reklama
 
 

Recenze: Oči modrého psa ukazují Márqueze jako surrealistu trápícího se otázkami temné strany života

10. 1. 2017
Gabriel García Márquez je spisovatel, který se po právu zapsal do středoškolských osnov. V našem regionu jsou populární hlavně jeho romány Sto roků samoty a Láska za časů cholery. Oči modrého psa se těmto knihám nevyrovnají, přesto by byla chyba je ignorovat.
Doporučujeme

Oči modrého psa jsou povídkovou sbírkou ze samých začátků Márquezovy tvorby. Všechny texty napsal mezi svými dvaceti a osmadvaceti lety, v tenké knížce o sto stranách jsou řazeny chronologicky, a čtenář tak může plynule sledovat tvůrčí vývoj. Není to prázdná fráze, po formálních i obsahových stránkách jsou mezi první a poslední povídkou markantní rozdíly.

Hlavní postava úvodního textu sice zemře jako malé dítě, ale tělu zůstane schopnost vnímat i růst a chlapec musí ze své mrtvé tělesné schránky sledovat milující matku, která mu chodí denně do pokoje uklízet a předstírá, že se nic nestalo. Je to čistá kafkárna, čemuž hodně Márquez napomohl sám textovou stavbou.

S dalšími roky v sobě ale více piloval regionální specifika a závěrečné povídky už jsou ryzí jihoamerický magický realismus tak, jak jej Márquez spolu s Borgesem dostali do povědomí čtenářů. I pověstné město Macondo se při čtení lehce zachvěje v pozadí.

Oproti jiným Márquezovým textům jsou Oči modrého psa specifické v silném důrazu na fantastiku až surrealismus. Tuzemský vydavatel Odeon autorovy knihy doprovází unifikovaným, hodně barevným provedením.

Oči modrého psa ale dostaly obálku až s váchalovským nádechem, což je trefné. Jde o texty chladné, temné, morbidní, těkavé, ve kterých se každou chvíli může stát cokoliv – v jednom odstavci jíme pomeranče a ve druhém cestuje duše galaxií. Kniha je amébou, jejíž forma může být na každé stránce jiná.

Márquez se i přes nízký (nebo právě proto?) věk trápil depresivními otázkami smrti, odcizení, bytí okolí na obtíž a řešení nachází v různých formách zmizení – od zoufalé reinkarnace po falešné alibi.

Oči modrého psa nejsou ten typ knihy, o které by se učilo na školách. Ani nijak zásadně nedoplňují Márquezovu bibliografii a zůstávají ve stínu jeho větších děl. Přesto si kniha už našla pro mnohé jistý kultovní status (dokonce se po ní pojmenovala jedna britská kapela) a při začtení jde snadno pochopit, čím to je.

Deprimující povídky o životních bodech, ze kterých není návratu, málokdo dokáže napsat tak sugestivně jako Márquez.

autor: Jarda Konáš

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama