Matuška, který žil mezi roky 1932 až 2009, byl i ve své nejslavnější éře až tím druhým mužem československého popu. Bez ohledu na to, že v letech 1962 a 1967 vyhrál anketu Zlatý slavík, už tehdy většina posluchačů upřednostňovala Karla Gotta. Bystrov v knize zachycuje historku, jak se na vyhlášení Slavíků roku 1972 přitočí Matuška ke Gottovi: "Podívej se, ty se dřeš a jsi první. Já dělám ho*no a jsem druhej. A teď mi řekni, kdo z nás je na tom líp?"
Těžko soudit, záleží na úhlu pohledu. Ze stínu velkého konkurenta nicméně Matuška nevystupuje ani teď, kdy jsou oba po smrti. Platí to také v publicistice: kniha Snům ostruhy dát není, a zřejmě ani neměla být, kritickým pojednáním podobným tomu, jaké vydal novinář Pavel Klusák pod názvem Gott: Československý příběh a získal za něj cenu Magnesia Litera.
Bystrov už v preambuli píše, že publikace má být "poctou jednomu z nejlepších zpěváků všech dob". V těchto pár slovech je zakódováno autorovo fanouškovství, které znesnadňuje tolik potřebný odstup, stejně jako zjevná snaha objekt zájmu oslavit.
Bystrov si dal s Matuškou obrovskou práci. Rozklíčovává vznik jednotlivých písní, elpíček, epizodních filmových rolí. Nespokojuje se s dobovými rozhovory či dalšími archiváliemi, zaznamenává také opozitní názory pěvcových spolupracovníků, přičemž se snaží najít racionální jádro. Dobře patrné je to třeba na ukončení spolupráce s doprovodnou kapelou Mefisto. Kdo dal komu padáka? Bystrov konfrontuje odlišné verze frontmana i muzikantů, načež dochází k přesvědčením, že to bylo úplně jinak.
Podobně hledá ratio v Matuškově partnerském životě. S citem zkoumá, kdo dal komu kopačky, jemně našlapuje v traumatizující ztrátě dvou malých dcer, nevyhýbá se faktu, že pěvcův nejstarší bratr se zapletl s fašistickým časopisem Vlajka a všichni jeho starší bratři se za války přihlásili k německé národnosti - matka byla Vídeňačka, němčinu ovládali.
Tenhle ponor má ale bohužel meze, které se jmenují normalizační politika. Bystrov samozřejmě nemůže představit Matušku v politickém bezčasí, rudý spár bolševika však bere na vědomí, jen když režim zpěvákovi škodí: několikaměsíční distanc po zisku prvního Slavíka, úspěšná snaha vyhnout se podpisu Anticharty a tak dále.
Autor zcela pomíjí fakt, že Matuška se stal jedním z vůdčích představitelů normalizační popkultury. Natáčel desky, vystupoval. Jezdil koncertovat nejen po zemích reálného socialismu a Sovětského svazu, ale také po západní Evropě. Opakovaně se dokonce dostal do vysněného amerického Nashvillu. Matuška byl hvězdou televizních estrád a interpretem bezproblémových normalizačních songů. To vše v době, kdy mnozí na pódium nesměli.
V 60. letech zpíval Matuška mimo jiné s Martou Kubišovou. Bystrov to poctivě zaznamenává, dokládá fotografií, ale po roce 1970 tu Kubišová najednou zkrátka není, jako by se vypařila. Nepadne o ní jediné slovo. Lze předpokládat, že Matuška byl brutálním mocenským ukončením kariéry Zlaté slavice osobně otřesen, třeba se obával, že i jeho může potkat něco podobného. Čtenář se však o tom nedozví nic. Jaké bylo pro muže, jenž v 60. letech mnohým symbolizoval umírněný vzdor, stát se nástrojem establishmentu? To kniha nepřibližuje.
Až těsně před Matuškovou emigrací v roce 1986 se dozvídáme, jak to v socialistickém Československu zpěváka vlastně štvalo. Dá se tomu věřit, avšak rekapitulace jeho předchozího podílu na uhlazené tváři téhož režimu chybí. Naopak mapování let, kdy se Matuška v USA živil pořádáním koncertů pro krajany, pořídil si malou dodávku, s manželkou Olgou vše produkovali a byli jedinými interprety šnůry, jež opravdu měřila tisíc mil, patří k nejcennějším částem vyprávění.
Zde už zpěvák není ten kulturní alfa samec, kterému úspěchy mimoděk padají do klína, je pokorný a pracovitý. Ty tam jsou doby, kdy na jeden večer podepsal několik závazků na vystoupení, nyní si možnosti zpívat opravdu váží. Tím spíš, že se ohlašuje nemoc a přichází poznání: Matuška v Nashvillu neprorazí.
Podobně objevně v knize působí jeho začátky, estrády na Karlovarsku a zdlouhavé umělecké námluvy s Jiřím Suchým. Když se pak v divadle Semafor stává Matuška raketově hvězdou a po dvou sezonách odchází do Rokoka, opět se dozvídáme varianty toho, proč a za jakých podmínek, zda to neprovázela osobní zášť. Znovu se setkáváme s poctivou a odpovědnou publicistickou prací. Michal Bystrov ji umí.
Kromě absence politických souvislostí je ovšem druhým limitem textu chybějící pokus o celkové zhodnocení Matuškovy hudební kariéry. Po progresivních začátcích v Semaforu a s kapelou Mefisto přechází k Orchestru Václava Hybše podpořeného Sborem Lubomíra Pánka. Ano, to jsou ta bílá saka a blyštivé róby z normalizačních silvestrů.
Následná spolupráce s trampskou a country skupinou Kamarádi táborových ohňů mu umožňuje vrátit se na dohled své divočejší podstatě, je však třeba přiznat, že oslabuje nejen jeho někdejší popularita, ale zejména umělecká potence.
Slogan "zlatá šedesátá" platí pro Waldemara Matušku po všech stránkách. Čtenář knihy se o uměleckém sestupu dříve poměrně progresivního zpěváka však nic nedozví. Jen je veden od jedné písně ke druhé, od jednoho filmového štěku k dalšímu.
Opět: škoda. Matuškově úloze v dějinách českého popu by neubralo přiznat si, že za normalizace postupně vyhasínal. Pořád na něj chodili lidi, ale už to byl spíš ten dobový Kabaret U dobré pohody, to znamená zábavný pořad Československé televize, než zneklidňující songy, ve kterých zpíval "Bejt kladivem v pěstích, bejt jiskřičkou v kouři, kovadlinou bejt a znít a ocelově zvonit, jó, jó, to bych si tak přál".
Michal Bystrov napsal umírněnou hagiografii. Shromáždil mnoho informací, detailů ze života, dokumentů a fotografií, vše skloubil do čtivého a přehledného celku. Fanouškům Waldemara Matušky to bude stačit.
Kniha
Michal Bystrov: Waldemar Matuška - Snům ostruhy dát
Nakladatelství Pangea 2022, 244 stran, 699 korun.
