Recenze - Bohumila Grögerová v Mém labyrintu (2014) uzavírá své vzpomínkové dílo, provázanost s předchozími knihami podobného charakteru symbolizuje samotný osobní labyrint i označení jednotlivých částí – Mládí, Loučení a Branka na klíč.
Ve všech částech se ústřední motiv reflektuje, tvoří základní linii textu, vypravěčka dobře ví, že musí labyrintem projít, aby se její život mohl skončit.
Láska, děti, smrt
Vypravěčka, již pro potřeby tohoto textu ztotožníme s autorkou, se ve své paměti pohybuje s neskutečnou lehkostí. Postupuje lineárně, ale ze svého života vybírá jen tři období, která plasticky líčí střídavě v minulém a v přítomném čase.
Vybaví se podobné pasáže z Letu let, psaných společně s Josefem Hiršalem, kde bylo možné uvažovat o tom, které z nich byly původními záznamy z deníku a které byly (a kterým z autorů) vytvořené zpětně.
Ukazuje se, že takové škatulkování není možné a především nemá smysl. Vylíčení bezprostřední chvíle není podmíněné shodou času psaní a času příběhu. Zážitky a zejména pocity Grögerové jsou živé, jako bychom je měli přímo před očima. Vyprávění se v každé z částí zastavuje u klíčových okamžiků lidského života, neustále jsou přítomné láska, děti, smrt, a to v těsném propojení. Význam těchto chvil zdůrazňuje křehkost lidské existence, prchavost okamžiků, které i přes svou intenzitu nutně uplývají.
V první části nazvané Mládí se Grögerová zabývá především dávnou minulostí, koncem čtyřicátých let, narozením svých dětí a působením na ministerstvu národní obrany. V Loučení je zachyceno odcházení Josefa Hiršala, tematizované samostatně v Čase mezi tehdy a teď (2004), a v Brance na klíč uzavírá Grögerová svůj vlastní život, líčí poslední dva roky od vydání Dvou zelených tónů (2012).
V žádném případě však nelze hovořit o opakování předchozích vzpomínkových knih, tři části totiž hrají důležitou roli ve stavbě celého labyrintu. Tím je možné projít jen tehdy, jsou-li příběh a jeho důležitá zastavení odvyprávěny co možná nejupřímněji. Neznám mnoho vzpomínkových textů, které by byly tak nesmlouvavé, antiiluzívní ve vztahu k subjektu, a přitom pokorné k tomu, co se mu děje.
Proměna člověka – ať už charakterová nebo fyzická – a její reflexe jsou pro Grögerovou zásadní, bez nich nemá vzpomínání smysl. Falešná paměť rovná se žádná paměť. Smířlivé rozdělení memoárového subjektu na já prožívající (bláhové a mladé) a já hodnotící (moudré a vyspělé) zde neexistuje, události jsou nahlíženy z přítomné chvíle, cítíme pohnutky Grögerové na vlastní kůži, aniž by je kdokoliv omlouval nebo vysvětloval.
Prostor paměti
Pravdomluvnost vypravěčky vyrůstá ze silného mravního základu a hluboké víry, Grögerová přijímá, je vděčná, aniž by zpochybňovala smysl událostí, ale zároveň je nezakrývá.
Dvojí ztráta milovaného člověka, odcházení přátel, ubývání fyzických sil včetně tolik podstatného zraku, nehody a nebezpečná setkání jsou vyváženy líčením chvil s přáteli, ale i průzračných okamžiků každodennosti – pozorováním zbarveného listí, předením modrého kocoura, světlem, které proudí v poledne do pokoje. Vedle těchto radostí vždy přicházejí na pomoc slova, ať už jde o vzkazy na kartičkách určené jen a jen očím nemohoucího Josefa Hiršala, stroj na čtení knih nebo úpornou snahu psát vlastní texty.
Grögerová ohledává existenci ze všech stran – bdělý stav střídají záznamy snu. Pasáže psané kurzívou celé vyprávění ztemňují. Povětšinou se v nich dramaticky zhmotňují symbolické prostory a děje: útok, tma, les, cizí dům, vypravěčka se komusi postaví, před někým prchá, někdo po ní cosi vyžaduje, jde jí po krku. Sny nekopírují realitu, ale zesilují její atmosféru.
V úvodní části, kde se odhalují pravé tváře spolupracovníků vypravěčky a rezonuje zde nastupující politický tlak, jsou sny dusivější, útočnější, v části závěrečné se ve snech zjevují přítelkyně, známé a blízké a především šťastné.
Mluvíme-li o symbolech, neobjevují se jen ve snech – každá část jako by byla archetypálním zpodobněním určité fáze života – a konkrétně života ženského. Mládí je věkem, který sama vypravěčka později charakterizuje doslova takto: „Jen pozvolna se smiřuji s tím, že musím sebe přijmout jako mladou ženu, která šla za svým štěstím“.
Jde o dobu zpočátku plnou veselí, bezstarostnosti, nápadníků (a to zejména i „nesprávných“), ale i manželství, narození dvou dcer a smrti muže. Děti jsou středobodem vyprávění, mají moc vyvést Grögerovou z temného labyrintu nátlaků a přetvářek. Stojí uprostřed ryze mužského světa a čelí mu svou sveřepostí a samotným zázrakem mateřství.
Loučení zachycuje zralou lásku, respektive její sílu. Namísto množství dvořících se mužů se objevuje muž jediný, opět je Grögerová tou fyzicky zdravější, ale nyní je líčení celé situace mnohem detailnější, z krátkých vět a otázek dýchá strach. Však ztrátou milovaného člověka přichází o část sebe sama. Katastrofa je tušená, ale neodvratitelná. „Přecházím z chodníku na zastávku tramvaje. Nerozhlížím se, ani Joska se nerozhlížel. Těsně za mými zády výhružné supění mohutného tvora-netvora. Ohlížím se. Nikdo. A znovu chropot. Platí jen mně. Vzlíná ve mně jiná, osudová, drtivá úzkost. Jak dlouho jsem na nástupišti stála, nevím.“
Na samém konci
Brankou na klíč se kruhy labyrintu uzavírají, vypravěčka se vrací ve vzpomínkách hluboko zpět (a fyzicky se vrací do svého starého domova), zatímco její dcery a vnoučata přebírají roli rodičů, pečovatelů, ochranitelů. Žitá přítomnost se prolíná s obrázky z dětství, ráno po úrazu pohladí čelo maminčina ruka a koupání se promění v Sindibádova dobrodružství.
Přecházím z chodníku na zastávku tramvaje. Nerozhlížím se, ani Joska se nerozhlížel. Těsně za mými zády výhružné supění mohutného tvora-netvora. Ohlížím se. Nikdo. A znovu chropot. Platí jen mně. Vzlíná ve mně jiná, osudová, drtivá úzkost. Jak dlouho jsem na nástupišti stála, nevím.
Francouzská teoretička Beatrice Didierová v monografii o deníku zdůrazňuje potřebu „deníkářů“ vracet se do dětství, poukazuje na motivy dětského či matčina těla, říkanek, hraček – to se v Mém labyrintu vyskytuje vrchovatě, nejde však, jako v argumentaci Didierové, o únik ze skutečnosti, u Grögerové se přítomné ústrojně mísí s minulým, nic nezaniká a nic se neztrácí, jen existuje v různých kruzích labyrintu.
S vědomím osudovosti labyrintu přichází neradostné poznání: „Každý máme svůj život, svůj vlastní labyrint. Žijeme v něm a většinou až staří si uvědomíme jeho pravou podstatu, ozřejmíme si tragédii lidského údělu.“ Grögerová však před zachycením tíhy a chladu světa necouvne ani na samém konci – jak metaforicky ukazují tři závěrečné sny o slunci. Byť jde, alespoň dle vypravěččiných slov, o sny z dávné minulosti, jsou zde využity k vykreslení jejího vědomí o výsostné povaze existence.
Dva z těch snů zobrazují hlubokou hrůzu v toho, co člověka přesahuje, sen prostřední pak popisuje, jak Grögerová v Paříži poobědvala „soleil frité“ a následně se sama stala sluncem. Takto nadějně však Grögerová nekončí, v kontrapunktu k optimistickému snu zpochybňuje svou dávnou pýchu, rezignuje na životadárnou moc slunce a loučí se – se všemi planetami.
Můj labyrint je uvozen fotografií Bohumily Grögerové od Martina Langera. Autorka je na ní zachycena s krasohledem v ruce, s krasohledem, o němž mluví v Langerově krátkém televizním portrétu z cyklu Česko jedna báseň (2011). Přemítá, jak je možné, aby se v něm lesklá sklíčka vždy přeskupila různě. Říká, že bude muset zavolat své přítelkyni, profesorce matematiky, aby jí tu záhadu pomohla rozluštit.
Ta scéna je symptomatická – i v Mém labyrintu máme před sebou ženu, která nepřestává obdivovat krásu a kouzlo nahodilého, ale zároveň se neustále světu snaží přijít na kloub, pokouší se odhalovat řád věcí a zejména svého života. Síla a jímavost onoho nezdolného hledání je výjimečná. A Můj labyrint bezpochyby jednou z nejlepších knih posledních let.
