„Žijeme v domě, kde Destinnová často pobývala,“ říká autorka knihy o slavné pěvkyni

Rodačka z Levoče knihu o Emě Destinnové napsala česky, protože vyrůstala v Československu, a jak sama říká, už od dětství četla knížky hlavně v češtině. Roky působila v Divadle Astorka Korzo, Studiu L+S nebo Slovenském národním divadle, v Česku potom v brněnském Divadle Bolka Polívky. Věnuje se i filmovému herectví a hudební tvorbě. Lucia Klein Svobodová je rovněž režisérkou a autorkou scénáře česko-slovenského filmu Pirko (2016), který se zabývá složitým osudem dívek z dětských domovů. Jejím manželem je producent Petr Svoboda, syn hudebního skladatele Karla Svobody, se kterým má dvě děti.

Co bylo prvotním impulsem k tomu, že jste se rozhodla psát knihu zrovna o Emě Destinnové?

Já jsem nikdy neměla ambice psát historický román, navíc v tak velkém rozsahu, nicméně nakonec se to stalo. Určitě k tomu přispěl i fakt, že bydlím v domě, který navrhl český architekt Josef Fanta jako letní sídlo pro spisovatelku Gabrielu Preissovou. Ta jezdívala do Jevan, kde vila stojí, i se svojí velkou kamarádkou Emou Destinnovou za Fantovou manželkou. A právě slavnější Ema napomohla tomu, že ten dům vznikl. Žijeme tu obklopeni jejími fotkami i obrazy, což mě vedlo k tomu, že jsem o téhle výjimečné ženě chtěla vědět víc. Přečetla jsem o ní kdeco, viděla jsem film, ale neztotožnila jsem se ani s jedním dílem, protože všichni autoři ji vykreslovali jako heroinu, voskovou figurínu, nikoli jako skutečnou ženu s jejími obavami a tužbami. Proto jsem o ní začala zjišťovat stále víc. Spojila jsem se s Hudebním muzeem, s Národním muzeem i dalšími institucemi, které mi ochotně pomáhaly bádat. Také jsem oslovila historiky a muzikology.

Knihy budou nakonec tři. Jak jsou chronologicky členěny? Ta první začíná narozením Emy a končí jejím odjezdem do Ameriky v roce 1908.

Ano, ta první kniha začíná jejím narozením v roce 1878 a uzavírá se v momentě, kdy Ema odjíždí lodí do Ameriky. Druhá knížka se věnuje období, během kterého Destinnová zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku, a končí krátce po začátku první světové války v roce 1915, kdy se vrátila do Čech. Třetí část trilogie pak zachycuje její život na zámku ve Stráži nad Nežárkou a smrt v roce 1930, v jejích jedenapadesáti letech. Pokud vše půjde, jak má, druhý díl vyjde příští rok a třetí díl ten další rok. Celkem bude trilogie mít asi 1 800 stran textu. Je to intenzivní práce, kterou teď trávím šest sedm hodin denně.

Narazila jste během rešerší ke knize na něco, co vás překvapilo, nebo dokonce šokovalo?

Takových věcí bylo snad milion. Osobně mě asi nejvíc zasáhlo, jak málo se v určitých ohledech změnilo postavení žen ve společnosti od doby, kdy žila Ema. Samozřejmě že spousta věcí je jiná, ale řada také ne. Například mě překvapilo, že tehdy jako žena nemohla na konzervatoři studovat hru na housle, proto šla nakonec studovat zpěv. A dnes je to jen pár let zpátky, co ve Vídeňské filharmonii mohou hrát i ženy – tuším, že oficiálně první ženu do tohoto souboru přijali teprve v roce 1997. Nebo třeba hudební pedagog a publicista Miloslav Pospíšil v jedné ze svých knih z 80. let píše: „Ema Destinn byla inteligentní jako muž.“ Tuhle větu jsem naschvál použila i ve své knize, jako smutnou připomínku, a je otázkou, jestli to vůbec někoho zarazí. 

Když byste měla Emu Destinnovou charakterizovat několika přídavnými jmény, jaká by to byla?

Nádherná, osobitá, nezlomná, talentovaná a velmi inteligentní. Byla taky houževnatá, pracovitá a svobodomyslná. Nelíbí se mi, když někteří životopisci naznačují, že byla takzvaně lehká žena. Ona opravdu měla během života několik milenců, ale podle mě v tom hrálo roli i to, že věděla, že jakmile by se vdala a měla děti, musela by se vzdát kariéry, zpěvu a hudby, kterou tolik milovala. Jako by vědomě či podvědomě volila muže, s nimiž si nemohla dovolit založit rodinu, například byli ženatí.

Ema se původně jmenovala Emilie Paulina Jindřiška Kittl. Jméno Destinnová si zvolila jako svůj umělecký pseudonym podle své profesorky zpěvu Marie Loewe-Destinnové. Jaký byl mezi nimi vztah?

Velmi silný. Ema měla komplikovaný vztah se svou matkou, ale právě její učitelka Marie Loewe-Destinnová ji přijímala takovou, jaká byla. Ema ji vnímala více méně jako matku. To ona Emě pomohla ve chvíli, kdy už to se zpěvem málem vzdala. Tehdy ji pobídla, aby to ještě zkusila v berlínské Státní opeře, kde konečně rozpoznali její talent a dostala šanci vystupovat. Ema měla se svojí profesorkou opravdu blízký vztah. Jméno si ale oficiálně dovolila změnit až po smrti své matky. Ve hře tehdy bylo i příjmení po její babičce Satraňové, silné ženě, které si Ema vážila, ale nakonec zvítězila Destinnová.

Dozvěděla jste se něco bližšího i o jejím pokusu o sebevraždu? Údajně se v roce 1899 rozhodla skočit z okna…

Ano, to byl moment, kdy se jí v životě zhroutilo všechno najednou. Bylo jí devatenáct let, rozešla se tehdy se svojí láskou, profesionálním cyklistou Jindřichem Vodílkem, do toho ji nepřijali do Národního divadla, a ona opravdu chtěla vyskočit z okna… Ale naštěstí tomu zabránil rodinný přítel Bedřich Spurný, který ji chytil za copy, čímž ji zachránil.

Proč byla vlastně Destinnová na začátku své kariéry odmítnuta v Národním divadle?

Otec Emy byl velký bohém, zdědil obrovské jmění, které z velké části rozfofroval. Byl štědrý, společenský a hlavně hrál karty, z třiceti činžovních domů mu nakonec zůstaly dva. Začal ztrácet společenský kredit a řada lidí se k němu, jak už to tak bývá, otočila zády. V Národním divadle byl v té době ředitelem František Adolf Šubert a z dobových dokumentů vím, že pro silné umělecké osobnosti neměl příliš pochopení. S Eminým otcem měl osobní konflikty a Emu docela hrubě odmítl pro nedostatek talentu. Možná byl dobrým ředitelem divadla, ale jako člověk podle mého úsudku nebyl příliš charakterní. V Národním divadle tak Ema začala zpívat až o několik let později, kdy už tam Šubert nebyl. V té době měla za sebou úspěšná vystoupení v Berlíně, v londýnské Covent Garden i v Bayreuthu.

O Destinnové je známo, že byla velká vlastenka. Jak se to konkrétně projevovalo?

Zasloužila se například o to, že se v New Yorku v Metropolitní opeře hrála Prodaná nevěsta, v níž zpívala Mařenku. (Ona se s Bedřichem Smetanou znala, říkala mu „strejdo“, a dokonce se narodila ve Kateřinské ulici, kde Smetana nakonec v ústavu pro choromyslné zemřel. Zvláštní náhoda.) Smetana byl v době Rakouska-Uherska považován za průměrného lokálního skladatele, ale právě po jeho premiéře Prodané nevěsty ve Spojených státech se z něho stal světový skladatel… Už před 1. světovou válkou se Destinnová zapojovala do českého domácího odboje, pašovala za hranice důležité informace, a byla také nedílnou součástí slovanského odboje, který se formoval v zahraničí. O tom ale píšu až v dalších dvou částech trilogie.

Destinnová také sbírala starožitnosti a různé kuriozity. Z cest si vozila často výstřední suvenýry. Na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou měla například kostlivce nebo oltář z lebek. Vlastnila velkou sbírku knih o okultismu a také vykládala karty. Co ji k tomu podle vás vedlo?

Spiritismus a dekadence byly tehdy zkrátka v módě, stejně jako zájem o veškeré věci mezi nebem a zemí. Ema zbožňovala francouzskou spisovatelku Rachilde, která jednoho dne prohlásila, že se cítí jako podřadný bratr mužů, a do pařížských ulic začala nosit kalhoty, což bylo pro ženu tehdy trestné. Destinnová se jí nechala inspirovat a vyrazila v kalhotách po Praze. Rakousko-Uhersko mělo tuhou cenzuru a velmi málo knih, které tehdy vycházely v zahraničí, bylo přeloženo do češtiny. Ema se k nim ale díky svým mnoha přátelům z uměleckých kruhů snadno dostala, a tak zachytila i ty světové trendy, které byly v Čechách téměř neznámé. Proto často působila výstředně.

Dokonce se nechala tetovat…

Ano, protože ona vlastně neustále toužila po svobodě. A vítala všechno, co jí mohlo pomoci vymanit se z té smutné a mnohdy kruté reality. Byla umělkyně, vytrvale hledala krásu a často cítila i smutek a deprese. K tetování se inspirovala v zahraničí. Jezdila do Anglie i do Paříže, kde se setkávala s uměleckou bohémou. Nechala si pak na nohu vytetovat jakéhosi „drakolva“ – stvoření s tělem hada a hlavou lva, které připomínalo čínského draka.

Co bylo pro vás při psaní knihy o Emě nejtěžší?

Možná výčitky, že si dovoluji psát o lidech, kteří už nežijí. To totiž není legrace. Co my víme, co je za oponou? Pro mě to byla a je velká zodpovědnost. Ale je to i obrovská zábava, je úžasné „být“ v tak skvělé společnosti všech těch postav. Ema Destinnová mi do života přinesla mnoho. Je mi blízká. Jako pro ženu je pro mě v první řadě velikým vzorem a inspirací.