Publikací o Franzi Kafkovi vyšlo hodně, ale dělily se zhruba na dvě skupiny: odborné tituly pro nadšence a znalce, a naopak nenáročná populární literatura, často s bulvárním nádechem a minimální hodnoty.
Kniha, která by dokázala komplexně představit složitého spisovatele široké veřejnosti, tu chyběla. Stachova trilogie přesně takovou publikací je a částečně v tom tkví její úspěch i zahraniční ocenění.
Je to skutečně dílo masivní, jen první kniha, zabývající se Kafkovým dětstvím a obdobím prvního zaměstnání, má 600 stran i s přílohami. Je ale napsaná téměř beletristickým slohem, který nijak neadoruje Kafku a jeho dílo. Naopak se snaží distancovat od kultovní aureoly (ovšem nijak ji nezpochybňuje) a dělá z Kafky postavu z masa a kostí, která měla své starosti a radosti běžného občana na konci éry rakouskouherského mocnářství.
Autor se rozhodl pro cestu pečlivé popisnosti a právě dobové kulisy a události hrají v knize minimálně stejnou roli jako sám spisovatel. Čímž se dostáváme k jednomu z mála záporů knihy, za který ovšem Stach nemůže. Životopis je určen pro světový trh, a českému čtenáři tak bohužel místy opakuje látku, která v našem regionu patří do školních osnov. Stach zkrátka potřeboval zahraničnímu čtenáři vysvětlit věci, které toho českého můžou trochu zdržovat.
Druhým sporným elementem knihy je autorova snaha o beletrizaci životopisu. To, co někde vypadá jako zacházení do dechberoucích detailů, může jinde působit jako zbytečné okecávání. Když autor popisuje řádění davu během „prosincových bouří“ roku 1897, reálně čtenáře vtahuje do tehdejší napjaté situace a vyvolává hmatatelné empatie vůči Kafkově rodině, které nezbývá než se tísnit v jejich domě co nejdál od oken ze strachu před létajícím kamením i něčím horším.
Když ale Stach naopak vykresluje na několika stranách hilsneriádu jako soudní drama hodné hollywoodského zpracování a rozmáchle ji líčí jako kauzu mající své hrdiny i padouchy a rezonující celou Evropou, uzavře pasáž strohým a trochu našroubovaným odstavcem, že Kafka se v psaní k aféře i po letech nárazově vracel. Kdo by to byl řekl.
To jsou ale jen malé výtky, které přebije údiv z komplexnosti a práce, jakou si Stach s knihou dal. Není literárním vědcem ani kritikem, je životopiscem, a zatraceně dobrým životopiscem. Často a svědomitě zdrojuje, a když už vzácně kvůli udržení tempa fabuluje, přizná, že k určité události nejsou žádné prameny. Soudnost a upřímnost, které nejsou každému životopisci dány.
Další zajímavý rozměr kniha získává zhruba ve své polovině, kdy Kafka přestává být pasivním dítětem vlekoucím se podle pokynů rodiny či školy a stává se dospělým mužem aktivním společensky i autorsky. Již bylo řečeno, že Stach umí skvěle popsat tehdejší Prahu. V momentě, kdy do Kafkova života vstoupí Brod, Meyrink, Rilke a další osobnosti z „Pražského kruhu“, v momentě, kdy zamlklý student Kafka začne kromě práce chodit i do kaváren Arco nebo Corso, stává se z životopisu zároveň dokument o tehdejší pražské německé inteligenci, která ovlivnila regionální literaturu (včetně samotného Kafky) na generace dopředu.
Jak už ale napovídá titul Rané roky, sotva se životopis v tomto směru rozjede, náhle končí. Ovšem s pocitem jistoty, že to nejlepší nás teprve čeká. Už aby tu byla druhá kniha.
