Poezie obsáhne existenciálního autora Surového stavu, sbírky poprvé vydané v samizdatu roku 1989, stejně jako jeho pitvorný pseudonymní protipól jménem Eberhardt Hauptbahnhof: ten svého vážného souputníka edičně dokonce o rok předešel žertovnou Knihou básňů převeršovnou.
Jamek je ale také tvůrcem dvojjazyčné metafyzické básně v próze Desátá planeta - L’Exorbitée z roku 2004, napsané souběžně v češtině a francouzštině, či překladatelem básnických Stél francouzského autora z přelomu 19. a 20. století Victora Segalena nebo Prostoru uvnitř Henriho Michauxe. Za tento překlad roku 2001 obdržel Cenu Josefa Jungmanna.
Do díla esejistického se zase vejde útlá Krkavčí múza z let 1976 až 1977, která vyšla teprve v roce 1992, i do češtiny nepřeložený obsáhlý beletrizovaný esej Traité des courtes merveilles (Traktát o chatrných divech), napsaný s nesmlouvavou otevřeností francouzsky a vydaný na sklonku minulého režimu v Paříži.
Tehdy Václav Jamek ještě nemohl tušit, že místo očekávané perzekuce za něj bude v den svých čtyřicátin - a generální stávky v tehdejším Československu - 27. listopadu 1989 přebírat dvě prestižní ceny: Prix Médicis de l’essai a Globe européen.
Do jeho esejistického díla lze právem zařadit také soubor sloupků O patřičnosti v jazyce z roku 1998, a především bezmála tisícistránkové sběrné esejistické opus magnum Duch v plné práci, za něž roku 2004 získal Cenu Toma Stopparda.
Je příznačné, že editorem vybraný název této knihy byl původně titulem Jamkova zamyšlení nad Zápisníky francouzského spisovatele Alberta Camuse. Českého autora s ním jako syna kladenského hutníka sbližuje už proletářský původ a dosažené intelektuální mety - na Nobelovu cenu sice Jamek nedosáhl, byl však jmenován nejprve rytířem a roku 1999 důstojníkem francouzského Řádu umění a humanitních věd.
Především ale oba literáty spojuje úporná poctivost v myšlení bez ohledu na to, jak je bezprostředně přijímána okolím. Václav Jamek je člověk revoltující, který se psaním nepřestává zasazovat o obecnou důstojnost lidství, ať jde o rovnoprávnost homoerotické touhy - viz esej O prašivém houfci -, stav veřejné řeči, nebo o sociální spravedlnost.
Do výměru esejistického díla spadá rovněž překladatelský návrat k samým kořenům žánru, to znamená k renesančnímu mysliteli Michelu de Montaignovi, jehož Eseje ve výboru a překladu Václava Černého Jamek v minulých letech revidoval a doplnil. Vedle toho je aktivním účastníkem kolektivního projektu jejich prvního úplného převodu do češtiny.
A neméně sem patří Jamkova zatím poslední, čtyři roky stará kniha Na onom světě se tomu budeme smát. Jejím základem se staly fejetony, podle Jamka "poddruh eseje", po léta vydávané v dvouměsíčníku Listy a později obohacené o vstupy autorova "inexistenciálního souputníka" Hauptbahnhofa.
V tomto nelítostně sžíravém komentáři k současnosti a zároveň její nenávratné dočasnosti s přibývajícím časovým odstupem převažuje nad průběžným montaignovským glosováním přítomnosti čím dál více rabelaisovská obludná grotesknost žité skutečnosti.
Václav Jamek v sobě nezapře rozhled absolventa francouzského lycea - maturoval roku 1969 v Dijonu - a univerzitní francouzské filologie. Studium komparatistiky mu nebylo dáno dokončit, po politicky vynuceném odchodu Václava Černého ale vystudoval ještě psychologii. Později pracoval jako nakladatelský redaktor v Academii a Odeonu a překládal, v devadesátých letech působil jako kulturní rada v Paříži. Nakonec se stal docentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Od svého raného eseje si důsledně "vede svou" střídavě ve dvou rovnocenných jazycích a je škoda, že českému čtenáři dosud zůstává skryta rozsáhlá část jeho díla psaná francouzsky, včetně nevydaných spisů.
Francouzština se pro Jamka stala svobodně zvoleným osobním jazykem v dusnu normalizace. Režim, který mu umožnil vzdělání, si v něm paradoxně vypěstoval levicově smýšlejícího intelektuálního nepřítele, odhalujícího jeho lživost. Se stejnou neúhybností ovšem později i za cenu rozvázání smlouvy odmítl škrty francouzského nakladatele ve své další knize nebo vystoupil z PEN klubu.
Udělení Čapkovy ceny Václavu Jamkovi je výrazem úcty k demokratickým hodnotám a šlechtí neskladného laureáta i PEN klub.
Autorka je básnířka, romanistka a překladatelka.
