Je snad kniha, kterou v překladu Radky Šmahelové nedávno vydalo Argo, něčím novátorská nebo jazykově experimentální? Že by anglické čtenáře oslovila aktuálním tématem? Podbízí se snad účelovou skandálností či napodobuje další, celosvětově čím dál úspěšnější irské tituly?
Odpověď na všechny otázky zní jednoznačně ne. Jestli je teprve druhý román devětadvacetileté irské rodačky něčím výjimečný, pak právě nenápadností a "normálností".
Ano, dalo by se namítnout, že Sally Rooneyová si označení generační autorky nevysloužila náhodou. Že obě její prózy, česky již dříve vydané Rozhovory s přáteli i Normální lidi, musely být něčím zásadní, když v literárních kláních porážely dávno zavedená jména. Ostatně Normální lidi na oceněních British Book Awards předčili třeba i favorizované paměti někdejší první dámy USA Michelle Obamové.
Svou roli v tom možná sehrála sama autorka. Její život v mnohém koresponduje s osudy románových postav a rezonuje se zkušeností čtenářů druhé dekády nového milénia.
Opravdová láska
Rooneyová se narodila v době, kdy ještě dozníval irský konzervatismus, na homosexualitu i nemanželské děti se pohlíželo jako na zločin a o právu na potrat se mohlo mluvit maximálně šeptem.
Budoucí spisovatelka neměla příliš kladný vztah ke vzdělávacím institucím, přesto složila přijímací zkoušky na nejprestižnější školu v zemi, Trinity College v metropoli Dublinu.
Studium literatury změnilo její pohled na knihy a také ji dovedlo do debatního kroužku, kde s univerzitním týmem vyhrála evropské debatní mistrovství. Díky stipendiu mohla pokračovat v magisterském studiu, a hlavně začít psát. Paralelně pracovala jak na raných částech budoucího románu Normální lidi, tak své prvotině Rozhovory s přáteli.
Věci se daly rychle do pohybu: o Rozhovory s přáteli se v aukci popralo hned několik nakladatelství. A román Normální lidi pak raketový start debutu ještě zastínil.
Obě prózy mají podobnou náplň: mladí studenti či absolventi Trinity College, Rooneyové vrstevníci, tu více, tu méně řeší sebe sama, bojují s vlastní naivitou, původem, kostlivci ve skříni a vzdělávacími institucemi, snaží se zapadnout do té nejlepší sociální bubliny, a předně hledají opravdovou lásku.
Dva outsideři
Rooneyové romány však mají daleko k sladkobolným telenovelám zasazeným do atraktivního prostředí současného Irska, vzpamatovávajícího se z ekonomické krize. Ono pověstné "žili spolu šťastně až navěky" má vždy nějakou tu trhlinu. A byť Rooneyové hrdinové nejsou tak rozháraní a svérázní, jak velí stereotyp o irské literatuře (nikde žádný nerudný alkoholik, vlk samotář ani nezletilá matka), postavy nevyznívají v žádném případě unyle. Pod zdánlivě klidnou hladinou totiž probublává leccos hnilobného.
Mnohé předurčuje věk protagonistů. Osudy Marianne a Connella sledujeme skoro až dokumentární časosběrnou metodou po dobu čtyř let, od střední školy po začátek magisterského studia.
Oba jsou typickými produkty své doby - jedinci stojící na pomezí dvou generací, takzvané generace Y a té prozatím poslední, generace Z. Zatímco příslušníky té první, tedy lidi narozené mezi 80. léty minulého století a novým miléniem, charakterizuje odklon od materiálního života, důraz na hledání smyslu života a "užívání si" nebo četné životní změny a zlomy, spojené se stážemi či studiem v zahraničí, generace Z je jiná. Definuje ji virtuální realita a téměř výlučné fungování pomocí moderních technologií.
Obě skupiny pak spojuje ustavičná nespokojenost, netrpělivost, a především čím dál větší neschopnost komunikovat z očí do očí, kdy důvěrnost nahrazují dříve e-mail, dnes zejména sociálně sítě jako Facebook nebo Instagram.
"Normálnost" postav a jejich milostného příběhu je tak trochu zavádějící. Ani Marianne, ani Connell v životě nemají dobrou startovací pozici. Byť pocházejí z odlišného prostředí, společenské třídy i rodinného zázemí, oba jsou v některé fázi života outsidery.
Hledět ke hvězdám
Marianne - ošklivé káčátko, asociální a pro ostatní podivínské - si to odbude už záhy, na střední škole. Je skoro s podivem, že zrovna ona zaujme všemi oblíbeného a sportovně založeného Connella. Že Connellova matka uklízela u Marianne doma, asi nebyl nejlepší způsob seznámení. Osud je však svedl dohromady a věděl proč.
Connell si krizi odbude až během prvních let na vysoké škole, mezi lidmi, s nimiž kromě stejných přednášek nemá nic společného. Na Marianne totéž prostředí naopak působí jako elixír. Konečně nachází sama sebe.
"Všichni se plácáme v bahně, ale někteří hledí ke hvězdám," stojí ve slavném bonmotu Oscara Wildea. O nikom to neplatí víc než o Marianne a Connellovi, i když je jejich vztah jako na horské dráze. Ještě na střední škole Connell zradí Marianne takovým způsobem, že otřesená dívka raději dokončí poslední půlrok a přípravu k přijímacím zkouškám na univerzitu z domova. Marianne zase nepodpoří Connella, když potřebuje pomoc s bydlením přes léto.
Rozcházejí se a zase sbližují, vždy se ale mohou spolehnout, že mají jeden druhého. Nebýt Marianne, Connell by nejspíš nenašel odvahu přihlásit se na prestižní Trinity College. A on zase dívku podporuje v zásadních chvílích, kdy se Marianne musí postavit zhoubnému vlivu patologické rodiny.
Hrdinka si dobře uvědomuje, že je jedno, kde oba skončí či jak se jejich vztah v budoucnu vyvine. Nikdo už jim nevezme to, jak se dokázali vzájemně změnit.
Dozrávání
Oproti autorčině předešlé knize Rozhovory s přáteli, která se točila kolem čtyř protagonistů, hrají ostatní postavy v Normálních lidech jen epizodní roli, jsou jen jakousi kulisou dokreslující dospívání a zrání hrdinů. Vždy se vynoří, zasáhnou do děje a zase zmizí.
Neznamená to však, že by na vývoj hlavních postav měly marginální dopad. Je tu Lorraine, která Connella porodila ještě před prahem dospělosti a měla značný vliv na to, kým se stal - přičemž na poměry irské literatury, v níž se to jen hemží nemanželskými dětmi a mladistvými matkami, je Lorraine nezvykle vyrovnaná a silná.
S tím kontrastuje Mariannina matka, bohatá, ale emočně chladná právnička, a dívčin násilnický bratr. Oba jsou v jejím životě vším, jen ne podporou.
Životem Marianne a Connella defilují i další partneři a přátelé. Jako ve správném bildungsromanu, tedy knize o duchovním či společenském rozvoji hrdiny, jejich zásluhou hrdinové dospívají, učí se, dozrávají.
Ještě něco spojuje oba dosavadní romány Sally Rooneyové. Otevřené a vášnivé intimní scény. Autorka se však nepodbízí, ostatně v době bestsellerů typu Padesát odstínů šedi by asi musela notně přitvrdit. Erotické scény mají nicméně v jejích textech své opodstatnění a plní důležitou funkci. Jsou to mnohdy jediné situace, kdy hrdinové musí fungovat sami za sebe, kdy se nemohou kontrolovat nebo cosi předstírat v pozitivním ani negativním smyslu.
"Intimita, znepokojení, ztráta sebe sama - všechny ty okamžiky, kdy do vás někdo vstoupí, doslova i psychologicky, to vše vás nutí k opravdovosti. A právě to mě zajímá," řekla autorka v jednom rozhovoru.
Co bude dál
Rooneyová vidí v sexu a intimitě jakýsi lék, zdravou protiváhu informačním technologiím. Není divu. Jak Connell, tak Marianne, ale dříve i hrdinové jejího debutu mají problém komunikovat a fungovat jinak než přes internet, chaty nebo esemesky.
Connellova mailová korespondence s Marianne je upřímnější a otevřenější než jakýkoliv hovor, který spolu vedli naživo. Otázkou je, zda lék v podobě intimity opravdu funguje tak, jak autorka doufá. Denně můžeme číst o tom, že sociální média a moderní technologie lidi odcizují, že děti a dospívající nejsou schopni mezi sebou otevřeně komunikovat nebo se třeba rozejít při rozhovoru z očí do očí. Že intimita a sex v jejich životech ustupují pohodlnému virtuálnímu světu.
Ač román Normální lidi končí v podstatě happy endem, chtě nechtě idylku narušuje pochybnost. Co bude následovat po této generaci, která symptomaticky stojí na konci abecedy?
Bez ohledu na určitou skepsi, kterou může vyvolávat závěr Normálních lidí, je to bez pochyb svěží a čtivé dílo, všeobecným tématem i zpracováním navíc značně "neirské". Potvrzuje to i fakt, že podle něj televize HBO natočila dvanáctidílný seriál, čerstvě nominovaný na prestižní Zlaté glóby.
Na český překlad románu si čtenáři i kvůli pandemii koronaviru museli počkat o něco déle, ale vyplatilo se. Mají teď možnost posoudit, zda je lepší literární námět, v již tradičně výborném podání Rooneyové dvorní překladatelky Radky Šmahelové, anebo televizní zpracování, na němž se podílela sama spisovatelka. Zklamaní nebudou ani v jednom případě.
Kniha
Sally Rooneyová: Normální lidi
(Přeložila Radka Šmahelová)
Nakladatelství Argo 2020, 224 stran, 298 korun.
