a shromažďování připomíná postupy nejproslulejších detektivů. Nad nimi se však klene ještě vrstva třetí, naopak spíše lyrická a situační. Souběžně s tím, jak spisovatelka rekonstruuje Hellin osud, odhodlává se k přestavbě vlastního života.
Většina dění se odehrává v Rusku, kde je toho času autorka - podobně jako před ní Hella - usazená, s místem i lidmi sžitá cizinka. Zemi vedenou Vladimirem Putinem tu neztělesňují kremelské kreatury, ale lidé brodící se loužemi na ulici, činžákové domy a drsné podnebí. Je vnímána z perspektivy každodennosti, kdy diktátor není přítomný, a tudíž se může zdát, že ani není důležitý.
Rozpolcená z vlastní situace vypravěčka v pátrání po Helle zjevně nachází smysl pobytu, klade její osud a ten svůj na sebe jako dvě průsvitná plátna. Nachází Hellu i sebe samu.
Někomu tato třetí - lyrická, autobiografická - poloha může přijít zbytečná, pomalá a málo dynamická. Tak jako když se v dokumentu o životě na korálovém útesu stává součástí vyprávění i příprava potápěcích přístrojů a cesty k útesu.
Tato část ale textu zároveň dodává hloubku tím, na kolika rovinách motivy ožívají a ukazují svou sílu, univerzálnost. Výsledkem je promyšlený, nekřiklavý, zralý a vnitřně bohatý román.
Kniha
Alena Machoninová: Hella
Nakladatelství Maraton 2023, 264 stran, 358 korun
