Marianne, hrdinka románu Sally Rooneyové nazvaného Normální lidi, je v úvodu pro svoje spolužáky ta divná. S chytrou, útočně sarkastickou holkou z velkého domu za městem se nikdo ve škole nebaví. Až na Connella, který se u ní doma pravidelně objevuje, když sem přiváží svoji matku - paní na úklid.
Nikdo jiný než oni dva o tom neví. Hvězda školního fotbalového týmu nechce zveřejňovat, že jeho máma je uklízečka. A už vůbec nechce, aby se vědělo, že se baví s Marianne. Když si dají první pusu, domluví se, že o svém zvláštním vztahu nikomu neřeknou.
Všechno je jinak
Zanedlouho se oba, v románu i seriálu, dostanou na vysokou školu a tajná romance dvou introvertních teenagerů se po několika kapitolách nenávratně mění: v drama o mladých dospělých, kde je jejich postavení úplně jiné.
Na dublinské univerzitě, mezi dětmi z bohatých rodin, je Marianne se svými studijními úspěchy za hvězdu. Connell, dělnický synek, který by se nejradši viděl zpátky doma v irském zapadákově, se musí s podobnými výsledky snažit, aby zapadl.
Devětadvacetiletá Sally Rooneyová v knize na půdorysu klasického klišé milostných příběhů - on chudý, ona bohatá - zohledňuje všechno to, co z hlediska společnosti určuje hodnotu hrdinů a rozhoduje o tom, jak se sami vnímají. Jejich původ, vzhled, gender či intelektuální schopnosti se v každém kontextu zhodnocují jinak.
Marianne na vysoké dostává šanci se zařadit. Na to, aby se tak stalo bezbolestně, je ale příliš zraněná svou minulostí a agresivním patriarchálním řádem vlastní rodiny. Connell vyrůstal v prostředí, které ho přijímalo, "velký" svět mu však působí úzkosti.
Oba hrdinové jako by seděli na pouťové horské dráze, ale ocitali se v konkrétních momentech každý jinde. Když je Marianne dole, Connell je nahoře. Až později se učí svoje pozice pochopit a umět si být nablízku i přesto, jak daleko si připadají v třídně výrazně rozdělené společnosti dnešního Irska.
Dospívání na začátku 21. století
Rooneyová, jejíž román je považovaný za první generační výpověď dnešních mileniálů, dává v každém okamžiku najevo, jak se postavy cítí s ohledem na svoji společenskou pozici. Při čtení jsme si vědomi, jaké limity to vytváří pro ně i jejich vztah.
Právě tento druh reflexe vlastního původu, schopností a pocitu ze sebe sama je pro generaci dnešních dvacátníků a třicátníků typický. Spolu s vysokou senzitivitou a sklony trpět depresemi, úzkostmi a jinými poruchami.
Ve světě po ekonomické krizi, kde se samotné slovo krize začalo každých pár let používat pro jiný problém globálních rozměrů, sociální sítě a pracovní trh naučily mladé neustále se měřit a hodnotit.
Rooneyová se v knize explicitně nevěnuje životnímu kontextu mileniálů, kteří během dospívání ztratili jistotu, že budou bydlet a žít lépe než předchozí generace. Nerozepisuje se o takzvané gig economy, ve které mnozí nemají stálé místo s jistotami a plným úvazkem. Ani o jejich vyhlídkách souvisejících s tím, jaké zakázky si nasmlouvají na další rok či jak vypadají na Instagramu.
Do románu se dostává pouze sebejistota zajištěných velkoměstských Irů, kteří nic z toho řešit nemusejí, deprese mladých z dělnického městečka nebo prázdné budovy v rodném zapadákově Connella a Marianne.
Přijmout svoje slabosti
O co tu jde především, je dospívání dvou zranitelných hrdinů, kteří se přes všechny skutečné i domnělé překážky a proměny znovu a znovu utvrzují, že přítomnost toho druhého je pro ně uklidňující konstantou. Učí se překonávat vlastní traumata, poznávat traumata toho druhého a být si za všech okolností nablízku. Román tak jako sílu proklamuje schopnost ohledávat své slabosti.
Není proto překvapivé, že podle některých reakcí českých čtenářů okolo čtyřiceti a výš příliš nerezonuje. Ti, kdo své dospívání prožili v optimističtější a sebevědomější době, která je utvrzovala, že na ně svět čeká, v knize mnohdy nevidí víc než běžnou love story.
Témata, která Rooneyová prozkoumává a prohlašuje za překážky vzájemného pochopení, jim nejsou blízká a hrdiny považují za ufňukánky. Globální úspěch knihy i seriálu, který je její věrnou adaptací, však vypovídá, že se irské spisovatelce podařilo mluvit o něčem, co dnes mladí prožívají v různých částech světa.
Irský all-stars team
Seriál americké videotéky Hulu a britské BBC Three, která se profiluje jako stanice pro mladé, měl premiéru letos na jaře, na českou HBO dorazil teď. Od románu se v ničem neodchyluje. Je znát, že nebyl svěřen žádným televizním rutinérům, ale tvůrcům, kteří se pokusili Mariannino a Connellovo dospívání zobrazit s respektem k předloze a empatií vůči postavám. Součástí scenáristického týmu koneckonců byla i sama Rooneyová.
Hlavními autory adaptace, kteří román překvapivě zručně rozdělil do 12 epizod, jsou však přední irští dramatici a scenáristé Mark O’Rowe plus vrstevnice Rooneyové Alice Birchová.
Režii dostal na starost Lenny Abrahamson, který absolvoval dublinskou Trinity College stejně jako Marianne i Connell a před pár lety získal nominaci na Oscara za režii filmu Pokoj, se zkušenou irskou televizní režisérkou Hettie MacDonaldovou.
Nekončící napětí
Autoři s jistotou postavili seriál na výkonech dvou hlavních herců Daisy Edgar-Jonesové a Paula Mescala, kteří jsou v množství detailů i světlem prozářených celků naprosto přesní.
Výrazná kamera pomáhá intenzivnímu psychologickému dramatu dokonale navodit jak adolescentní snílkovství a rozcitlivělosti, tak klaustrofobní pocity stísněnosti a deprese. Seriál zručně střídá ostré odhalující světlo s temnotou a po celou dobu nás drží ve zvláštním napětí, kterému hrdinové nikdy tak docela neuniknou.
Ironii mileniálských komedií v Normálních lidech rozhodně nenajdeme. Sally Rooneyová bere traumata, neurózy a krize svých hrdinů tak vážně, jako je berou oni sami. Aby je divák v jejich citlivosti pochopil, musí se doopravdy zastavit a nechat se vést emocemi. Nebo si předtím přečíst předlohu, která mu pocity hrdinů a témata předvede ještě komplexněji.
Normální lidi jsou každopádně výrazně povedenou adaptací jednoho z nejzajímavějších románů poslední doby.
Normální lidi
Režie: Lenny Abrahamson, Hettie MacDonald
Seriál je k vidění na HBO GO.
