Sympaťačka Robin mohla mít docela fajn den v práci. Jenže na ni z balíčku vypadla ženská noha. A rozhodně ne umělá. Cormoranu Strikovi, jejímu šéfovi, je podle přiloženého vzkazu přitom hned jasné, že tady nejde o nějaký zbloudilý balík některého z londýnských gangů, ale o výstrahu určenou jemu osobně a všem jeho blízkým.
Musí se tedy ponořit do vlastní minulosti a zjistit, kdo z mužů, kterým kdy překřížil cestu, je schopen podobně zvráceného činu. A následně dotyčného vypátrat a zastavit. Jenže Strikova minulost je hodně pestrá a podezřelých překvapivě mnoho. Pod drobnohledem policie i médií se tak musí Cormoran a Robin vypořádat s tím nejosobnějším případem vůbec...
Zábavně drsná selanka
Detektivky Roberta Galbraitha byly od začátku zábavným projektem, kterým se J. K. Rowlingová, jež se za pseudonymem (ne)skrývá, vymanila ze škatulky „ta, která napsala vy-víte-koho“ – a to mnohem úspěšněji než v případě románu Prázdné místo, který byl... vyprázdněný. Strikovky (Volání kukačky, Hedvábník) sice nejsou ve svém žánru (a už vůbec ne z hlediska globálního úspěchu) takové pecky, jako byly příběhy z Bradavic, ale mají své kouzlo, dobře vypíchnou silné stránky autorky a až dosud maskovaly ty slabé.
Hlavně ale nabídly mile starosvětský přístup. V českém prostředí, kde moderní detektivky mají nadšené fanoušky, ale jen zřídkakdy hordy čtenářů, rozhodně fajn věc. Ano, hrdinové používají mobily a internet a narazíme na odkazy k událostem nedávné historie, v jádru se ovšem jedná o salonní konverzační přístup jak vystřižený z Agathy Christie. Což ještě podtrhuje ústřední vztah na první pohled neotesaného medvěda Strika a zdánlivě křehké Robin, který jako kdyby obloukem obcházel špičkovací přístup à la Castle na zabití nebo až animální přitažlivost z Mužů, kteří nenáviděli ženy a mává spíš na klasiky typu My Fair Lady.
Až dosud navíc byly zápletky nastavené tak, aby ukázaly „exkluzivní“ prostředí – nejprve svět modelek a pak svět spisovatelů. Obojí Rowlingová podala zdánlivě realisticky, ve skutečnosti ale vlastně v nejrůznějších klišé. Ty ovšem v rámci žánrové zábavy fungovaly na jedničku. Z Galbraitha se tak stal nijak vychvalovaný, ale spolehlivý autor detektivek, v nichž probleskovaly ambice být něčím víc.
Což ovšem u třetího případu tak úplně neplatí. Tentokrát se totiž „exkluzivní“ prostředí nekoná a Strike s Robin se už nesnaží vypátrat, kdo komu zabil tetičku a v čím dvojitém podpatku je závěť (tedy, oni to nedělali nikdy, ale i tak by z nich měla slečna Marplová radost) ve světlech velkoměsta, ale snaží se vypátrat lidského démona, kterému tak nějak lidsky hráblo a cítí potřebu řezat ženy na kusy. Kvůli tomu musí hrdinové vyrazit na maloměsto, a co hůř, nakukovat do soukromí střední a nižší třídy.
Což vyžaduje přitvrdit ve fantazii i prostředcích. A v tom tedy Ve službách zla zrovna dvakrát neexceluje. Jistě, je snaha ukázat domácí násilí a jak traumatické jsou zneužívání, znásilnění nebo prostě být obětí násilí, ale je to jako podle šablony a stále platí, že vrchol drsnosti a nekompromisnosti je jedno sprosté slovo na sto stránek (tentokrát možná na padesát) a pak pořádná rána pěstí do ksichtu – před vším ostatním kniha stále dokáže dříve či později, vždy však v pravý čas, uhnout.
Neboj se Smrťáka, Rowlingová
Stejně sterilní je bohužel i svět hudebních klubů a zapálených šílenců s kytarou, do kterého Cormoran Strike během vyšetřování nahlédne, protože jedním z podezřelých je bývalý manžel jeho matky, která se kolem hudebníků motala celý život. Je až politováníhodné, že z takového materiálu je vytěžena jen jedna dobrá scéna (Cormoran se rozhodne opustit koncert) a jinak nuda a šeď.
Což ve spolupráci s tím, že kniha už výrazně, ale opravdu výrazně přesáhla pět set stránek, mohl být průšvih. Naštěstí jsou tu dvě věci, o které se může román opřít – byť s výhradami. Tou první je využití textů americké hardrockové skupiny Blue Oyster Cult (se kterou mimochodem spolupracovala i Patti Smith nebo John Shirley) v záhlaví kapitol nebo v jejich názvech.
Jistě, nakonec se nejedná o kdovíjaký ponor a analýzu, ale prostě to potěší a je zábavné sledovat, kdy se podaří kapitole vtisknout díky textům určitý ráz a kdy se jedná jen o citaci pro citaci. Fanouškové budou mít radost – i kdyby jen proto, aby se utvrdili v tom, že na jejich idoly by měli sahat jen lidé se speciálním povolením.
Těžko přitom říct, nakolik souzní výrok jedné z postav s názorem Rowlingové, že – volně citováno – je to ta skupina s fantasmagorickými texty... Každopádně do toho mohla šlápnout víc a nebát se „Smrťáka“ nic!
Druhá zbraň knihy pak spočívá ve vztahu Cormorana a Robin. I když projde několika dost podezřelými zvraty, pořád je radost sledovat, jak se Robin – která se navíc tentokrát také musí postavit své minulosti a traumatům – stává skutečnou partnerkou ve vyšetřování. Pokud by se právě tato linie (klidně na úkor střetů Robin s jejím snoubencem) zvýraznila v dalším díle, byl by to velký důvod ke spokojenosti.
Jinými slovy – série má stále ne zcela využitý potenciál, a tak není nutné nad ní lámat hůl. A to ani přes to, že za sebou máme sice nejdelší, ale především nejslabší díl, který bavil spíše nezáměrně, když vzbuzoval zlomyslné pochybnosti stran oprávněnosti pohrávat si se skutečnou hudební legendou a nadto ještě aspirovat na portrétistu temných lidských duší.
V saloncích vedle Agathy Christie se prostě Galbraith/Rowlingová cítí lépe než v hospodě nebo klubu s Lehanem či aspoň MacDonaldem.
Robert Galbraith, Ve službách zla, př. Ladislav Šenkyřík, Plus, Praha 2016, s. 571, 389 Kč.
