Redakce tak celý rok mohla nepřetržitě posílat na Ukrajinu reportéry. Ti zachytili samotný začátek invaze, dramatické dny nejistoty v bitvě o Kyjev, mezi prvními se dostali na místa masakrů civilistů do Buči nebo k masovým hrobům v Izjumu, trávili dny bez elektřiny a pod palbou v Mykolajivu, Chersonu nebo Charkově.

Teď na to zpravodajové České televize vzpomínají v knižní kronice nazvané Putinova válka, kterou sestavil redaktor zahraniční redakce Jakub Szántó. U příležitosti Velkého knižního čtvrtka ji právě vydává Argo s Edicí ČT.

Související

Szántó: Fauda není dokument. Má ale hluboké porozumění pro Izrael i Palestince

Andreas Papadopulos několik dní před začátkem invaze vtipně přehodí svému ukrajinskému fixerovi, to znamená místnímu průvodci, navigaci z ukrajinštiny do češtiny. 24. února už v Kyjevě nikdo nevtipkuje. Papadopulos přesvědčivě popisuje situaci, kdy se na metropoli valí ruská armáda, která v té době ještě má pověst nepřemožitelnosti, a zdá se, že kdo zůstane v hlavním městě, zažije ošklivé věci. Autor těchto řádků byl ten den v Kyjevě, takže pocit potvrzuje.

Veterán Michal Kubal zažil v Kyjevě mohutné ostřelování a boje na předměstí. Šestačtyřicetiletý novinář v knize přemítá, že s něčím podobným už u sebe nepočítal. Po Kosovu, Afghánistánu, Iráku a dalších zemích, kde působil. V jedné pasáži si vybavuje válečné zpravodaje, pro které byla práce adrenalin, ale často za nimi zůstávaly rozvrácená manželství a nefunkční rodičovství.

Vloni v březnu se Kubal rozhodoval, zda to bude on, kdo na Ukrajině vystřídá kolegu Václava Černohorského. "Máš, koho bys tam poslal?" ptá se Kubala manželka. "Ne, nikdo tam nechce," odpovídá jí popravdě. "Nemůžu nutit jet do války jiné, když tam nechci vyrazit sám," přemýšlí pak novinář už několikátým dnem, že jiná možnost asi nebude. Kdysi v Afghánistánu s ženou čekali třetí dítě, teď se jim má za pár týdnů narodit další syn. "Nemůžu vás tady nechat," namítá doma. Žena chvíli mlčí. "Máš rodinu, to ano," prohlásí nakonec. "Ale kdo z těch, kteří by tam jeli, děti nemá?" Kubal namítne, že někdo bez dětí by se našel, ale že takový člověk má zase celý život před sebou. "Tahle věta ukončila debatu i mé váhání. Bylo rozhodnuto. Další válka," shrnuje Michal Kubal.

To je na knize Putinova válka cenné: lidé, kteří zprávy na místě vytvářejí, mluví o tom, co musí udělat, aby diváci doma reportáže nebo rozhovory mohli vidět. Kupříkladu zajímavý detail: na kontrolních stanovištích ukrajinská armáda a domobrana vyzývá řidiče, aby vypnuli světla. Vozu České televize se ale rozsvěcují automaticky, když má nastartováno. Výsledkem jsou křik ukrajinských hlídek a zbraně namířené na automobil.

Další zpravodaj David Borek překračoval polsko-ukrajinskou hranici ve chvíli, kdy byla jeho matka po složité operaci srdce. V knize líčí, jak poprvé v životě viděl mrtvolu, ruského vojáka v maskáčích u benzinové pumpy. Pak ale přijel do Buči, kde, jak píše, "smrt je všední, skoro banální. Z vedlejší ulice zní nářadí. Obyvatelé už začínají s opravami pobořených nemovitostí. Hlavně hledět kupředu!" popisuje.

V jiných částech knihy se objevuje pocit, který zná asi každý novinář: pocit marnosti, že věnoval energii, čas a vidinu úspěšné kvalitní reportáže něčemu, co se ukázalo jako přelud. Žurnalistika ve válečné zóně je často boj se především někam dostat a získat příběh, záběr, nějakou výpověď. Ztroskotat to může na čemkoli: neochotě vojáka pustit novináře dál, náhlé změně situace nebo prostě ve vřavě nikdo na zpravodaje nemá čas ani náladu.

Michal Kubal rekapituluje loňské březnové dramatické dny v Kyjevě. "Mnoho původně dohodnutých natáčení se nakonec neuskutečnilo. Bylo jich mnohem víc než těch, co se podařilo dotáhnout do konce," píše.

Andreas Papadopulos jel přes celou Ukrajinu, aby natočil sólokapra, tanky T-72 dodané Českou republikou. Nakonec z toho sešlo. "Reportáž, za kterou jsme jeli půldruhého tisíce kilometrů, se v mžiku rozplynula. Nebyla. Výměnou za několikahodinovou cestu jsme dostali příslib, že až se situace uklidní, můžeme se vrátit. Chabá útěcha, kterou jsem si ale na Ukrajině vyslechl stokrát," píše. "Znovu se potvrdilo železné pravidlo novinařiny v této válce: Z pěti domluvených reportáží je možné natočit pouze dvě, a z toho jednu nakonec dokončíš. Poměr, který se mi nikdy potom nepodařilo zvrátit."

Obal knihy Putinova válka. | Foto: Nakladatelství Argo

V kapitole nazvané Ukrajinský exodus se redaktor a editor knihy Jakub Szántó v několika řádcích zamýšlí, jaké je ocitnout se ze dne na den bez domu, na útěku, ztratit dosavadní život. Sledoval na západě Ukrajiny zoufalý útěk statisíců lidí, již se v předtuše blížícího se zla snažili zachránit překročením hranice. Silným příběhem jeho textu je skupina hluchoněmých, kteří společně pracovali v dílně na východě Ukrajiny a také se potřebovali dostat do bezpečí. "Mohutné vibrace výbuchů pum jejich tichému světu brutálně oznámily, že začala válka," píše autor.

V knize jsou ale i takzvaně pěkné momenty. Martin Jonáš se dostal k hvězdě sociálních sítí, populárnímu psíkovi Patronovi. Ten s psí ochrannou vestou, na které má ukrajinskou vlajku a jméno, vyhrabává miny a výbušniny. Jan Šilhan zase ve vybydleném a ponurém Chersonu našel muže, který ho ubytoval, pomáhal mu a nic za to nechtěl.

Nechybí ani pohled takzvaně z druhé strany od Karla Rožánka, zpravodaje České televize v Rusku. Jeho historka, jak se v Moskvě vetřel na tiskovou konferenci k otevření restaurace Chutně a tečka, tedy zdejší náhražky za McDonald's, čtenáře pobaví, ale jinak je v jeho textech optimismu málo. V reportážích ze země agresora, kde je obraz války médii orwellovsky znetvořený a přitom mu lidé věří, se naděje hledá těžko.